Láska ke třem pomerančům

Opera Sergeje Prokofjeva podle pohádky Carla Gozziho ve vídeňské Volksoper

O+

Kupodivu neexistují v pohádkovém světě jen šíleně smutné prinzezny, také smutní princové mohou být vyléčeni z věčného splínu a stát se životními optimisty. Pohádka o princi, kletbou odsouzeného k tomu, aby se zamiloval do pomeranče, má – jako každá pohádka – několik variant a několik literárních zpracování. Carlo Gozzi byl tak trochu – ve své době a ve svém žánru – z rodu dramatiků, kteří využívali divadelní formu minulosti (jakou v jeho době commedia dell‘ arte už byla) k perzifláži, a oponoval tak snahám o realistické divadlo; nepravděpodobnost divadelních kouzel, převleků a náhlých proměn vztahů ještě podtrhl, příběhům dával smysl zdůrazněním nesmyslů, které se stávaly satirickým zrcadlem. Podobný způsob zcizování ovládal Offenbach, a zejména se líbil v období po první světové válce, kdy hudební divadlo hledalo nové formy pod vlivem revue, kabaretu a dalších žánrů a antirealistické divadlo bylo obecně na vzestupu – z takového rodu je třeba už první opera Bohuslava Martinů Voják a tanečnice (1927).

Dnes žije Gozzi více v opeře než v činoherním divadle. Komedie L’amore delle tre melarance (Láska ke třem pomerančům) z roku 1761 byla jeho první divadelní prací a do operních dějin se zapsaly i tři bezprostředně na to napsané hry – La donna serpente (Hadí žena) byla předlohou k rané opeře Richarda Wagnera Die Feen (Víly), z roku 1932 je opera La donna serpente Alfreda Caselly. Gozziho hru Il re cervo (Král jelenem), zhudebnil roku 1962 Hans Werner Henze, a samozřejmě je zde Turandot, kterou už před Puccinim zhudebnili jako operu německý skladatel Theobald Rehbaum (1888) a Ferruccio Busoni (1917).

Sergej Prokofjev opustil v květnu 1918 Sovětský svaz a hledal uplatnění ve Spojených státech. Pomohl mu americký průmyslník Cyrus McCormick, který jako člen americké delegace navštívil ještě před revolucí roku 1917 Rusko a s Prokofjevem se tehdy seznámil. Vlivný McCormick představil Prokofjeva řediteli chicagské opery, ten projevil zájem o jeho operu Hráč. Její partitura však ležela v Petersburgu, kde sice k plánovanému provedení nedošlo, materiál však byl nedostupný. Prokofjev se tedy pustil do kompozice nové opery; od chicagského ředitele byla zakázka nákupem zajíce v pytli – jméno Prokofjev bylo i v Evropě ještě téměř neznámé, natož v Americe. Volba látky byla Prokofjevova, Gozziho pohádku znal v adaptaci Vsevoloda Mejercholda a neúplný text měl dokonce s sebou; zatím neujasněný plán se tak stal konkrétním úkolem. Odvážně riskující divadelní ředitel však před plánovanou premiérou bohužel zemřel, provedení opery bylo ohroženo, a teprve za nové ředitelky, kterou se stala zpěvačka Mary Garden, byla na základě nové smlouvy s Prokofjevem 30. prosince 1921 opera dovedena na jeviště. Prokofjev nejen dirigoval, ale podílel se i na režii, neboť – jak píše ve svých vzpomínkách – přidělený režisér byl „z oněch řemeslníků, kteří znají stovku oper zpaměti, ale nemají žádné vlastní nápady“.

