Leyla Gencer, poslední diva dvacátého století

Když jsem se nedávno plavila po vlnách Bosporu, hlavou mi probleskla i vzpomínka na světoznámou tureckou operní star, která si vody této úžiny zvolila jako místo svého posledního odpočinku. Leyla Gencer (1928–2008) prožila nejlepší část své kariéry ve stínu své slavnější kolegyně z La Scaly Marie Callas. Ta pro ni byla nejen konkurencí, ale i velkou inspirací. Díky tomu a také díky svému nespornému pěveckému i hereckému talentu se Gencer právem zařadila mezi velké operní divy druhé poloviny dvacátého století a přispěla ke vzkříšení děl jednoho z trojlístku velikánů italského bel canta. Vysloužila si také ale pověst velmi problematické a sebestředné umělkyně, s níž nebylo radno pustit se do křížku.Leyla se narodila v asijské části Istanbulu 10. října 1928 (ohledně letopočtu však dodnes panují neshody, neboť některé starší zdroje uvádějí roky 1922 nebo 1924) polské matce a tureckému otci. Matka Lexanda byla potomkem zchudlé litevské šlechty, otec  Hasanzade Ibrahim Bey byl vlivným a velice bohatým podnikatelem. Není tak divu, že ke své dceři, jedinému potomkovi, od malička přistupovali jako k princezně. Kromě absolutního přepychu zajistili Leyle francouzskou vychovatelku a obzvláště matka dbala na to, aby se jí dostalo klasického evropského vzdělání. Rodinná idylka však neměla dlouhého trvání, neboť otec tragicky zahynul při bleskových záplavách, které zasáhly jejich dům, a Lexanda tak zůstala na výchovu dcery sama.

Když bylo Leyle šestnáct let, bezhlavě se zamilovala do jednoho ze svých profesorů v lyceu. Reakce matky na sebe nenechala dlouho čekat a Leyla záhy přešla na istanbulskou konzervatoř, kde se pod vedením evropských profesorů začala věnovat zpěvu. Ani na konzervatoři však nevydržela příliš dlouho. Ještě před absolutoriem ji opustila a zpěvu se nadále věnovala soukromě, pod vedením bývalé úspěšné sopranistky Giannini Arangi-Lombardi. Mezinárodní pěvecká soutěž v Holandsku, které se krátce nato zúčastnila, však pro ni skončila velkým neúspěchem. Ale nevzdala se a ještě více se upnula ke svému velkému snu, zpívat v La Scale.

V roce 1946 se provdala za podstatně staršího bankéře Ibrahima Gencera, ale na rodinný život nepomýšlela. Dále studovala s Lombardi, zpívala ve sboru Tureckého státního divadla a čekala na svou chvíli. Ta přišla v roce 1950, kdy na jevišti ankarské opery debutovala jako Santuzza v Mascagniho opeře Cavalleria rusticana. Podle předem dohodnutého plánu začala nyní Lombardi pomalu připravovat její debut na italském území, ale její smrt tento úmysl překazila. Leyla se tak prozatím soustředila na rozvíjení své kariéry v Turecku. V tom jí pomáhal její nový učitel, světoznámý baryton Apollo Granforte, a pochopitelně svou roli sehrály také kontakty jejího manžela. Leyly si brzy povšimly turecké vládní špičky a záhy se jí nabídky na vystoupení při významných příležitostech jen hrnuly. Zpívala na recepcích na počest slavných poválečných politiků Tita, Eisenhowera či Adenauera, na jevišti ankarské opery vytvořila hlavní ženské role v Tosce a Così fan tutte a uspořádala několik samostatných recitálů. Ve vyšších kruzích se špitalo o jejích úzkých stycích s prezidentem Celâlem Bayarem a její milostná aféra s americkým velvyslancem Georgem McGheem byla veřejným tajemstvím.Veškeré Leylino počínání však stále sledovalo vytyčený cíl. O svých pěveckých začátcích Gencer později prohlásila: „Byla jsem mimořádně ambiciózní. Stále jsem si říkala – buď budu zpívat v La Scale, nebo nebudu zpívat vůbec.“ O další kus k naplnění svého snu se přiblížila v roce 1953, kdy debutovala v neapolském Teatro di San Carlo ve stejné roli jako před léty v Ankaře. Na vedení divadla udělala dojem, takže o rok později dostala smlouvu již na role dvě, Cio Cio San v Madama Butterfly a Taťánu v Evženu Oněginovi. V neapolském divadle se také setkala s mužem, který její profesní dráhu zásadně ovlivnil, dirigentem Tullio Serafinem: „Byl prvním, kdo mě přivedl na cestu k bel cantu“.Mezinárodní kariéra Leyly se rozvíjí více než slibně. Kromě Neapole hostuje v Lausanne, Palermu, Terstu, Varšavě a zavítá také do San Francisca. Její tehdejší repertoár tvoří především role v dílech Verdiho a Pucciniho. V roce 1957 se zdá, že její sen je konečně na dosah. Leyla po předzpívání před Victorem de Sabatou dostává nabídku na hostování v La Scale v roli Aidy. De Sabata však onemocní a nový umělecký ředitel si netroufne svěřit tak zásadní roli nepříliš známé zpěvačce. Proto jí nabídne úlohu Madame Lidoine v chystané světové premiéře Poulencova díla Dialogues des Carmélites. V průběhu zkoušek však Leyla čelí výhradám ze strany tehdejší režisérky Margarete Wallmann, která o ní prohlásí, že není pro tuto roli vhodná. Leyla se však svého cíle nemíní jen tak vzdát a požádá vedení divadla o veřejné předzpívání před všemi zainteresovanými včetně autora.

