Závěrečný koncert 35. ročníku Festivalu Krumlov s názvem Labyrint lásky byl vystavěn jako dramaturgicky soudržný celek, který posluchače provedl dvěma zásadními estetickými světy italské opery: pozdně romantickým psychologismem Giacoma Pucciniho a dramatickým architektonismem Giuseppe Verdiho. Pod vedením Tomáše Netopila se Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK stal aktivním tvůrcem hudebního prostoru, v němž pěvci Danielle de Niese, Ester Pavlů a Pavel Černoch rozvinuli své interpretační kvality v souladu s dramaturgickou logikou večera. Celým koncertem provázel Jiří Vejvoda, který připomněl, že spojovacím prvkem mezi Giuseppem Verdim a Giacomem Puccinim nebyl osobní kontakt – oba skladatelé se v historii nikdy nesetkali – ale kontinuita italské operní tradice, kterou společně utvářejí. Verdi představuje vrchol romantického hudebního dramatu, založeného na pevné architektuře, rytmické přesnosti a konfliktu člověka s vnějším světem a osudem, zatímco Puccini posouvá operu k jemné charakterové detailnosti, intimnímu vyprávění a orchestrální barevnosti, která odhaluje vnitřní svět postav. Jejich tvorba tak tvoří dvě navazující etapy jednoho estetického vývoje: Verdi završuje 19. století, Puccini otevírá cestu modernímu hudebnímu divadlu. Dramaturgie večera proto mohla přirozeně ukázat, jak se během půlstoletí proměnil způsob hudebního vyprávění i samotná role hlasu jako nositele emocí.
Pucciniho svět emocí
Dramaturgie koncertu nestála na historické posloupnosti, nýbrž na estetické a emocionální gradaci. Pucciniho introspektivní, psychologicky detailní hudba vytvořila přirozený vstup do večera, protože začíná jemně, postupně se otevírá a vede posluchače do nitra postav. Verdi naopak pracuje s dramatickou architekturou, rytmickou pevností a konfliktem člověka se světem, což poskytuje výraznější vnější tah a vede k vyvrcholení večera v širším dramatickém prostoru. V tomto kontextu se dramaturgické pořadí Puccini – Verdi ukazuje jako logické, protože umožňuje přirozený přechod od niternosti k osudovosti a od psychologické hloubky k dramatické katarzi.
První polovina večera byla koncipována jako kompaktní portrét Giacoma Pucciniho, skladatele, který dokázal proměnit operu v psychologické drama, kde orchestr není pouhým doprovodem, ale nositelem atmosféry, prostoru i vnitřního světa postav. Byl zde představen obraz lásky v jejích mnoha podobách: ranou romantickou stylizaci ve Vílách, mateřskou něhu a tragiku Sestry Angeliky, oddanost a bolest Madame Butterfly, až po dramatickou osudovost Toscy a lyrickou intimitu Bohémy. Netopilův cit pro detail umožnil, aby se jednotlivé árie nejevily jako izolované výstupy, ale jako organické části jednoho hudebního oblouku.
Tři hlasy, tři interpretační světy
Danielle de Niese přinesla do Pucciniho části světlo, jemnost a přirozenou muzikalitu. V árii Sì, mi chiamano Mimì pracovala s dlouhými legatovými oblouky, jemným portamentem a kultivovaným dynamickým odstíněním. Její horní poloha zůstala měkká, bez tvrdého ataku, což odpovídá pucciniovské estetice. V duetu O soave fanciulla prokázala schopnost intonovat v těsném souzvuku s tenorovou linkou, což je v této pasáži zásadní pro komorní charakter scény.
Pavel Černoch vystavěl roli Cavaradossiho s velkou hudební logikou. V Recondita armonia pracoval s kontrolovaným vibratem, které umožnilo čistou intonaci v lyrických pasážích. E lucevan le stelle bylo ukázkou pečlivě vystavěné dynamické gradace: od jemného pianissima přes postupné rozšiřování tónu až po plné forte, které však nepřekročilo hranici stylové přiměřenosti.
Ester Pavlů přinesla do programu výraznou dramatickou hloubku. V árii Senza mamma ukázala precizní práci s rezonančními prostory, temná barva jejího hlasu byla výsledkem kontrolovaného využití hrudního rejstříku, který však nikdy nepřehlušil hlavový tón. Frázování bylo vedeno v pomalé agogice, odpovídající pucciniovskému „statickému času“, kdy hudba nevypráví děj, ale stav duše.
Verdi v pevnějších dramatických konturách
Verdiho část programu byla vystavěna jako výběr ze Síly osudu, Otella, Dona Carla, Rigoletta, Aidy, Trubadúra a La traviaty, jenž poukázal na skladatele, který dokáže spojit melodickou krásu s dramatickou naléhavostí. Tomáš Netopil akcentoval ostřejší artikulaci smyčců, razanci žesťů a kontrastní práci s dynamikou, která Verdiho hudbě dodala potřebný dramatický tah.
