Laca i Števa. S Jaroslavem Březinou hlavně o Její pastorkyni

Osmačtyřicetiletý sólista Opery Národního divadla v Praze Jaroslav Březina úplně nevypíná ani o prázdninách. „V červnu jsme dostali klavírní výtahy k novým rolím, a ty pak nosím v hlavě i přes léto. Sezona tak pro mě vlastně nikdy nekončí.“ Za tou uplynulou přesto v jeho případě stojí za to se ohlédnout. Potkával se v ní s pestrou a zajímavou prací, která mu vynesla i jeho první Thálii – za roli Lacy v Janáčkově Její pastorkyni v inscenaci brněnského Národního divadla.

Myslím, že umělci se k cenám staví dvojím způsobem – buď si na nich zakládají, anebo je – jak alespoň tvrdí – nijak neprožívají. Do které skupiny patříte vy?

Pokud jde o Thálii, ta cena se mě rozhodně nějak dotkla. Uděluje ji odborná porota, složená z fundovaných lidí, takže něco znamená a jsem rád, že jsem ji dostal. Ale na tom, o co se snažím od počátku své kariéry – tedy předat při každém představení divákovi to nejlepší, co ve mně je – na tom se nezměnilo nic.

Významná ocenění zvyšují atraktivitu umělce, často po nich přicházejí nové pracovní nabídky. Platí to i ve vašem případě?

Ano – zaplaťpánbůh, práce ke mně „chodí“. I když myslím, že důležitější je, jestli je po mém hlasovém typu právě poptávka, než to, jakou jsem dostal cenu. Pravda ale je, že kolegové mi Thálii přejí a myslím, že jsem i o něco zodpovědnější sám k sobě a pečlivější v přípravě. Tedy – zodpovědný jsem byl samozřejmě vždycky, ale přece jen teď je to takový pocit kdesi vzadu v hlavě – většího závazku, řekl bych. A ještě k tomu, jak Thálie ovlivnila můj život – samozřejmě spousta lidí v mém bydlišti i v širokém okolí se o mě od té doby víc zajímá, dostal jsem hodně upřímných gratulací, to je příjemné…

Role Lacy v Její pastorkyni není vaším prvním setkáním s hudbou Leoše Janáčka. Zpíval jste už v Kátě Kabanové, Příhodách lišky Bystroušky – tedy se nemůžu nezeptat na váš vztah k jeho hudbě.

Je určitě výjimečný. Obdivuju na něm spoustu věcí – především tu jeho úpornou snahu o pravdivost. Způsob skladby, kdy se jeho práce odvíjela od autentických zvuků z přírody a záznamů lidské mluvy, skládal na to, jak lidé vyjadřují své emoce… Každá Janáčkova opera je velmi propracovaná, plná vztahů, osudů a citů, které se každého vnímavého posluchače musí hluboce dotknout, protože se v nich každý najde. Myslím také, že jako čeští pěvci máme obrovskou výhodu, že Janáčkovým operám rozumíme a přesně víme, co jimi chtěl vyjádřit.

V Její pastorkyni jste zpíval nejen Lacu, ale i jeho charakterový protipól – Števu. Která z těch rolí vám sedí víc?

Víte, role Lacy je v podstatě o mně. Nemůžu samozřejmě říci, že je na mě napsaná, ale je mi bližší, protože je plná citu a hořkosti, bolesti, vzteku, a nakonec i rozhřešení a odpuštění – všech pocitů, které normální život přináší, pokud v něm poznáte lásku. I hlasově mi lépe sedí, protože jsem lyrický tenor a Laca svým emotivním nábojem, klidem a povahou hodného člověka, který si jen neví rady se svými city k Jenůfě, mi vyhovuje více. Mlynář Števa je bohatý povrchní floutek, který si užívá života a je i hudebně napsán jinak. Je to part pro břesknější, pevnější a vysoce posazený tenor. Ale nádherně se zpívá. A je to velmi těžká role, i když v porovnání s Lacou má mnohem méně prostoru. V krátkém výstupu v prvním jednání ale ukáže své city – úžasným, strhujícím způsobem. Dělal jsem ho hrozně rád. Nastudoval jsem ho s panem dirigentem Koutem v Národním divadle, který mi řekl spoustu důležitých věcí k tomu, jak rozpoložení té postavy nejlépe pěvecky vyjádřit. I proto to byla moc hezká práce.

Jen na potvrzení vašich slov – kritik Petr Veber o vašem Lacovi napsal, že jste ho ztvárnil „přirozeně a přesvědčivě. Lacův vývoj ke zralé, obětavé a odpovědné opravdovosti vyjadřuje[te] pěvecky i výrazově ideálně“. Zajímá mě ale ještě jiná věc: Janáček napsal Její pastorkyňu v době, kdy mu umírala dcera. Je pro vás při studiu role důležité seznámit se i s okolnostmi, za kterých dílo vznikalo?

Samozřejmě, pokud jako interpreti máme přístup k pramenům, ze kterých se dozvíme něco o životě tvůrců – nejen skladatele, ale případně i autora literární předlohy, je to pro naši práci jedině plus. A můžu říct, že jsme při studiu Janáčkových oper v Praze i v Brně konzultovali s režisérem vždy všechno, i co se pramenů týče. Dověděli jsme se spoustu krásných maličkostí i o rodinných vztazích, které jsou v Její pastorkyni hodně spletité – o tom, co se v té opeře mezi jednotlivými postavami dělo… I díky tomu jsme mohli jít do větších detailů.