Po předzpívání se Poulenc, dirigent Sanzogno i umělecký ředitel Siciliani postaví na stranu Leyly a Wallmann musí ustoupit. Jak Gencer přiznává v biografii sepsané Zeynepem Oralem, byla to pro ni velmi trpká zkušenost a řadu nocí kvůli tomu proplakala. Veškeré její dosavadní úsilí se ale vyplatilo a slavná milánská operní scéna se na dalších dvacet pět let stala jejím domovským divadlem. Leyla se na ní dokázala prosadit i přesto, že v La Scale již působily dvě velké operní hvězdy – Maria Callas a Renata Tebaldi. Do povědomí milánského publika se Leyla téhož roku zapsala i svou interpretací poslední části Verdiho Requiem, kterou přednesla v průběhu posledního rozloučení s Arturem Toscaninim v milánské katedrále.

Rok 1957 je v její kariéře skutečně přelomový. Společně s Mariem Del Monacem a Ettorem Bastianinim natáčí pod hlavičkou Rai televizní zpracování Il trovatore, které je dodnes mnohými experty i operními fanoušky považováno za jednu z nejlepších filmových adaptací tohoto Verdiho díla vůbec. V rámci evropského turné Teatro alla Scala září v La forza del destino a pod taktovkou von Karajana se představí vídeňskému publiku ve Verdiho opeře La traviata. Není proto divu, že poté co Maria Callas odmítne zpívat Lucii di Lammermoor v San Franciscu, umělecký šéf tamního operního domu Kurt Adler nabídne tuto roli Leyle. Adlerova volba je ovlivněna i faktem, že tato role figuruje v seznamu repertoáru, kterým se zpěvačka prezentuje. Netuší, že se Leyla uchýlila k malé lži a na seznam napsala řadu rolí, které zatím ještě nezpívala, ale jednou by tak učinit chtěla. Aby neztratila před Adlerem tvář, nezbývá jí po příletu do USA nic jiného než se zavřít v hotelovém pokoji a pět dní a nocí se věnovat jen studiu náročného partu.

První setkání s Donizettiho hudbou jí učarovalo a současně si tím připomněla slova Tullia Serafina, že pro její hlas je nejvhodnější repertoár první poloviny devatenáctého století. A skutečně pro něj má všechny předpoklady. Je excelentní v koloraturách, výtečně zvládá fioriture a publikum doslova fascinuje vysokými pianissimy. Svým vzhledem a vystupováním je předurčena k rolím šlechtičen. Její herectví je procítěné, vášnivé a Leyla ho dokáže umně využít tam, kde její pěvecké schopnosti nestačí. Stejně jako řada dalších zpěváků ani ona není dokonalá, ale její strhující ztvárnění tragických hrdinek dává zapomenout na případné pěvecké nedokonalosti. V rozhovoru z devadesátých let se Stefanem Zuckerem z Bel Canto Society sebekriticky přiznala: „Měla jsem více špatných vystoupení než dobrých.“

Diváci v La Scale a dalších operních domech, kam Leyla do konce padesátých let zavítá, jsou však jiného názoru a její mezinárodní věhlas sílí. Vedle hlavních rolí v Il trovatore, La traviata, Don Carlo, Werther, I due Foscari, Don Giovanni či Madama Butterfly na jevištích operních domů v Miláně, Římě, Bologni, Londýně, Moskvě, Istanbulu, Palermu, San Franciscu, Philadelphii, Los Angeles a dalších, se Leyla stále častěji pouští do rolí, které po dlouhá desetiletí zůstávaly opominuty. Uznání sklízí za další Donizettiho hrdinku Annu Bolenu, kterou ztvární na živé nahrávce Rai v roce 1958, stejně jako za Lidu ve Verdiho málo známé opeře La battaglia di Legnano na prknech La Scaly.V roce 1960 přijímá nabídku z Palerma na Lady Macbeth. Přestože jde o roli na hony vzdálenou jejímu pěveckému naturelu, zvládne ji mistrovsky a například The Telegraph její ztvárnění nešťastné skotské královny i po padesáti letech označil za bezkonkurenční. Slabost pro belcantový repertoár však v šedesátých letech jednoznačně převládne. Leyla začne sama pátrat v archivech a vyhledává původní partitury v té době málo známých děl Donizettiho, mladého Verdiho, Belliniho, Spontiniho, Paciniho či Glucka. Vybrané árie pak zařazuje do svých recitálů a jednoznačně ctí notový zápis autora. Spojence nachází ve Vittoriu Guiovi, s nímž spolupracovala na La battaglia di Legnano, a také tehdejším hlavním dirigentovi La Scaly, Gianandrea Gavazzenim, kteří patří mezi zastánce návratu polozapomenutých děl na operní jeviště.

Nejvýznačnějším společným projektem tohoto druhu s Gavazzenim je Verdiho Jérusalem, který je uveden v benátském La Fenice na podzim 1963 a dodnes je považován za nejzdařilejší provedení této opery za posledních padesát let. Yonel Buldrini z Forum Opéra uvádí, že finále druhého aktu, kde kromě Leyly zazářil i tenor Jaume Aragall, ponechalo diváky svou dynamičností a procítěností naprosto „ohromené a okouzlené“. Leyla si tuto spolupráci s Gavazzenim nemohla vynachválit, protože ji „přivedl na nový způsob zpívání, kdy je kladen větší důraz na význam slov než na krásu zvuku“.

V roce 1964 přichází role, která Leyle zajistí nesmrtelnou slávu. Neapolské Teatro di San Carlo, kterému již vděčí za mnohé, jí nabídne úlohu Alžběty, královny anglické, v Donizettiho Roberto Devereux.Leyla využije své předchozí zkušenosti z Jérusalema a maximálně se soustředí na význam slov, recitativy a duševní rozpoložení hlavní hrdinky. Publikum je nadšením bez sebe a Leyla si přes noc vyslouží přezdívku, která je s jejím jménem spojována dodnes – La Regina (královna). I přes tyto nesporné a ohromné úspěchy nejeví nahrávací společnosti o Leylu zájem. Její obdivovatelé si proto pořizují amatérské nahrávky jejích vystoupení, které se pak dále kopírují a dostávají do celého světa. Během šedesátých let tak Leyla přichází k další přezdívce – snoubenka (video)pirátů.

Leyla je nyní nejzářivější ženskou hvězdou donizettiovské renesance, která započala rokem 1948, kdy si operní svět připomněl sto let od jeho smrti, a není proto divu, že dostává obrovské množství nabídek z celého světa. Do roku 1970 rozšíří svůj repertoár Donizettiho rolí ještě o Marii Stuartovnu, Antoninu v opeře Belisario, Paolinu v Poliutovi a Lucrezii Borgiu. Při představení posledně jmenovaného kusu v La Scale v roce 1970 si prosadí závěrečnou cabalettu Era desso il figlio mio, která byla od premiéry opomíjena, protože s ní nebyl samotný autor spokojen.

V roce 1972 jí neapolské Teatro di San Carlo znovu nabídne jedinečnou příležitost, a to ztvárnit hlavní hrdinku ve zcela zapomenuté Donizettiho opeře z jeho posledního tvůrčího období Caterina Cornaro. Již zmiňovaný Yonel Buldrini k tomuto představení uvádí, že: „hlavní účinkující (Leyla, Renato Bruson a Jaume Aragall) společně s dirigentem Cillariem podali důkaz, že dokonalost existuje.“ O tom, že Caterina byla rolí, která ve výčtu Leylina repertoáru nesmí být opomenuta, svědčí i rozhodnutí nahrávací společnosti Cetra, zařadit ji do čtveřice nahrávek, které s Leylou a Gavazzenim pořizuje v létě 1974. Vedle Cateriny Cornaro tak zůstaly pro další generace zachyceny v Leylině podání i Maria Stuarda, Lucrezia Borgia a Alžběta v opeře Roberto Devereux. Do konce sedmdesátých let rozšíří svůj již tak početný repertoár o role v Mayrově opeře Medea in Corinto, Rossiniho fresce Elisabetta, Regina d´Inghilterra, Donizettiho opeře Les Martyrs, Berliozových Les nuits d’été a Brittenově frašce Albert Herring.

Po třiceti letech od svého italského debutu se Leyla rozhodne svou nesmírně plodnou operní kariéru ukončit. V roce 1983 ji tak čekají ještě dvě poslední role, díky nimž se výčet jejího repertoáru uzavře na čísle sedmdesát dva. Věrna svým celoživotním snahám oživit dávno zapomenutá díla se loučí vskutku stylově. Na prknech benátského La Fenice ztělesní Corillu v Gneccově La prova di un’opera seria, což je jediná komická role v celé její kariéře. S milovanou La Scalou se loučí na podzim 1983 rolí ve Vivaldiho opeře Farnace.

Její hlavní náplní se nově stává práce s mladými zpěváky. V následujících pěti letech pracuje pro Associazione Lirica e Concertistica Italiana jako umělecká a didaktická ředitelka a v letech 1997–1998 jako ředitelka Školy pro mladé umělce při La Scale. Vede řadu pěveckých kurzů a do roku 1992 také zorganizuje ještě několik svých recitálů. Nejen díky svému pěveckému přínosu donizettiovské renesanci je jmenována místopředsedkyní v Londýně sídlící Donizetti Society. Účastní se konferencí a seminářů, které společnost organizuje, a vystupuje na nich s příspěvky o tom, jak by hlavní postavy Donizettiho oper měly být interpretovány.A právě odlišná interpretace od standardů zavedených Leylou se v roce 1998 při představení opery Lucrezia Borgia ošklivě vymstí Renée Fleming. Její přehnaná a nevhodná ornamentace vybraných árií hlavní hrdinky byla jedním z hlavních důvodů, proč ji milánské publikum na závěr vypíská.

Až do své smrti v roce 2008 vyučovala Leyla přednes na akademii při La Scale. Své studenty i obdivovatele fascinovala svým neutuchajícím temperamentem a zápalem pro hudbu a své povolání. Mimo operní jeviště dokázala být zábavnou a inteligentní společnicí hovořící plynule pěti jazyky, současně však byla osobou mimořádně panovačnou, která natvrdo říkala, co si myslí. Jejím ostrým slovům nebyli ušetřeni ani velcí obdivovatelé a dobří známí jako například slavný italský hudební historik Rodolfo Celletti, kterého Leyla na úvod jednoho živého rozhlasového vysílání za špatně vyslovené příjmení vypeskovala tak, že ztratil řeč.

Po odchodu „poslední divy dvacátého století“, jak napsal v nekrologu pro Opéra Magazine Michel Parouty, připadla většina Leyliny pozůstalosti Istanbulské nadaci pro kulturu a umění. Díky tomu můžete při návštěvě hlavní turecké metropole zavítat do Domu Leyly Gencer, který je koncipován přesně jako její byt v Miláně, jehož zařízení navrhoval slavný jevištní architekt La Scaly Pier Luigi Pizzi.Mladí operní zpěváci pak mohou každé dva roky poměřit své síly v Leyla Gencer Voice Competition, kterou pořádá výše uvedená nadace, v níž v minulých ročnících uspěli dnes již známí umělci například Pretty Yende, Nino Machaidze či Marcelo Álvarez.
Foto archiv, Piccagliani