Kultura podle Trumpa: Vyhoď všechny a pak zhasni

Demokracie má dávno zažitý úzus, že vládnoucí politici by se do neměli míchat do umění. Možná Donald Trump o tomhle nepsaném pravidle nevěděl, když odvolal předsedu Kennedyho centra Davida Rubensteina, celý správní výbor a následně i ředitelku Deborah Rutterovou. Rubenstein, jeho dávný obchodní spojenec, přitom věnoval centru sto milionů dolarů ze svého. Rutterová rok co rok sehnala dalších padesát. Není jasné, kde centrum získá další dárce. Trump totiž není ani mecenášem umění, ani jeho příznivcem. Kennedyho centrum prý nikdy nenavštívil, podle svých slov proto, že „tam nebylo nic, co by chtěl vidět“.

„Kennedyho centrum se tvrdě poučilo, že přílišné levičáctví peníze vyhání,“ cvrlikala tisková mluvčí Bílého domu – naznačila tím, že umění příliš sázelo na tzv. politiku rovnosti. Její slova se na internetu ještě nestačila ani ohřát a v DC už začali rušit představení s homosexuální tématikou.Operní hvězda Renée Flemingová rezignovala na post poradkyně Kennedyho centra. Dirigent Leonard Slatkin varoval před společností, jež se až příliš míchá do života jednotlivce, a státem, který si nebere servítky. Většina umělců raději ale mlčí. Při vyhlídce na další čtyři roky v nich převládá obava, co Trump podnikne příště – a kde. Itálie, Maďarsko, Slovensko i Turecko už kultuře utáhly otěže. Argentina bude pravděpodobně následovat. Autoritářské státy chtějí kontrolovat, co vidíme a slyšíme.

Přesto – a to je velmi velké „přesto“ – lze v trumpovské destrukci vycítit jistý strategický záměr, který by nakonec mohl přinést i něco pozitivního. Kulturní sféra v posledních letech často sklouzává k moralizování. Kulturní instituce se proměnily v bašty politické hyperkorektnosti. Není právě teď chvíle pro změnu kurzu?

Koncept uměleckého centra pochází z padesátých let 20. století, kdy se evropská města pustila do obnovy koncertních síní zničených během války a zdálo se účelné soustředit různé druhy umění pod jednu betonovou střechu. Vysněným ideálem byl Wagnerův „Gesamtkunstwerk“ (syntéza všech uměleckých forem), realitou se však stala centra navržená těmi samými brutalisty bez hudebního sluchu, kteří ubytovávali mladé rodiny v panelácích, kde nikdy nefungovaly výtahy.

Nejvýmluvnějším příkladem nepovedené poválečné kulturní výstavby je londýnské Southbank Centre. Royal Festival Hall, nevhodná pro symfonické účely, byla rozšířena o dva menší sály, fádní galerii a zdraví nebezpečné veřejné průchody, které se záhy staly rejdištěm zločinu. Mezi jedno z nejabsurdnějších úřednických řešení patřil návrh skleněné zastřešení za 70 milionů liber, které by z centra vytvořilo největší holubí toaletu na světě s astronomickými náklady na údržbu. Dnešní Southbank působí jako selhání: místo kultury dominuje zápach z fast foodu a rozlitého piva. Vážnou hudbu, jeho hlavní poslání, lze na oficiálních webových stránkách nalézt jen stěží.

Jen kousek proti proudu Temže najdeme Barbican s nevyhovující akustikou a programovou roztříštěností – koncertní hudba se tu potkává s nesourodým divadlem a těžko stravitelným postmoderním uměním. Plány na novou koncertní síň padly s úbytkem mecenášů po Brexitu. Město nyní realizuje puzzle v podobě třetího kulturního centra (tentokrát v areálu, kde se v roce 2012 konaly olympijské hry), s dvojicí muzeí, tanečním prostorem a studiovým sálem BBC orchestru. Kdy se už konečně poučíme?

Jinde si s tím poradili. Paříž zbavila svou Philharmonie všech mimohudebních prvků a dala v ní svému orchestru domovské právo. Berlín se vědomě vyhnul snahám o uměleckou koordinaci a spoléhá na tvůrčí energii, která pramení z nezávislosti tří operních domů a šesti orchestrů. Kulturní centra tu nemají místo.

Americká scéna je různorodá. V newyorském Lincoln Center dva velké kolosy – Newyorská filharmonie a Metropolitní opera – ignorují své pronajímatele a věnují se umění. V Los Angeles měla architektonická perla Disney Hall tvořit kulturní osu spolu s LA Operou, divadelní skupinou, tanečním souborem LA Dance, školou Colburn School a Broadovým muzeem moderního umění. Nakonec tam vládne jen Gustavo Dudamel a jeho Losangeleská filharmonie. Ostatní umělecké soubory spíš jen krouží kolem a doufají v lepší časy. Filadelfský Kimmel Center sice hostí orchestr světové úrovně, ale jinak toho mnoho nenabízí. Přes den tam nepotkáte živáčka, což je výmluvným svědectvím, jak teorie kulturních center naráží na realitu 21. století.

A jsme zase u Kennedyho centra. Centrum umění ve Washingtonu si vysnila Eleanor Rooseveltová, prosadil Dwight D. Eisenhower a pojmenováno bylo po jeho tragicky zesnulém nástupci, mělo za cíl „vnést umění do života všech Američanů a zajistit, aby reprezentovalo kulturní rozmanitost Spojených států“. Ušlechtilý záměr, který se však nikdy zcela nenaplnil. Kennedyho centrum je domovem symfonického orchestru a operního souboru, které ve svém názvu nesou slovo „národní“, přesto se ani jeden z nich neřadí mezi pět nejvýznamnějších v zemi. Kromě toho v budově sídlí také divadlo, digitální kino, galerie a další kulturní prostory.

Za více než 57 let existence a pod vedením tří ředitelů zažila instituce svá vzestupy i pády. Inaugurační mše Leonarda Bernsteina byla děsivým omylem. Naopak Nixon v Číně Johna Adamse dokázal navzdory všem předpokladům proměnit vysokou politiku v trvalé umělecké dílo. Ale podobných momentů byste v historii tohoto centra napočítali na prstech jedné ruky. Vrcholem aktuální sezóny je projekt Earth to Space – tři týdny plné hudby, filmů, výtvarného umění, interaktivních expozic a debat, které mají vyvolat úžas nad krásou vesmíru. Hlavními taháky jsou technologie a ekologie. Již dlouho platí, že za uměleckým prozřením se do Washingtonu příliš necestuje.

Právě zde se rodí skutečná šance. Nastal čas opustit představu kulturního centra jako kazatelny společenského inženýrství a vrátit hlavní slovo těm, kdo umění skutečně tvoří. Ať má orchestr vlastní sál, opera vlastní scénu – a ať se umění rozvine v celé své pestrosti. Kulturní centra jsou minulostí. Ať žije živé umění.