Leyla Gencer, poslední diva dvacátého století

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Když jsem se nedávno plavila po vlnách Bosporu, hlavou mi probleskla i vzpomínka na světoznámou tureckou operní star, která si vody této úžiny zvolila jako místo svého posledního odpočinku. Leyla Gencer (1928–2008) prožila nejlepší část své kariéry ve stínu své slavnější kolegyně z La Scaly Marie Callas. Ta pro ni byla nejen konkurencí, ale i velkou inspirací. Díky tomu a také díky svému nespornému pěveckému i hereckému talentu se Gencer právem zařadila mezi velké operní divy druhé poloviny dvacátého století a přispěla ke vzkříšení děl jednoho z trojlístku velikánů italského bel canta. Vysloužila si také ale pověst velmi problematické a sebestředné umělkyně, s níž nebylo radno pustit se do křížku.Leyla se narodila v asijské části Istanbulu 10. října 1928 (ohledně letopočtu však dodnes panují neshody, neboť některé starší zdroje uvádějí roky 1922 nebo 1924) polské matce a tureckému otci. Matka Lexanda byla potomkem zchudlé litevské šlechty, otec  Hasanzade Ibrahim Bey byl vlivným a velice bohatým podnikatelem. Není tak divu, že ke své dceři, jedinému potomkovi, od malička přistupovali jako k princezně. Kromě absolutního přepychu zajistili Leyle francouzskou vychovatelku a obzvláště matka dbala na to, aby se jí dostalo klasického evropského vzdělání. Rodinná idylka však neměla dlouhého trvání, neboť otec tragicky zahynul při bleskových záplavách, které zasáhly jejich dům, a Lexanda tak zůstala na výchovu dcery sama.

Když bylo Leyle šestnáct let, bezhlavě se zamilovala do jednoho ze svých profesorů v lyceu. Reakce matky na sebe nenechala dlouho čekat a Leyla záhy přešla na istanbulskou konzervatoř, kde se pod vedením evropských profesorů začala věnovat zpěvu. Ani na konzervatoři však nevydržela příliš dlouho. Ještě před absolutoriem ji opustila a zpěvu se nadále věnovala soukromě, pod vedením bývalé úspěšné sopranistky Giannini Arangi-Lombardi. Mezinárodní pěvecká soutěž v Holandsku, které se krátce nato zúčastnila, však pro ni skončila velkým neúspěchem. Ale nevzdala se a ještě více se upnula ke svému velkému snu, zpívat v La Scale.

V roce 1946 se provdala za podstatně staršího bankéře Ibrahima Gencera, ale na rodinný život nepomýšlela. Dále studovala s Lombardi, zpívala ve sboru Tureckého státního divadla a čekala na svou chvíli. Ta přišla v roce 1950, kdy na jevišti ankarské opery debutovala jako Santuzza v Mascagniho opeře Cavalleria rusticana. Podle předem dohodnutého plánu začala nyní Lombardi pomalu připravovat její debut na italském území, ale její smrt tento úmysl překazila. Leyla se tak prozatím soustředila na rozvíjení své kariéry v Turecku. V tom jí pomáhal její nový učitel, světoznámý baryton Apollo Granforte, a pochopitelně svou roli sehrály také kontakty jejího manžela. Leyly si brzy povšimly turecké vládní špičky a záhy se jí nabídky na vystoupení při významných příležitostech jen hrnuly. Zpívala na recepcích na počest slavných poválečných politiků Tita, Eisenhowera či Adenauera, na jevišti ankarské opery vytvořila hlavní ženské role v Tosce a Così fan tutte a uspořádala několik samostatných recitálů. Ve vyšších kruzích se špitalo o jejích úzkých stycích s prezidentem Celâlem Bayarem a její milostná aféra s americkým velvyslancem Georgem McGheem byla veřejným tajemstvím.Veškeré Leylino počínání však stále sledovalo vytyčený cíl. O svých pěveckých začátcích Gencer později prohlásila: „Byla jsem mimořádně ambiciózní. Stále jsem si říkala – buď budu zpívat v La Scale, nebo nebudu zpívat vůbec.“ O další kus k naplnění svého snu se přiblížila v roce 1953, kdy debutovala v neapolském Teatro di San Carlo ve stejné roli jako před léty v Ankaře. Na vedení divadla udělala dojem, takže o rok později dostala smlouvu již na role dvě, Cio Cio San v Madama Butterfly a Taťánu v Evženu Oněginovi. V neapolském divadle se také setkala s mužem, který její profesní dráhu zásadně ovlivnil, dirigentem Tullio Serafinem: „Byl prvním, kdo mě přivedl na cestu k bel cantu“.Mezinárodní kariéra Leyly se rozvíjí více než slibně. Kromě Neapole hostuje v Lausanne, Palermu, Terstu, Varšavě a zavítá také do San Francisca. Její tehdejší repertoár tvoří především role v dílech Verdiho a Pucciniho. V roce 1957 se zdá, že její sen je konečně na dosah. Leyla po předzpívání před Victorem de Sabatou dostává nabídku na hostování v La Scale v roli Aidy. De Sabata však onemocní a nový umělecký ředitel si netroufne svěřit tak zásadní roli nepříliš známé zpěvačce. Proto jí nabídne úlohu Madame Lidoine v chystané světové premiéře Poulencova díla Dialogues des Carmélites. V průběhu zkoušek však Leyla čelí výhradám ze strany tehdejší režisérky Margarete Wallmann, která o ní prohlásí, že není pro tuto roli vhodná. Leyla se však svého cíle nemíní jen tak vzdát a požádá vedení divadla o veřejné předzpívání před všemi zainteresovanými včetně autora.

Po předzpívání se Poulenc, dirigent Sanzogno i umělecký ředitel Siciliani postaví na stranu Leyly a Wallmann musí ustoupit. Jak Gencer přiznává v biografii sepsané Zeynepem Oralem, byla to pro ni velmi trpká zkušenost a řadu nocí kvůli tomu proplakala. Veškeré její dosavadní úsilí se ale vyplatilo a slavná milánská operní scéna se na dalších dvacet pět let stala jejím domovským divadlem. Leyla se na ní dokázala prosadit i přesto, že v La Scale již působily dvě velké operní hvězdy – Maria Callas a Renata Tebaldi. Do povědomí milánského publika se Leyla téhož roku zapsala i svou interpretací poslední části Verdiho Requiem, kterou přednesla v průběhu posledního rozloučení s Arturem Toscaninim v milánské katedrále.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments