70 let České filharmonie (9)
Texty Ivana Medka (78)
Z pořadů, které Ivan Medek v roce 1966 věnoval sedmdesátinám České filharmonie – a v nichž připomínal památné události i nahrávky –, se zachovalo osm částí a jedno torzo. V medkovských materiálech je ten list, psaný samozřejmě na psacím stroji, nadepsán: „Text pasáže o R. Kubelíkovi pro úvodní slovo I. Medka v Divadle hudby 15. V.“ Je tedy pravděpodobné, že průvodní text byl onoho 15. května delší a talichovsko-kubelíkovské tři odstavce byly jenom vložkou. Ale právě ony, právě toto torzo, se nám dodnes zachovalo. A jím také uzavíráme Medkovu interpretaci dějin i významu České filharmonie, jak je viděl před půlstoletím. Jistě netřeba dodávat, že je to pohled inspirativní i v roce 2016. (Snad se někdy někde objeví rukopis jeho knihy, věnované dějinám České filharmonie, která měla vyjít v roce 1971 k 75. výročí České filharmonie. Po srpnu 1968, po nástupu normalizace a po Medkově vynuceném odchodu z České filharmonie, vyjít samozřejmě nemohla. A dodnes je nezvěstná.)
***
V roce 1941 po nacisty nařízeném zájezdu České filharmonie do Berlína a Drážďan bylo Talichovi jasné, že nemůže dále bez nebezpečí pro sebe i pro Českou filharmonii spojovat v sobě funkci šéfa opery Národního divadla a České filharmonie. Pozornost Němců byla příliš soustředěna na jeho osobu. Vždyť nesmíme zapomínat, že byl tehdy v Praze a do jisté míry v Čechách muzikantskou osobností číslo 1. Zároveň rostly i jeho pracovní úkoly v Národním divadle a význam této naší první scény byl napjatou dobou a obecným cítěním významu umění v životě národa stále větší. Bylo proto nutno se soustředit na jeden – nejvýznamnější úkol a tím se Talichovi jevila jeho práce v Národním divadle. Považoval za svou národní povinnost udržet operu proti stálým útokům, zachovat její národní repertoár, prosadit nastudování velkých humanistických děl světové kultury – Fidelio, Gluckův Orfeus a další – proti návrhům jednoznačně kolaborantským, se kterými bylo nutno stále bojovat. Kromě toho si práce v roztříštěném a nutně umělecky i provozně složitém a nejednotném divadelním souboru vyžadovala mnohem víc sil než činnost v tehdy už dobře stabilizované České filharmonii.
Talich nechtěl přerušit svoji spolupráci s Českou filharmonií a také ji až do konce války nepřerušil, zval filharmoniky na slavnostní pořady do Národního divadla a řídil i řadu jejich koncertů jinde, ale chtěl odvést od provozu České filharmonie oficiální pozornost okupantů tím, že by na jeho místo přišel nový člověk, kterému orchestr rozumí a kterého zná, ale který nemá ještě onu nebezpečnou míru veřejné popularity a tím i nápadnosti, jako tomu bylo v jeho případě. Předpokládal, že Němci se nebudou tak angažovat pro získání mladého člověka, ještě skoro chlapce, který také ve svém věku nemůže mít onu plnou moc ve vedení orchestru a bude se muset při všech svých rozhodováních radit. Nebude tedy také muset přebírat řadu nepříjemných a trapných závazků, protože může vždy žadatele odkázat k omezenosti kompetence.
V dohodě s orchestrem padla jednoznačně volba na Rafaela Kubelíka, kterého filharmonici znali ze dvou předválečných zahraničních zájezdů do Anglie, Belgie a Francie i z účasti na abonentních cyklech v letech 1939–1940.
Měl slavné jméno i určitou, pro první orchestr nutnou, míru veřejné známosti a popularity, s orchestrem si rozuměl a nechal si i poradit. Kubelík byl pak šéfem České filharmonie až do svého odchodu do ciziny v létě 1948. Po něm, v náhlém období bezvládí, se ve vedení České filharmonie střídali Karel Šejna a Václav Neumann až do příchodu Karla Ančerla v roce 1950. Ale to už je nová kapitola.
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy
