Ladíme

Rozhlasovou stanici D-dur denně údajně poslouchá na dvanáct tisíc lidí. Stala se tak podle nejnovějších výsledků Radioprojektu „jedničkou mezi digitálními stanicemi“. Týdně pak stanici – vysílající nepřetržitě už víc než deset let klasickou hudbu – poslouchá dokonce třiadvacet tisíc lidí. V týdenním posuzování je však druhá, po Radiu Wave, kterému tento zdroj připisuje o tři tisíce lidí víc. „Poslouchá…“ Mělo by se napsat „naladí“, ale ona se D-dur klasicky naladit nedá, protože nevysílá na velmi krátkých vlnách. Tam, kde ji lze najít, to znamená kromě VKV všude, je většinou předvoleno, naladěno. Tam se prostě vysílání zapíná a poslouchá. A že se poslouchá i dlouhé hodiny denně, to víme.

Dvanáct tisíc je pěkné číslo, je o dost vyšší než dříve. Příznivce potěší, tvůrce zavazuje. Průzkumům poslechovosti jsem ale nikdy až tak moc nevěřil – zvláště ne těm, které hraničí se statistickou chybou, protože se týkají příliš malých čísel. Respektive – nejde o věření, ale bylo by přinejmenším pošetilé z nich v rozhlase veřejné služby, kde o poslechovost na prvním místě nejde, vyvozovat příliš dalekosáhlé závěry. Údaje vznikají násobením výsledků získaných telefonicky od určitého počtu dotázaných, vědeckou metodou, která statistickou chybu eliminovat, obejít nebo překonat dost dobře nemůže. Těch posluchačů Českého rozhlasu D-dur je ve skutečnosti třeba ještě víc, asi těžko méně, ale zjistit se to nedá. Údaje Radioprojektu jsou nicméně brány jako relevantní. Ostatně, jsou jediné existující.

Týkají se třetího a čtvrtého čtvrtletí loňského roku a je to v denním poslechu prý dvojnásobný nárůst oproti minulému stavu. I v týdenních datech D-dur v porovnání k předchozímu měření získala – osm tisíc lidí navíc.

Druhou ryze hudební stanici Českého rozhlasu – ČRo Jazz – poslouchají prý denně dva tisíce lidí a týdně osm tisíc lidí… Je to málo, nebo hodně?

Uvažovat, kde se vzali ti „noví“ posluchači D-dur, nemá valný smysl. Tím spíše ne, pokud snad zůstávají rámcově stejná celková čísla o poslouchání Českého rozhlasu, o jeho podílu na celkovém trhu. Jde pak jen o vnitřní přesuny, někomu se přestala třeba líbit Vltava a přešel k ČRo Plus, ale jiného už přestalo bavit rádio Plus, respektive politika, a chce teď už jen poslouchat hudbu… Znamená to něco? Ano, tvůrci programu mohou cítit povzbuzení, ale pracují proti nim současně také jiné trendy, totiž skutečnost, že se zřejmě celkově bude snižovat zájem o lineární vysílání, že lidé, že my všichni, budeme prý víc a víc hledat obsahy, v tomto případě hudbu, v různých databázích sami a „sestavovat“ si tak své vlastní programy. Ale třeba ani to nemusí být pravda. Někdo to tak dělá a bude jich víc, ale jsou zase jiní, které by to nenapadlo… Takové baví, že jim někdo sestavu udělal – a že to byl myslící člověk s jedinečným vkusem, rozhledem a zkušenostmi. Právě proto se ještě D-dur určitě poslouchá, protože tam hudbu pro posluchače vybírají a komentují lidé, ne stroje.

Šéfredaktor ČRo D-dur Lukáš Hurník nedávno stanici okomentoval v tom smyslu, že její potenciální publikum se denně shromažďuje nejen na Facebooku, ale také v Rudolfinu, v Besedním domě a v dalších koncertních sálech po republice… Připustil, že existují samozřejmě i takoví posluchači, kteří si pustí D-dur jako kulisu. Je nicméně jasné, že například vrchol Mahlerovy symfonie nefunguje jako kulisa – jinými slovy: rozumný člověk ví, že hudba dokáže víc, než jen zahánět ticho.

Lukáš Hurník v souvislosti s D-dur také připomněl, že stanice, které nejsou nuceny redukovat hudební dramaturgii na pár hitů, jsou zřízeny ze zákona: smějí nabízet bohatou alternativu ke stále chudšímu mainstreamu… A ještě něco: D-dur nestojí na kulturní publicistice, ale na uměleckých dílech. A pokud by někdo řekl, že je to elitářská stanice? Šéfredaktor se hlásí k tomu, že jde o vysílání pro elity, vysílání pro ty, kteří chodí na koncerty, opery, kupují si CD a hifi soupravy… Tito lidé jsou muzikální menšina, která podle něj zaslouží ochranu – a svoji stanici.

Vedle dosavadních míst – tradičně řečeno vedle internetu, satelitu a pozemního vysílání v každém televizním přijímači  – lze teď už všechny digitální stanice Českého rozhlasu najít také v ryze rozhlasovém multiplexu DAB+, který aktuálně pokrývá signálem Prahu, Plzeň, Brno, Ostravu a jejich široké okolí. A je jen otázkou času, než se začnou pro systém DAB montovat jako standard přijímače také do aut.

Právě to by mohl být okamžik dalšího razantního zvýšení takzvané poslechovosti i u stanice D-dur. Uvidíme, jestli to Radioprojekt bude schopen postihnout.