Liberecký Don Giovanni jako naturalistická taškařice pro otrlého diváka

Liberecké Divadlo F. X. Šaldy přichází po cca třiceti letech s novou inscenací Mozartova a da Ponteho Dona Giovanniho. „Odvážné“ režijní pojetí se utápí v krvi, potažmo v dalších tělních tekutinách, a staví především na vulgární komice. Ani hudební nastudování není její silnou stránkou. Zachraňují ji však vesměs velmi dobré pěvecké výkony.
W. A. Mozart: Don Giovanni – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2020 (zdroj DFXŠ)

Divadlo lákalo vizuálem, jemuž dominovalo prázdné béžové rokokové křeslo. Jak už to tak bývá, motiv prázdného křesla s podobou inscenace na jevišti nijak nekorespondoval. Scéna, kterou spolu s kostýmy navrhl David Marek, byla jednoduchá, úsporná; utvářely ji různě živou silou přesouvané šedivé „cihlové“ masivní bloky a praktikábl (malé pódium) ve středu jeviště, který představoval náhrobek Komtura nebo posloužil divokému křepčení Dona Giovanniho a Leporella. Divadlo rovněž avizovalo zajímavé mezinárodní obsazení a neokoukané tváře. Slovu skutečně dostálo: titulní role se ujali debutanti. Pro člena libereckého souboru Csabu Kotlára, jemuž byla svěřena premiéra, jde o první setkání s rolí, zpíval však již dříve Masetta. Radim Schwab je vystudovaným činohercem (JAMU), který zpěv studoval soukromě. Doposud se úspěšně věnoval muzikálu a role Dona Giovanniho je vůbec jeho první operní zkušeností. V roli Donny Elviry vystupuje mladá italsko-americká sopranistka Lisa Algozzini, která sbírá zkušenosti v divadelních i festivalových produkcích v Evropě i v zámoří. Na roli Zerliny a Masetta vypsalo divadlo konkurs, původně s cílem dát příležitost mladým začínajícím pěvcům. Jako Zerlina se tak představuje americká sopranistka arménského původu Shoushik Barsoumian (alternuje ji Polka Anna Kózlakiewicz). Masetta zpívá Josef Kovačič, který pro změnu pochází přímo z Liberce a získal zde i první hudební zkušenosti a pěvecké školení. Kromě titulní role bylo obsazení celého projektu nicméně zveřejněno na webových stránkách divadla až dva dny před premiérou (obsazení premiéry pak ještě později), což nelze považovat za příliš včasné.

Nejvýraznějším prvkem inscenace – a zároveň její největší slabinou – je režijní pojetí. Samo o sobě rozhodně nevybízí k nějakému zamyšlení (naopak se zdá velmi prvoplánové), evokuje však obecnější úvahu. Podle maďarské režisérky Dorotty Szalma, která vystudovala a převážně působí v Německu (v současnosti je intendantkou Gerhart Hauptmann Theater v blízkém Görlitz-Zittau), dílo přímo „vykřikuje“ svou nadčasovost a nepotřebuje kolorit svého vzniku, aby mohlo oslovit současného diváka. Nadčasovost však samozřejmě může také znamenat, že dílo obstojí i v pojetí, které zachovává některé podstatné rysy toho, jak dílo bylo prováděno (a vnímáno) v době svého vzniku, nebo třeba (spíše) respektuje určitou interpretační tradici. Pro zastánce „tradičních“ režijních pojetí jsou posuny v místě a čase, změny kontextu, naturalismus (zejména nahota či sexuálně explicitní scény) nemístné aktualizace, jež dělají z původního díla něco, čím není a být nemá, a vlastně je ničí. Stoupenci progresivních pojetí naproti tomu považují dílo za otevřené i k velmi volnému dotváření, za platformu či prostředek, pomocí něhož lze tematizovat problémy a fenomény současnosti, a to nejrůznějšími způsoby, a nevyhýbají se kontroverzím. Spory, jestli operní režiséři nezacházejí někdy příliš daleko a neprosazují svoje vlastní pojetí a myšlenky na úkor díla samého, potažmo jeho recipientů (tedy publika), se staly podstatnou součástí vývoje operního žánru a operní estetiky a jsou předmětem diskusí i u širokého operního publika.

W. A. Mozart: Don Giovanni – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2020 (zdroj DFXŠ)

Osobně dávám přednost progresivním režiím. To, že režisér může těžit z rozporů (například s výslovným textem libreta, popřípadě i samotnou hudbou) a „interpretačních napětí“, pakliže nepřesáhnou – pro publikum či jeho významnou část – únosnou míru, považuji za obohacení operního žánru. Základem však je, že se nejedná o samoúčelné nakládání s dílem, režijní pojetí má nějakou základní myšlenku, respektive nějaký ucelený tvar. Liberecká inscenace Dona Giovanniho tyto atributy nenaplňuje. Řadí za sebe činoherecky předvedené soulože, hororové momenty a komediální nápady. Občas dojde i na kouzlo nechtěného. Tak na začátku opery kordem ozbrojený Komtur je zastřelen ranou z poloautomatické pistole Dona Giovanniho. Don Ottavio s Donnou Annou se nad Komturem, který již má být mrtvý (viditelně však dýchá), sklánějí a doslova se ryjí v jeho krvavé ráně (umělou krví se v této inscenaci opravdu nešetří), aby si jí pak pomazali tváře. Vypadá to, že vlastně provádějí takovou vivisekci Komtura. Jeho představitel se pak při přestavování scény – nejspíše nedopatřením – zvedl z pódia předčasně, ještě než byl v bezpečném zákrytu kulisy.

Donna Elvira je turistka v černých upnutých šatech, vybavená mobilem, jímž si pořizuje selfie, a kompaktním růžovým pojízdným kufrem. Jednou na něm dokonce přijede obkročmo z portálu, což trochu vypadá, jako kdyby si osedlala záchodovou mísu na kolečkách. Smartphone jako rekvizitu hojně používá i Don Giovanni, patrně se seznamuje a komunikuje s ženami po internetu. Před šampaňskou árií se posadí na hranu orchestřiště a něco dělá s mobilem (asi v něm má něco schováno, že by třeba dávku kokainu?), co přesně a jaký to mělo smysl, nebylo možno nicméně z mého místa na balkoně přesně zjistit. Jisté však je, že tento „špílec“ zastavil necitlivě proud hudby a působil doslova jako „hluché místo“ inscenace. V závěru je Don Giovanni stojící na praktikáblu s upaženýma rukama zasažen shůry obrovskou dávkou krve, která se na bílém ubruse/prostěradle mísí se zbytky dortu, které předtím s Leporellem poházel po scéně. Výsledek je hodně nechutný. Vizuální stránka inscenace jakoby odkazuje k estetice (filmového) hnusu. Je-li to záměrem, pak by bylo třeba jej ještě podpořit v rámci celkového pojetí i vhodným „hororovým“ svícením. O light designu (Pavel Hejret) se ale asi nedá příliš mluvit. Spíše jde o běžné technické nasvícení, aby bylo všechno dobře vidět, přičemž se občas nejvíc svítí do míst, kde se zrovna nic neděje. Použití barevných filtrů do světlometů by asi nebylo nic až tak náročného.

W. A. Mozart: Don Giovanni – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2020 (zdroj DFXŠ)

Celkově inscenace předvádí lačnost a chtíč, což je jistě „nadčasové“; není ovšem jasné, co k tomu přidává kromě většinou vulgární komiky (opilá Donna Elvira s placatkou, Leporello a Don Giovanni demonstrující si S/M pomůcky při výstupu Zerliny a Masetta, když Zerlina zpívá o tom, že se od Masetta nechá bít). V bazálním smyslu se divák rozhodně nenudí, na scéně se pořád něco děje, méně by ale v tomto případě znamenalo více. Vysloveně iritující je pak popisnost režie (ať už jde o rekvizity nebo i gestiku postav).

Hudební nastudování má spíše slušnou provozní kvalitu. Stanislav Vavřínek se profiluje jako symfonický dirigent, nezdálo se však, že by pracoval s partiturou „symfonicky“ do detailu a zároveň prokázal větší cit pro drama. Velmi rušivá byla občasná nesouhra a špatná intonace ve smyčcích. Poměrně nelogické byly některé škrty. Nehrála se pražská (zařazení mravoučného finále), ani vídeňská verze (například árie Dona Ottavia „Dalla sua pace“ byla škrtnuta, její recitativ ovšem zůstal).

Relativně silnou stránkou inscenace jsou pěvecké i některé herecké výkony. Csaba Kotlár je typově naprosto přesvědčivým Donem Giovannim. Svou roli zvládá pěvecky s přehledem a zcela profesionálně je schopen dostát i nárokům režie. Když na konci prvního jednání spolu Don Giovanni s Leporellem zpívají a dovádí na pódiu, které na kolečkách rychle ze strany na stranu postrkují a otáčejí členové sboru, člověk má skoro strach, aby nedošlo při představení k nějakému zranění. Vzhledem k tomu, že Don Giovanni je na jevišti často polonahý, vynikne i pěvcova urostlá, atletická postava a svým ošacením vypadá tak trochu jako z filmu Šílený Max.

W. A. Mozart: Don Giovanni – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2020 (zdroj DFXŠ)

Mladý představitel Leporella Jan Hnyk má znělý bas ostřejší barvy. Je znát, že má s rolí již nějaké zkušenosti. Jeho přehrávání a neurotický pohyb po scéně asi ovšem nejde zcela připsat na vrub režii. Představitelky Donny Elviry a Zerliny jsou dobře disponovány pěvecky. Lisa Algozzini jako Elvira přidává i výrazný herecký výkon. Donna Anna vypadá v neslušivých bílých šatech s podkolenkami a blond rokokovou parukou jako nějaká oživlá panenka nebo Donna Anna ze zlého snu. Petra Alvarez Šimková (alternace Vanda Šípová) je nesporně kvalitní pěvkyní, zde se však zdálo, že zpočátku není v nejlepší pěvecké pohodě. Jejímu partneru Sergei Kostovovi není patrně mozartovský obor úplně blízký. Koloratury v árii „Il mio tesoro“ spíše jen naznačil. Patrně nejvíce z pěvců měl v recitativech problémy s dobrou výslovností italštiny. Bylo to o to výraznější, že v obsazení byla rodilá mluvčí i pěvci, kteří tyto potíže neměli. Talentovaný Josef Kovačič byl vcelku věrohodným Masettem (v druhém obsazení vystupuje Miloš Horák), pěvecky mu však při premiérovým večeru scházela „špička“ a nosnost hlasu. Standardně svou roli Komtura pěvecky zvládl Pavel Vančura. Sbor není pěvecky v opeře příliš exponovaný a plnil zde roli statistů. Pánové nicméně zpívali ne moc kultivovaně a intonačně přesně. Sbor připravila Anna Novotná Pešková.

Liberecký Don Giovanni přináší dobré pěvecké výkony, což však může být i dost proměnlivé. Inscenace zaujme lidi z ranku těch, kteří navštěvují třeba pražský filmový Festival otrlého diváka. Potlesk po premiéře byl každopádně, až překvapivě, celkem vřelý.

 

Hodnocení autora recenze: 50 %

 

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni

Režie: Dorotty Szalma
Dirigent: Stanislav Vavřínek
Sbormistryně: Anna Novotná Pešková
Scéna a kostýmy: David Marek

Don Giovanni: Csaba Kotlár (alt. Radim Schwab)
Leporello: Jan Hnyk
Donna Anna: Petra Alvarez Šimková (Vanda Šípová)
Donna Elvira: Lisa Algozzini (Věra Poláchová)
Zerlina: Shoushik Barsomian (Anna Kózlakiewicz)
Don Ottavio: Sergey Kostov (Michal Bragagnolo)
Masetto: Josef Kovačič (Miloš Horák)
Komtur: Pavel Vančura (Roman Vocel) 

Divadlo F. X Šaldy, Liberec
Psáno z první premiéry 6. března 2020

Mohlo by vás zajímat