Lesk i temnota Lise Davidsen

Až na jednu výjimku. Od dob Kirsten Flagstad a Birgit Nilsson žádná jiná dramatická sopranistka neovládla toto umění tak jako Lise Davidsen. Zvažte možnost, že skutečnost, že jsou všechny tři seveřanky, je více než pouhá náhoda. Sedmatřicetiletá a téměř metr devadesát vysoká Davidsen je zářivou hvězdou, na kterou operní průmysl vsadil svou budoucnost.

Metropolitní opera staví Wagnerův Prsten podle ní. V této sezoně ji můžete vidět jako Tosku v Berlíně, New Yorku a Vídni, Sentu v Oslu, Isoldu v Mnichově, Fidelia v New Yorku, Siegelindu v Covent Garden a Marschallin ve vídeňském Růžovém kavalírovi. Všechny ostatní festivaly a operní domy musí počkat, až na ně přijde řada.

Zrovna nedávno rozšířila svůj arzenál o Jenůfu a potencionálně nebezpečnou Salome. Také se ujala děsivé Leonory v Síle osudu a Lady v Macbeth v Metropolitní opeře. Došlo to tak daleko, že když Lise Davidsenová kýchne, operní svět se zastaví.

„Vy vzadu, ruce nahoru, jestli mě neslyšíte,“ zacvrliká během recitálu. To opravdu nehrozí. Když Lise Davidsenová začne zpívat, jste okamžitě šokováni silou jejího hlasu. Pak zalapáte po dechu údivem nad průzračnou krásou jejího zvuku. A to je jen hudební složka. V průběhu vystoupení upoutá pozornost publika nejen její hlas, ale i její charisma.

Když jsme se letos v létě setkali v BBC, přijela veřejnou dopravou a bez doprovodu, čímž projevila nezávislost, která je mezi nejcennějšími operními aktivy neobvyklá. Miluje odtažitost centra Londýna, protože vyrostla v oblasti v Norsku, kde žije 98 lidí na kilometr čtvereční a každý zná každého. Stokke však zůstává jejím domovem a buduje si tam dům, v němž bude žít, až se provdá za svého britského snoubence, producenta televizních pořadů o jídle.

Zajímá mě vnitřní prožitek při vytváření tak silného zvuku. „Jsem velmi vděčná a poctěná, že mohu v lidech vyvolávat takové pocity,“ odpovídá. „Vskutku šokovaná, ale velmi šťastná. ‚Přál bych si, abys mohla poslouchat sama sebe v sále,‘ říká můj snoubenec.“ Lise se krátce zachichotá, čímž dává najevo, že je jí náš rozhovor příjemný a že je ochotná v konverzaci o soukromí pokračovat.

Jako dívka vynikala ve sportu, zejména v házené. Byla velmi soutěživá a od rozhodčích dostávala červené karty. Matka pracovala jako zdravotní sestra v pečovatelském zařízení, otec byl elektrikář. Když začala zpívat, požádali o státní půjčku na zaplacení jejího studia. Když ji na konkurzu na Národní akademii umění v Oslu odmítli (což jim nikdy nezapomene), přestěhovala se do Bergenu, kde se vzdělávala jako bachovský a händelovský kontraalt. Na základě doporučení zkusila učitelku Susannu Ekenovou v Kodani, která studentům vyprávěla o psychice a somatice, o významu dědičnosti a prostředí pro formování operního hlasu.

„Předzpívala jsem jí árii z Bachových Matoušových pašijí,“ říká Lise. „A pak promluvila. Mluvila o věcech, které mi nešly, o tom, jak vypadám, jak se prezentuji. Při odchodu jsem plakala a plakala. Nekontrolovatelně jsem vzlykala i během druhého sezení následujícího dne. Zavolala jsem mámě a ta mi řekla, že to možná není nic pro mě. O dva týdny později jsem se k Susanně vrátila a požádala ji, aby mě učila. A pak jsem šla také k psychiatrovi.“

Toto spontánní přiznání je vodítkem k magnetické přitažlivosti Lise Davidsen. Na jevišti – stejně jako v životě – nic neskrývá. I s těmi nejtemnějšími postavami dokáže soucítit. Obdivuje například Salome – nepochopené dítě v přísné domácnosti, samotářku posedlou krásou Jana Křtitele. S každou rolí, které se ujme, získává více sebedůvěry. „Nemůžete zpívat a zároveň se omlouvat za to, kým jste,“ prohlašuje. V poslední době trénuje s mentálním koučem norského olympijského týmu a do svého režimu zařazuje sportovní psychologii a rehabilitační techniky.

Po vítězství v pěti soutěžích v roce 2015, se ze zpěvačky, která žadonila o přestávku, stala zpěvačka, kterou všichni žádali o autogram. Těžko se s tím vyrovnávala. Byly chvíle, kdy se prostě chtěla vrátit domů a pomáhat v pečovatelském domě, protože to byla „opravdu zajímavá práce.“ Vynucený covidový klid však jen posílil její pocit poslání. Už nebylo cesty zpět.

To, co Lise Davidsen přináší do opery a co ji činí dominantní, je směs neustálého zkoumání sebe sama podložená dvěma desetiletími neúnavné přípravy. Stejně jako ostatní severské legendy ani ona nejde zkratkou. Odměny v podobě pětimístných honorářů a neutuchající chvály jsou vedlejšími výhodami silné pracovní morálky.

Stejně jako Flagstad a Nilsson stojí oběma nohama pevně na půdě svých předků. Člověk si ji snadno představí, jak štípe polena, aby se rodina mohla o Vánocích sejít u ohně. Dům ve Stokke staví její bratr. Jen tak mimochodem se zmíní, že teprve před pár lety splatila studentskou půjčku. Je zakotvená v realitě a imunní vůči svodům a přehánění. Je poslední velkou hvězdou, kterou si opera může nárokovat. Važme si jí, dokud to jde.