Play 3.0 se zaměřilo především na diváky a společnou atmosféru. Performeři okamžitě probořili takzvanou „čtvrtou stěnu“ a divadlo se proměnilo ve festivalové místo, kde se divák stává součástí výstupu a zážitek se proměňuje z divadelního prostředí na jakousi „party“. Trochu zaskočená energií, kterou Siqus Alfon přinesl, jsem se snažila chytit jejich vlnu naladění, ale jako českému divákovi, který preferuje jemnější výstupy, mi to chvíli trvalo. Ztřeštěný tanec a excentrické výrazy do kamery měly poněkud přehlcující tendence. Po úvodním výstupu, jímž byla první píseň, která byla výrazně prokládaná slovy Laterna fest a Sirqus Alfon, se do sebe prolínaly další výstupy kombinující hudbu a multimédia. Svým vtipem a energií svedly diváka z cesty rozumu do světa bláznivé divadelní reality.
Celé představení zahájila světelně hudební choreografie, v níž byla světla přesně naprogramovaná do hudby. Poté, co se prostor rozzářil, jsme na jevišti mohli zaznamenat dvě velká promítací plátna na kolečkách, tři herce ve žlutošedých kalhotách a bundičkách, vypadajících jak do deště, a krabice se světelnou aparaturou. Technická světla osvětlovala nejen herce, ale i diváka, který teprve později pochopil, proč se stále ocital v záři reflektorů stejně jako účinkující. Například se na plátně živě promítal záznam z telefonu, se kterým všichni tři aktéři manipulovali.
Oddělené, po sobě následující etudy zahrnovaly koncertní styl projevu, manipulaci s objektem, loutkové divadlo z dlaní a pak i malé loutky bez hlav zavěšené na reálných hlavách aktérů, se kterými vytvářeli komický tanec. Jedno ze sól patřilo Emiliovi (Martin Östman) zavěšenému hlavou dolů, jenž míchal drink před kamerou, která promítala dění na plátnech. Zvětšovala tak zážitek diváka, protože podporovala vytvoření iluze o výrobě drinku vzhůru nohama. Koktejl byl tvořen k narozeninám další postavy nazývané Ejve (Tobias Ulfvebrand). Jeho číslo pro změnu pracovalo s imaginací, neboť zahrál na neviditelnou bicí sestavu.
Perfofmeři se dále průběžně vraceli ke svým nástrojům. Jejich kapelu v základu tvořila basa, bicí a zpěv. Dalším multimediálním ozvláštněním bylo, když si před své hlavy umístili obrazovky malých tabletů, které promítaly všelijaké pohybující se tváře se zmutovaným zpěvem. Závěrečná estráda s divákem byla komunikována jako online počítačová hra, která rozdělila hlediště na dvě půlky a zadávala pohyby, které publikum opakovalo. Poslední píseň pak odkryla spolupráci publika v sále, neboť se na plátně objevila kompozice z divácké choreografie motivované hrou.
Různorodé výstupy propojovala hlavní postava Babham, kterou ztvárňoval Erik Rosales. Komicky komentoval jednotlivé akce a reagoval na diváky v hledišti, přitom pořizoval „selfíčka“ a portréty lidí v hledišti. Překvapivý moment nastal, když pořízené fotografie portrétů dvou vybraných diváků následně promítali na plátně s technologicky zakomponovanými úpravami pohybu tváře. Pohybovaly se, mluvily, zpívaly.
Každý z komiků měl svůj charakter, který fungoval i při společných tanečních scénách. V synchronicitě pohybů sice dokonalí nebyli, ale energetický náboj skupiny veškerou nedokonalost uvedl v zapomnění.
Cenami ověnčená elektro punk popová skupina ze Švédska Sirqus Alfon svou ojedinělou poetikou vytvořila svět interaktivní technologie s umělou inteligencí a hudbou a Laterna fest zahájila doslova bláznivým spojením na pohled neslučitelného.
Psáno z české premiéry 9. 5. 2024, Laterna fest – Laterna magika na Nové scéně ND.
Play 3.0
Skladatel a tvůrci: Sirqus Alfon
Performeři: Martin Östman, Erik Rosales, Tobias Ulfvebrand
Supervize: Paula McManus
Výprava a kostýmy: Hanna Cecilia Lindkvist
Masky a vlásenky: Agnes Kenttä
Zvuk: Philippe Bokmar
Kreativní producent: Follow the Rabbit/Josefin Lindberg
Dramaturgie: Jani Lohikari
Reportáž vznikla v rámci předmětu Teorie nonverbálního divadla na Katedře nonverbálního divadla pražské HAMU.
