Z dnešního hlediska, kdy se v téměř každé inscenaci na světě v rámci scénografie používá promítání obrazů, videotechniku střídají další nové a nové projekční postupy, se na principu Laterny magiky z šedesátých let nezdá nic zvláštního. Ale v době vzniku to byl zcela ojedinělý zážitek a bezkonkurenční divadelní soubor Laterny magiky brázdil světová turné, světová Expo – výstavy v Bruselu, posléze v Montrealu nebo v Ósace. V letech relativně volnějších byli pod projekty podepsáni režiséři Václav Kašlík, posléze Ladislav Helge, Evald Schorm, Jiří Srnec, choreografové Karel Vrtiška, Pavel Šmok, skvělí kameramané Emil Sirotek, Jaroslav Kučera a nesčíslně dalších výjimečných tvůrčích osobností a tanečníků v dávné i nedávné minulosti.
Premiéra Cube byla vytvořena jako takzvaný LaternaLAB, tedy jako laboratoř či ateliér tvorby, kdy tento projekt vznikal bez velkých finančních možností. Proč se jedná právě o kostku?
Režisér Pavel Knolle řekl: „Kostka je symbol – jako základní 3D geometrický útvar, jako uzavřený prostor místnosti, scénický prostor, může to být displej, budova, kostka ledu i kostka cukru. A evokovala nám stále živý hlavolam – Rubikovu kostku. Tedy krychli s tří-dimenzovanou nekonečnou možností proměn a variant změn.“
Tedy kostka nejen jako geometrický tvar byla inspirací a vedoucím motivem. Kostka může být váš pokoj, váš dům, uzavřený prostor různých parametrů, v němž se odehrávají příběhy. Někdy velmi konkrétní, realistické a hluboce lidské, leckdy však neskutečné a ryze abstraktní nejen ve smyslu výtvarném, ale i snovém, imaginativním.
V tradici Laterny magiky se v případě Cube jedná o sled čísel vyjádřených tancem, osobitou expresí a samozřejmě projekční technikou a dnes oblíbeným mappingem. Pavel Knolle kolem sebe shromáždil zajímavé tanečníky a choreografy Davida Stránského a Štěpána Pechara (oba jsou na Laternu magiku stále vázáni) a tvůrce z oblasti projekce mappingu Jana Hladila a Františka Pecháčka, nevynecháme ani kameramana Marka Brožka a výborného hudebního skladatele Jana Šikla.
Právě hudební kompozice drží celé představení při sobě, pevně a suverénně. Jan Šikl je obdivuhodný, ohromně citlivý. V širokém rozsahu komponuje od minimalistických hudebních ploch přes komorní výjevy expresivního sopránu i smyčcových (především houslových) sól až po velmi dramatické, strhující a živelné momenty. Myslím si, že hudba je v celém projektu nejvíce inovativní.
Dvě třetiny scény zaujímá velká čtvercová bílá deska v mírném lomu šikmy. Úhel není nijak extrémní, aby to taneční technice a projevu dělalo potíže. Šikma v Laterně není nic nového a samozřejmě se na ni promítá. Pravá část scény je temná a je také v určitých pasážích využívána – i jako startovací či finální plocha některých choreografických i významových tajemnějších sekvencí.
Na tuto plochu nejvíce v první části programu je komponován zmiňovaný projekční mapping. Přes počáteční vývoj ve jménu čtverců, kostek, dlaždic, a kdoví čeho ještě se rozvíjí v divoké rastry, které se pohybují a otáčejí pod nohama tanečníků. A „klobouk dolů“, že to tanečníci zvládají, protože orientace v prostoru mimo světelný plán a filmovou smyčku (což byla vždy pro herce i tanečníky Laterny magiky velká zátěž!) je tady novinkou, kdy se s vámi hýbe celý svět… A jste na šikmě v omezených parametrech a vidíte pramálo, kam jdete, natož kam tančíte. Je to jako v labyrintu.
Tato první část je výtvarně velmi zdařilá a intenzivní. Následuje část nazvaná Písty. Promítané menší čtvercové plochy se různě propadají, mizí, zmenšují i zvětšují a na těchto omezeních tančí páry krátké intimní dotekové pasáže.
Scéna nazvaná Stín je také zajímavá. Není nijak nová, ale impresivní – smět sám sebe vidět zvenku a spatřit stín své duše, říká Pavel Knolle. Sólo má tanečník (Adam Sojka), který sám stín vytváří pomocí světel a projekce. Pronásleduje ho jako jeho alter ego. Stíny se množí, takže dotyčný je sám sebou pronásledován.
Od druhé poloviny se představení nijak zvlášť nerozvíjí. Jedná se o nově přidělanou scénu Climbingu, což je trochu nuda. Po scéně Nové scény na filmové ploše leze a vznáší se tanečník, totéž se děje na šikmě, a i kdyby se tanečník „roztrhal“, scéna nemá pro něj ani pro diváky žádnou zvláštní pointu…
Nejnovější scénou hudebně i výtvarně je Nirvána, s projekcí na velké množství lamel i zadní horizontální plochu, která přibyla oproti začátku. Zádumčivá, lehce mysteriózní nálada připomíná tak trochu scénu z představení Odyssea, kdy jste letěli „Hádem – Podsvětím“ do nenávratna a jiné galaxie, ale navozuje určitý tajemný klid a spočinutí. O to se snaží i dva tanečníci, bohužel v až příliš krátkém duetu.
V závěrečné pasáži se tvůrci symbolicky opět vrací k principu vycházení z projekční plochy i opětného vcházení. Tančí se na plátně a tančí se na scéně. Bohužel je výtvarně i barevně poněkud fádní, najednou po celé černobílé scénografii i projekci vyznívá nepřesvědčivě. Naopak tanečníci jedou na sto procent. Všechny čtyři dvojice se posouvají v technické přesnosti, obtížné partneřině, a především skvělé pohybové dynamice.
Bezesporu na sebe nejvíce upoutají ve své nespoutané rychlosti Zuzana Herényiová, v nekonvenční plasticitě pohybu a prožitku Eva Zápotocká, Viktor Svidró a Alexander Sadirov v čisté pohybové struktuře i mužné expresi.
Zbývá otázka, zdali vedení Národního divadla bude nadále vstřícně podporovat smysluplnou tvůrčí invenci a činnost souboru Laterny magiky, který má za sebou tak zásadní historii i současné skvělé výkony.
Hodnocení autorky recenze: 90 %
Cube
Scénář: Pavel Knolle, Štěpán Pechar, David Stránský
Hudba: Jan Šikl
Choreografie: Štěpán Pechar, David Stránský
Režie: Pavel Knolle
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Produkce a mapping: Jan Hladil, František Pecháček
Dramaturgie: Jan Tošovský
Kamera a střih: Marek Brožek
Premiéra 23. března 2017 Nová scéna Národního divadla Praha
(psáno z reprízy 24. 3. 2017)
Tančí – Pavlína Červíčková, Zuzana Herényiová, Tereza Chábová, Eva Zápotocká, Libor Kettner, Alexandr Sadirov, Adam Sojka, Viktor Svidró