Letos v dubnu jste měl příležitost zazpívat si Števu i v koncertním provedení Její pastorkyně s Českou filharmonií a s dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Bylo uvedeno v Rudolfinu a poté i v londýnské Royal Festival Hall – s velkým ohlasem. Jaká to pro vás byla zkušenost a jaký zážitek zejména z toho londýnského koncertu ve vás zůstal?

Úspěch neúspěch, to mě v tu dobu celkem nezajímalo. Pro mě byl důležitý vývoj té koncertní verze. S panem dirigentem Bělohlávkem jsme na ní pracovali intenzivně týden před pražským uvedením. Každý den jsme podrobně rozebírali jedno jednání – a mě nejvíc zajímalo, jak budeme pracovat s velkým orchestrem. Protože při běžném představení je orchestřiště pod námi „v díře“, zatímco koncertní verze se dost liší. Měli jsme na scéně rozestaveny pulty pro všechny role a každá se musela jinak propracovávat. Protože dirigent, který stojí před námi, k nám má úplně jiný vztah, za námi byla celá masa hráčů, kteří se museli přizpůsobovat našemu hlasu a my zase situaci, která během koncertu vznikala. Byla to velmi zajímavá zkušenost. Pokud jde o Londýn, ohlas byl obrovský, měli jsme standing ovation, které trvaly velmi dlouho, a pan dirigent Bělohlávek nám moc děkoval. Byl jsem strašně pyšný, že jsem se na tom mohl podílet a že to tak dobře dopadlo. Protože, když se vydáte na scéně ze všeho, stojíte pak před bouřícím obecenstvem a pomalu z vás opadá napětí, je to opojný pocit… Pro operního pěvce – a vlastně asi pro každého jevištního umělce je největším oceněním přece jen potlesk publika.

Kolik lidí se na Její pastorkyňu v Londýně přišlo podívat?

Kolem dvou a půl tisíce.

Nové role zcela nepouštíte z hlavy ani o prázdninách… Tím spíš je na místě otázka: Jaká tedy bude vaše nadcházející sezona?

Čekají mě tři premiéry – v Národním divadle v Praze hned po prázdninách v jednom večeru jednoaktové opery Carla Orffa Chytračka a Měsíc – zhudebněné pohádky bratří Grimmů. V Brně pak Dvořákova opera Čert a Káča a v Ostravě Tajemství.

Děkuji za rozhovor, hodně dalších úspěchů!

Vizitka:

Jaroslav Březina (1968) absolvoval Pražskou konzervatoř u Zdeňka Jankovského, soukromě se pak dále zdokonaloval u Václava Zítka. V průběhu studia se stal členem vokální skupiny Dobrý večer Quintet. Bohatá je jeho koncertní činnost, především v projektech barokního a klasického repertoáru, na koncertních pódiích v Japonsku, Rakousku, Norsku, Itálii (provedení Dvořákovy Stabat Mater v Římě a Pise), Německu, Francii a Španělsku. Spolupracoval s dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Charlesem Mackerrasem, Oliverem Dohnányim, Sergem Baudem, Gerdem Albrechtem, Tomášem Netopilem a jinými. Od roku 1993 je sólistou Opery Národního divadla v Praze, kde vytvořil mnoho rolí domácího i světového repertoáru, kam patří mimo jiné Mozartův Don Ottavio (Don Giovanni), Tito (La clemenza di Tito), Tamino (Kouzelná flétna), Pedrillo (Únos ze serailu) a Ferrando (Così fan tutte), Hrabě Almaviva (Rossini: Lazebník sevillský), Benvolio (Gounod: Romeo a Julie), Dancairo (Bizet: Carmen), Verdiho Fenton (Falstaff), Alfredo (La traviata) a Macduff (Macbeth), Beppe (Leoncavallo: Komedianti), Tinca (Puccini: Plášť), Zinovij Borisovič (Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu), Smetanův Vašek a Jeník (Prodaná nevěsta), Skřivánek a Vít (Tajemství) a Michálek (Čertova stěna), Dvořákův Jiří (Jakobín) a Jirka (Čert a Káča), Janáčkův Laca (Její pastorkyňa), Kudrjáš (Káťa Kabanová), Rechtor a Komár (Příhody lišky Bystroušky), Martinů Janakos a Panait (Řecké pašije), Maškaron (Hry o Marii) a Michel (Juliette), Nemorino (Donizetti: Nápoj lásky), Duch masky (Britten: Gloriana) a další. Podílel se na nahrávce Rybovy České mše vánoční (Deutsche Grammophon), Zelenkovy korunovační opery Sub olea pacis et palma virtutis, která získala Cannes Classical Awards za rok 2002, Janáčkovy opery Šárka a Dvořákovy opery Tvrdé palice (všechny tři Supraphon). Janáčkův Zápisník zmizelého provedl například v Teatro Real v Madridu, na festivalech Moravský podzim a Janáčkovy Hukvaldy, v rámci koncertní sezony České filharmonie a v letech 1998-2001 pravidelně v rámci představení tohoto cyklu v Národním divadle v Praze. Spolupracuje také s Českou televizí (například inscenace opery Bohuslava Martinů Hlas lesa). Je držitelem Ceny Thálie za rok 2015.
(zdroj: narodni-divadlo.cz)

www.narodni-divadlo.cz