Světové renomé, jaké mají čeští špičkoví tanečníci bratři Jiří a Otto Bubeníčkové, se dá v dnešní době přirovnat k největším oskarovým filmovým hvězdám. V dobách slávy divadelních hvězd minulosti by bylo možné mít takový věhlas jako baletní hvězdy a umělci ze souboru Les Ballets Russes – Ruských baletů Sergeje Ďagileva v počátku dvacátého století. Přirovnání k všestranným schopnostem fenomenálního ruského impresária a managera Sergeje Ďagileva se mi zdá trefné, protože ve své vyzrálé umělecké taneční formě, ve které se stále oba bratři Bubeníčkové nacházejí, si v průběhu let své kariéry přibrali i další umělecké obory a v poslední době vlastně i managing a organizaci tanečního souboru, který kolem sebe seskupili. Jiří Bubeníček se stal choreografem, i když je prvním sólistou drážďanské Semperopery, a Otto skládá hudbu, vymýšlí návrhy scény a kostýmů a nadále věrně tančí v Hamburském baletu u Johna Neumeiera.
Takřka po pěti letech se podařilo uspořádat v Národním divadle v Praze dva výjimečné večery složené ze čtyř titulů tentokrát pouze z autorské dílny obou bratří Bubeníčků.
V galavečeru Pocta Bubeníčkům v roce 2009 tančili hlavně díla choreografů, s kterými spolupracují. Prvním kusem byl nyní Le Souffle de l´Esprit (Dech duše), inspirovaný krásou Leonardových kreseb a obrazů.
Taneční styl, který v tomto díle Jiří Bubeníček používá, daleko přesahuje baletní techniku, je takový průzračný a fluidní zároveň. Možná, že odraz výsostných a andělských děl Leonarda da Vinciho, které jsou upraveny a promítány v jakémsi rámu obrazu na scéně Otty Bubeníčka, jsou jistým pokynem pro krásu a radost, která z celé taneční fresky přímo sálá. Působí opravdu blahodárně a zdá se mi ze všech děl složeného večera nejosobitější, oproštěna od silných vlivů známých choreografů, s kterými Jiří pracoval.
Dueta, sóla se překrývají, aby chvílemi mohly zase splynout ve sborové unisono. Na scéně je spolu s Bubeníčky jedenáct tanečníků, kolegů především z německých a evropských scén, kteří citlivě interpretují nejen tanec, ale i hudbu Johanna Sebastiana Bacha, Johanna Pachelbela, Romana Hoffstettera a Otty Bubeníčka.
Toccata je hudební kompozicí pouze Otty Bubeníčka. Jiří zvolil opět komorní obsazení sólistů, tentokrát v počtu sedmi. Tři páry si postupně proměňují partnery. Opět jsou v popředí choreografie taneční dueta a brilantní partnerské dovednosti a řemeslně technická jistota. Jsou podmíněny tentokrát více klasickou taneční technikou. Spolu se střídmými trikoty, umocňujícími nádherná těla mladých sólistů na prázdné dosti temné scéně, připomíná kompozice tak trochu výrazové prostředky Williama Forsytha, amerického tvůrce, který posunul svérázně taneční techniku o razantní dynamiku a ostrou rukopisnou kresbu. 
Podivný výklad Faunova odpoledne
Dalším dílem Jiřího Bubeníčka je dějový balet Faun se známou skladbou Clauda Debussyho. Příběh začíná v kostele či v klášterní modlitebně, kde se mniši modlí a rozjímají v čele s knězem. Jde o jakousi aktualizaci neblahého příběhu hřešícího pátera, který neodolá ďábelským svodům v podobě Fauna. Ten je již od původní inscenace z roku 1912 symbolem hříšného chtíče, rozmaru touhy a lásky. Zvířecká posedlost zachvátí páterovy smysly a Faun v něm propuká a donutí ho k hříchu. Vyznívá to sice více mefistofelsky, a tak Faun vítězí nad vírou.
Zajímavé je, že Faunovy pohyby i pózy i jistá podoba kostýmu reflektuje původní Nižinského verzi. Ostatní kostýmy jsou výtvarně pojaty v trochu obecné rovině.
Stejně i v hudebním výběru sáhl choreograf trochu jinam do francouzské provenience, a sice k Francisi Poulencovi. 
Až na závěr večera si samozřejmě nechal choreograf Bubeníček excelentní vystoupení – tedy pro Ottu a pro sebe, a to velmi efektní téma pro dvojčata. V podmanivě dramatickém převyprávění dekadentního románu Oscara Wilda Obraz Doriana Graye, s hudbou Keitha Jarretta a Bruno Morettiho, se oba naplno realizují nejen jako skvělí charismatičtí tanečníci, ale také jako výrazní herci.
A to je jim i blízké, protože v dlouhém angažmá a působení u Johna Neumeiera v Hamburku byli oba v hereckém umu kultivováni. Dějové balety byly častým naplněním jejich interpretační práce.
V plné formě dominují a hýří energií, jako by se chtěli ztotožnit s hrůznou představou Wildova tématu o rozdvojení člověka a o sebezničení. Obrazy o štvaní špatným svědomím a o věčném duelu dobra a zla jsou dramaturgicky dobře vrstveny. Tady oba ukázali, že jsou nejen schopni vystavět choreografická díla, ale že oba umí a jistě budou umět řešit i velká dramatická témata.
Les Ballets Bubeníček
11. a 12. ledna 2014 Národní divadlo Praha
(psáno z představení 12. 1. 2014)
Le Souffle de l´Esprit
(Dech duše)
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Johann Sebastian. Bach, Roman Hoffstetter, Johann Pachelbel, Otto Bubeníček
Kostýmy, scéna a video: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček, Fabio Antoci
Sólo muži – Otto Bubeníček, Jiří Bubeníček, Jón Vallejo
Sólo dívky – Elena Vostrotina, Duosi Zhu
Dívky: Anna Merkulova, Raquél Martínez
Chlapci: Arsen Mehrabyan, Claudio Cangialosi, Michael Tucker, Francesco Pio Ricci
***
Toccata
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Otto Bubeníček
Kostýmy: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček, Fabio Antoci
Iana Salenko, Jón Vallejo, Duosi Zhu, Claudio Cangialosi, Anna Merkulova, Arsen Mehrabyan, Michael Tucker
***
Faun
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Francis Poulenc, Claude Debussy
Scéna a kostýmy: Otto Bubeníček
Světla: Fabio Antoci, Jiří Bubeníček
Raphaël Coumes-Marquet, Jón Vallejo, Claudio Cangialosi, Michael Tucker, Johannes Schmidt, Jan Oratynski, Fabien Voranger, Francesco Pio Ricci
***
The Picture of Dorian Gray
(Obraz Doriana Graye)
Choreografie: Jiří Bubeníček, Otto Bubeníček
Hudba: Keith Jarrett, Bruno Moretti
Kostýmy: Denisa Nova
Scéna: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček, Fabio Antoci
Dorian Gray – Otto Bubeníček
Basil Hallward – Jiří Bubeníček
Lord Henry Wotton – Jiří Bubeníček
Sibyl Vane – Raquél Martínez
Foto archiv, Martin Divíšek
