Jihočeská filharmonie zahájila koncert známou skladbou Valse triste, op. 44, č. 1 Jeana Sibelia, která byla původně součástí scénické hry Kuolema (Smrt), jejímž autorem je Sibeliův švagr Arvid Järnefelt a byla poprvé uvedena roku 1903 v Helsinkách. Výrazná melodická linka tohoto tance se však posléze stala natolik populární, že začala fungovat jako samostatná miniatura, ze které je mimo jiné velmi patrný Sibeliův obdiv k vídeňským valčíkům i jednomu z jejich nejslavnějších autorů Johannu Straussovi. Posluchači z českobudějovického kostela sv. Anny se tak prostřednictvím dynamických vln náhle ocitli na „krásné modré Vantaanjoki“, řece protékající Helsinkami. V jemném pianu chvílemi nikdo ani nedýchal a mollové pasáže, které dávaly najevo, že se v tuto chvíli opravdu nejedná o Strausse, nabízely prostor pro vnoření se do vlastního proudu myšlenek. Závěr skladby pak vytvořil adekvátní napětí pro následující kus a zároveň vrchol večera.
Druhou skladbou programu byl totiž Koncert pro housle a orchestr č. 1 D dur, op. 19 Sergeje Prokofjeva. Dle Aleny Hron je v tomto díle patrná jistá nostalgie, kde na tenké hranici balancuje hravost s mírnou drsností. Všechny tyto pocity se podařilo publiku předat i díky mistrné hře sólisty tohoto večera, a sice houslisty Kryštofa Kohouta, který nám svým přednesem zprostředkoval fascinující zážitek. Jeho velice precizní hra, složité pasáže ve vysokých polohách, práce s dynamikou, kontakt s publikem, to vše uhranulo nejen posluchačům, ale bylo patrné, že i jeho kolegům v orchestru. Není tedy divu, že tento mladý talent sklízí úspěchy na nejprestižnějších pódiích světa, jako byla v lednu tohoto roku například i newyorská Carnegie Hall. Nutno však podotknout, že Jihočeská filharmonie připravila Kryštofu Kohoutovi odpovídající prostor. V rámci první věty Andantino se střídalo hned několik nálad. Velmi průbojná intenzita basů se prolínala s teskným zvukem flétny, harfy a flažoletů sólisty. Ve druhé větě Scherzo: Vivacissimo Kryštofu Kohoutovi téměř létaly žíně ze smyčce. Tato svižná věta s často až pochodovým rytmem klade až šokující nároky na sólistu. Ačkoli většina koncertů mívá druhou větu v pomalém tempu, Prokofjev se zde nebál experimentovat a kýžený efekt se opravdu dostavil. Závěr druhé věty zůstává otevřený, přičemž v rámci třetí věty Finale: Moderato na scénu doslova nakráčejí fagoty, které svou neochvějnou rytmikou doprovázejí sólistu. V celé této závěrečné větě se pak v rámci orchestru předává rytmický motiv, který jako by odpočítával vteřiny. Intenzita stále roste až do velkého finále, kde se žestě postarají o příznačný pocit osudovosti.
Provedení tohoto díla zaslouženě sklidilo veliký potlesk a několikeré bravo z publika. Jediným momentem zklamání bylo uvědomění, že se zároveň jedná o rozloučení se sólistou Kryštofem Kohoutem. Ten však publiku na závěr svého vystoupení nabídl i další, poněkud osobnější stránku sebe samého. Jako přídavek zazněla jeho oblíbená lidová píseň Teče voda teče, ve které ukázal že nejen skvěle hraje, ale i zpívá. Toto dojemné vystoupení v napjatém tichu po dozněvším posledním verši “huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama“ rozplakalo nejednu z přítomných dam.
Ve druhé polovině večera orchestr pod vedením šéfdirigentky Aleny Hron přednesl původní 2. větu ze Symfonie č. 1 D dur Gustava Mahlera. Tato věta bývá označována jako Blumine, tedy květina, a sám autor ji ze svého díla vyškrtl. Kompozice svým charakterem v kontrastu s ostatními skladbami, které během večera zazněly, působila jako jemné pohlazení. Přičemž nutno vyzdvihnout sólo na trubku v podání Armanda Giordana, které se následně jako ozvěna neslo i dalšími sekcemi orchestru.
Závěrečné číslo představilo Symfonii č. 8 h moll Franze Schuberta. V samém začátku udaly kontrabasy jasný ráz skladby hlavním motivem, který se pak v průběhu symfonie ještě několikrát ozýval. Ostatně na počet motivů je toto dílo velmi bohaté. Časté střídání tempa a dynamiky a výrazná různorodost je pro dirigenta velkou výzvou ve smyslu udržení kompaktnosti celé kompozice. Alena Hron se s tímto úkolem popasovala se ctí a dovedla orchestr bezpečně až k samému závěru symfonie, který ovšem zůstává otevřený. Ne nadarmo se této symfonii přezdívá “Nedokončená”. Tím ostatně dobře zapadla do avizovaného leitmotivu rozjímání a mnohým návštěvníkům koncertu jistě zavdala příležitost setrvat ještě nějaký čas v zadumaném rozpoložení.
Kryštof Kohout & Jihočeská filharmonie
10. prosince 2025 19:00 hodin
Kostel sv. Anny, České Budějovice
Program
Jean Sibelius: Valse triste č.1, op. 44
Sergej Prokofjev: Koncert pro housle a orchestr č. 1 D dur, op. 19
Gustav Mahler: Symfonie č. 1 D dur – původní 2. věta „Blumine“
Franz Schubert: Symfonie č. 8 h moll „Nedokončená“
Účinkující
Kryštof Kohout – housle
Jihočeská filharmonie
Alena Hron – dirigentka