Zato režisér Ernst-Theo Richter sypal pro svou inscenaci, uvedenou poprvé v Hamburku 27. ledna 2002, nápady z rukávu. Úspěšný režisér zemřel v srpnu téhož roku v 53 letech. Pod vedením Wolfganga Bückera byla úspěšná hamburská produkce nyní znovuoživena na scéně vídeňské Volksoper (premiéra 17. dubna 2010). O co v pohádce stručně jde: O uzdravení nevyléčitelně nemocného prince, který se neumí smát a lékařské koncilium nad ním láme hůl. O mocichtivost princovy sestřenice Clarissy a střetnutí hodného kouzelníka Celia a zlé čarodějky Faty Morgany, která prince prokleje, aby se zamiloval do tří pomerančů. Princ se se sluhou Truffaldinem vydá do říše další zlé kouzelnice Kreonty pomeranče hledat. Společně se zbaví její kuchařky, která pomeranče hlídá a chce prince i Truffaldina utopit na obří lžíci. Oba poutníci naleznou pomeranče, princ unaven putováním v poušti usne, žíznivý Truffaldino jeden z pomerančů nakrojí a vyskočí z něj princezna, bez vody však rychle hyne. Stejně se vede i druhé pomerančové princezně, teprve třetí může princ, který se mezitím probudí a chopí se činu, svou láskou zachránit. Vyskytnou se ještě další komplikace se sestřenicí Clarissou a pomocnicí Faty Morgany Smeraldinou, ale vše dobře dopadne. O tempo a spád se stará množství gagů a překvapivých absurdit, zcela v duchu prologu, kdy se dohadují zástupci divadelních žánrů, který je ten „jediný pravý“.

Živé a plynulé jevištní akci pomáhala scéna Karla-Ernsta Herrmanna. Se zvednutím opony se otevře „theatrum anatomicum“, vlastně jeho polovina, umístěná na jevišti; druhou polovinu zvědavců sledujících odsouzence k smrti na anatomickém stole tvoří – aniž to v tu chvíli tuší – sami diváci. Lékaři bědují nad žalostným stavem prince. Půlkruh medicinské posluchárny zůstane a sbor v jeho lavicích s pomocí drobných rekvizit mění čas i místo děje, s dětskými čepečky a chrastítky chlácholí nemocného prince, s kaktusy v květináčích tvoří kulisu pouště ap. Nutné přestavby obstarávají všudypřítomní livrejovaní sluhové, kteří zde zkrátka jsou, k popukání jsou Truffaldinovy snahy rozveselit prince na vlastní pěst, obří kuchařka s obrovskou lžící zpívá basem, Fata Morgana a Celio jsou každý karikatura sama o sobě, k čemuž napomoháhají i kostýmy Jorgeho Jary. Prokofjevova hudba je naplněná rytmem, instrumentačními vtipy (postavy jsou charakterizovány různými nástroji), schválnostmi, které korespondují se schválnostmi děje, jako jsou výpůjčky různých stylů. Celá opera je hrou na divadlo a to je také pointa – smířené žánry v závěru provolávají: „Ať žije divadlo.“

A tak vůbec nevadilo, když byla při repríze 19. dubna princezna Ninetta rozdvojena na zpívající Jennifer O’Loughlin a mimující záskokářku za onemocnělou Anju-Ninu Bahrmann – v takovém divadle je vše dovoleno (i dramaturg Christoph Wagner-Trenkwitz přispěl k ironickému základu kusu, když oznámil, že za „další pomeranče nebude vyžadován příplatek“ a že Jennifer O’Loughlin bude zpívat krásně, což skutečně učinila). Prince zpíval Mehrzad Montazeri, narozený v Teheránu, od roku 1977 žijící v Rakousku, kde také získal hudební vzdělání. V repertoáru má Tamina, Dona Josého, Rodolfa i Cavaradossiho a zde mohl velké operní hrdiny s úspěchem parodovat. Clarissa Alexandry Kloose byla skutečně nebezpečnou „nápadnicí trůnu“, své komediantství naplno využil stálý člen ansámblu Volksoper Christian Drescher jako Truffaldino. Smeraldina byla představena jako kočkovitá šelma a Eva Maria Riedl kromě hlasového vybavení také prezentovala pohybové nadání. Nejvíce pobavil pár Faty Morgany (Irmgard Vilsmaier) a Celia (Lars Woldt), o kuchařce v mužské podobě byla již řeč: Dirk Aleschus – jak se lze dočíst v jeho životopise – byl původně drezér slonů, dnes ve svých 38 je to basista jako stvořený pro barony Ochse, Falstaffy a podobné role. Zde dostal sice malou roli, avšak příležitost, která se hned tak nenaskytne, a nezůstal jí nic dlužen.