Danielle de Niese v druhé části večera v árii Ave Maria z Otella nabídla kultivovaný, světle znějící soprán s jemně modelovanými frázemi, které dokázaly Verdiho lyriku naplnit klidem i vroucností. Její přirozené jevištní charisma a jistota ve výrazu působily nenuceně, a i v jemně vystavěném čísle dokázala zaujmout pozornost publika.
V árii O don fatale ukázala Ester Pavlů jinou polohu svého hlasu. Práce s rychlejším vibratem v dramatických vrcholech byla stylově přesná, frázování respektovalo verdiovské „parlando dramatico“, pevně ukotvené v rytmu a zároveň nesoucí emocionální tíhu textu. Její interpretace měla přesně tu naléhavost, která tuto árii činí jedním z vrcholů mezzosopránového repertoáru.
Pavel Černoch v La donna è mobile zvolil kontrolované forte, tón zůstal otevřený a nepřetížený. Dikce byla přesná, zejména v rychlých konsonantách, které jsou pro Verdiho styl zásadní. Ornamentika byla provedena čistě, bez manýrovitosti, což umožnilo, aby árie působila přirozeně v rámci verdiovského stylu.
Závěrečný brindisi Libiamo ne’ lieti calici nebyl pouze efektním zakončením, ale hudebně funkčním gestem: po večeru plném tragických osudů přinesl návrat k tonální stabilitě, rytmické pravidelnosti a společnému zpěvu, který symbolicky uzavírá hudební oblouk večera.
Finále ve znamení katarze
Přídavky večer uzavřely trojicí ikonických árií, které zároveň ukázaly rozdílné polohy všech tří sólistů. Danielle de Niese zvolila Ó mio babbino caro z Pucciniho Gianni Schicchi – krátkou, lyricky oblou a okamžitě rozpoznatelnou miniaturu, kterou podala s lehkostí a přirozeným půvabem. Ester Pavlů sáhla po Canzone del Velo z Verdiho Dona Carla, jejíž orientální stylizace a rytmická dravost jí umožnily uplatnit hlubší mezzosopránový odstín i technickou jistotu v ozdobách. Pavel Černoch pak večer završil Nessun dorma z Turandot, podanou s plným, nosným tónem a jistým vrcholem na závěrečném „vincerò“, který přinesl publiku očekávanou katarzi.
Závěrečný koncert Festivalu Krumlov byl labyrintem různých druhů lásky, Puccini a Verdi zde nebyli dvěma oddělenými světy, ale dvěma estetickými principy, které se navzájem doplňují. Danielle de Niese, Ester Pavlů a Pavel Černoch dokázali naplnit dramaturgii konkrétním hudebním obsahem – prací s frází, barvou, dynamikou a stylovou přesností, díky čemuž se večer stal oslavou operního umění. Tento koncert neměl jedinou hvězdu – tři silné hlasy se střídaly v záři reflektorů a jejich společná energie proměnila večer v nezapomenutelný vrchol festivalu.
Festival Krumlov – Labyrint lásky: Puccini & Verdi
8. srpna 2026, 20:30 hodin
Pivovarská zahrada, Český Krumlov
Program
Giacomo Puccini: Vily (Le Villi), Intermezzo, Tregenda
Giacomo Puccini: Děvče ze zlatého západu (La fanciulla del West), Ch’ella mi creda, árie Dicka Johnsona
Giacomo Puccini: Sestra Angelika (Suor Angelica), Senza mamma, árie Angeliky
Giacomo Puccini: Sestra Angelika (Suor Angelica), Nel silenzio di quei raccoglimenti, arioso Angeliky
Giacomo Puccini: Tosca, Recondita armonia, árie Cavaradossiho
Giacomo Puccini: Madame Butterfly, Scuoti quella fronda di ciliegio, duet Cio-Cio-San a Pinkertona
Giacomo Puccini: Crisantemi pro smyčcový orchestr
Giacomo Puccini: Tosca, E lucevan le stelle, árie Cavaradossiho
Giacomo Puccini: La bohème, Sì, mi chiamano Mimì, árie Mimì
Giacomo Puccini: La bohème, O soave fanciulla, duet Mimì a Rodolfa
Giuseppe Verdi: Síla osudu (La forza del destino), předehra
Giuseppe Verdi: Síla osudu (La forza del destino), Al suon del tamburo, canzona Preziosilly
Giuseppe Verdi: Otello, Ave Maria, árie Desdemony
Giuseppe Verdi: Don Carlo, O don fatale, árie princezny Eboli
Giuseppe Verdi: Rigoletto, La donna è mobile, árie vévody z Mantovy
Giuseppe Verdi: Aida, L’abborita rivale a me sfuggìa, duet Aidy a Amneris
Giuseppe Verdi: Aida, Tanec malých otrokù
Giuseppe Verdi: Trubadúr (Il trovatore), Condotta ell’era in ceppi, árie Azuceny
Giuseppe Verdi: La traviata, Parigi, o cara, duet Violetty a Alfreda
Giuseppe Verdi: La traviata, Libiamo ne’ lieti calici, brindisi
Účinkující
Danielle de Niese – soprán
Ester Pavlů – mezzosoprán
Pavel Černoch – tenor
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Tomáš Netopil – dirigent
