„Nemám, nemám vášně té“ zpívá Rusalka. Paradoxně je v neděli 19. dubna 2015 v podání Věry Poláchové jedinou vášnivou (a „živou“) postavou na jevišti libereckého Šaldova divadla. Ostatní postavy jsou spíše „bílá krása, studená“. Nakolik je vinna režie či stáří inscenace mi zůstane utajeno, premiéru (25. října 2013) jsem neviděl.
Rusalka Věry Poláchové (jediná z hlavních postav, jíž je liberecké jeviště domovem), je herecky bezchybná. Pěvecky jde o výlet krásného lyrického sopránu do vod mladodramatických.
Hluboké a střední polohy nejsou často slyšet (částečně to jde na vrub i dirigentu Františku Babickému, který zpěvačce nepomáhá). Jiří Přibyl zpívá Vodníka krásným, ve všech polohách znělým basem a při dobré vůli lze akceptovat hereckou „sošnost“. Tu u Prince Tomáše Černého střídá topornost a jednotvárnost (slušně napsáno) herecká i pěvecká. Kateřina Jalovcová Ježibabu zazpívala bez problémů.
Režisér v programu akcentuje vztahy mezi postavami, ty se ale vzájemně míjejí, nehrají spolu (až na výše zmiňovanou Rusalku). Představení pak chybí jiskra. Je studené. A místy bržděné až příliš pomalými dirigentovými tempy, která občas ukazují na menší problémy v souhře členů jednotlivých nástrojových skupin jinak solidně hrajícího orchestru.
Dle programu má jít o inscenaci tradiční, což režie Martina Otavy dodržuje. Přesto však nabízí řadu míst k zamyšlení, k otázkám. Například – proč Vodník v prvním dějství předstírá, že nemůže vystoupit z jezera za lesními žínkami, když v dějství třetím se s nimi prochází po břehu? Proč Princ Rusalce v závěru prvního dějství vyznává lásku přes jezero? A mnoho dalších nesouladů a nedotažeností.
Škoda, veliká škoda. Možná i „běda“. Šlo totiž o nedělní odpolední představení a děti, které chce režisér inscenací přilákat k opeře a které výše uvedené otázky podkládaly, si zaslouží rozhodně víc (alespoň Ježibabu čarující na jevišti, ne amplifikovaný zpěv ze zákulisí, který stejně překrývá orchestr).
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto Petr Zbranek
