Leila Josefowicz ovládla Bartóka a tančila na hraně zvuku, orchestr ji následoval

Do první poloviny večera byl zařazen Houslový koncert č. 2 Bély Bartóka. Tento dramaturgický počin lze hodnotit jako smysluplný, doslova systematický. Pražské publikum totiž bylo v posledních měsících seznamováno vícekrát s autorovým Koncertem pro housle a orchestr č. 1, a tak vznikla možnost obě díla srovnat.

Paradoxně je vnímán autorův První koncert jako teprve objevovaný, protože k jeho provádění byla vytvořena příznivá situace až po roce 1958, kdy premiéře již nestál v cestě autorův nesouhlas. Houslový koncert č. 2 je naopak dílo repertoárové, promlouvající o mnoha zákrutách Bartókova uměleckého i filozofického myšlení.

Výpověď o stavu autorovy duše podala charismatická houslistka Leila Josefowicz, též i orchestrální složka, neboť podíl partnerského tělesa na tematickém i evolučním průběhu je ve skladbě nemalý. Vedoucí podíl sólových houslí v celkovém vyznění skladby byl ale rozhodující. O primariátu nerozhodoval jen jednoduchý součet sólových výstupů, ale i způsob, jakým byl sólovou umělkyní tento primariát prezentován.

V bezpočtu nálad, barev či hudebních konstelací rezonoval především maďarský lidový esprit, se kterým sólistka dobarvovala množství svých extempore. Chuť přiblížit se naturelu primáše maďarské cimbálové hudby a zvukovosti jeho nástroje, jemuž se houslistka zcela poddala, prýštila z jejího výkonu od samého začátku. A nebylo to jenom frázování či akcentace zavádějící nás do čardášových lašanů či frišek, bylo zde i typické primášské mikrointervalové houpání při modelaci dlouhých tónů či průvodu kantilén. Ty byly prosluněné konsonantním doprovodem, ale i souzvukovými liniemi, procházejícími kolem zpívajících houslí zcela nevšímavě. Záměrná intonační labilita dávala všemu příjemně kořeněnou příchuť. Leila Josefowicz zářila v dvojhmatech, akordické hře i v drobné prstové technice. Vždy však tam bylo něco navíc, co promlouvalo nejenom o Bartókovi, ale i o ní, jejím živelném muzikantství a okouzlující virtuozitě.

Charisma její hry i eruptivní promluvy orchestru vedeného Tomášem Braunerem byly průvodci, kteří spolehlivě vedli posluchače bohatou členitostí Bartókova Koncertu i kaleidoskopem jeho výrazových odstínů. Ty autorovi nabízel neofolklorismus, neoklasicismus popř. specifický typ seriality, k němuž autor dospěl z jiné strany než 2. vídeňská škola, totiž studiem lidových hudebních projevů své země, popř. zemí evropského středu či jihu. Bartókův Houslový koncert č. 2 není vskutku dílem transparentní formy. Nerozpadá se však, složitý variační proces v něm funguje ve skrytu, přesto účinně. Osobně jsem nejvíce prožíval čistotu prosluněných melodií poukazujících do oblastí maďarské lidové hudby pohybujících se mimo vliv hudby cikánské, obdobně, jak se objevuje ve čtvrté větě autorova pozdějšího Koncertu pro orchestr. Náročné dílo bylo realizováno na špičkové úrovni po všech stránkách a dostalo se mu také nadšeného přijetí od publika.

Neskrývaných sympatií obecenstva se dočkala také rozměrná symfonická báseň Život hrdinův Richarda Strausse. Bezmála hodinový hudební kolos vznikl v samém závěru 19. století, tedy skoro o čtyři desítky let dříve než provedený Bartókův Houslový koncert č. 2. Také Život hrdinův promlouvá o svém autorovi výmluvným způsobem. Z hudby tohoto díla mi však zcela nevyplývá, zda je dílem autobiografickým, jak se o něm tvrdí často s nechvalným podtónem. Sám autor se nikdy k sobě jako předobrazu díla nepřiznal. Velká orchestrální masa vykresluje mimo jiné bitevní vřavu, ztišení, poté mírové snahy hlavního hrdiny, rozměrné houslové sólo pak ztvárňuje hrdinovu družku. V cyklu o hrdinovi je však mnoho jiných obsahových položek týkajících se např. hrdiny historického eposu, tedy ne autora samého.

Skladba má atributy velkého invenčního rozmachu a strhujícího průběhu. Přesto ji propracovává variační řád. Odplynula rychle. Bylo těžké uvěřit, že její fyzikální trvání čítalo 50 minut. Myslím si, že lépe se poslouchá bez paralelních úvah nad otázkou, o kom vlastně dílo vypráví. Již být přítomen tak mocného seskupení hudebníků, jež skladba aktivizovala, je zážitkem. V partituře je předepsáno osm lesních rohů, pět trubek, tři trombony, tenorová a basová tuba, obří počet dřevěných dechových nástrojů, stejně jako bohatý arzenál bicích nástrojů. O obsazení smyčcového aparátu pro zvukovou vyrovnanost není třeba ani mluvit. Straussova partitura nepůsobí jako instrumentačně předimenzovaná. Úplné tutti totiž zaznělo jen na velmi omezeném počtu míst.

Tomáš Brauner dal velké symfonické koncepci spád i plynule probíhající formu. Posluchač se v prezentaci témat mohl opřít o cílené podobnosti s autorovou známější tvorbou, velmi pregnantní byly pak názvuky na Straussovy symfonické básně Enšpíglova šibalství, Tak pravil Zarathustra nebo Don Quijote. Hledáme-li hrdiny ve Straussově provedené kompozici, nacházíme je mezi reprodukčními umělci. Úctu si zaslouží všichni, v první řadě pak sólující koncertní mistr Roman Patočka, kterému partitura připravila sólo hodné houslového koncertu, velmi exponované jsou v díle také lesní rohy, mezi hornisty pak nejvíce těžkých partií měla a spolehlivě je provedla Zuzana Rzounková.

Další koncert Pražských symfoniků tedy opět přinesl nevšední zážitky i dramaturgicky přínosná díla.

Leila Josefowicz & Tomáš Brauner
19. března 2025, 19:30 hodin
Obední dům, Smetanova síň, Praha

Program:
Béla Bartók: Houslový koncert č. 2
Richard Strauss: Život hrdinův, symfonická báseň op. 40

Účinkující:
Leila Josefowicz – housle
Pražští symfonikové 
Tomáš Brauner – dirigent