Liberecký Don Giovanni jako naturalistická taškařice pro otrlého diváka

  1. 1
  2. 2
Liberecké Divadlo F. X. Šaldy přichází po cca třiceti letech s novou inscenací Mozartova a da Ponteho Dona Giovanniho. „Odvážné“ režijní pojetí se utápí v krvi, potažmo v dalších tělních tekutinách, a staví především na vulgární komice. Ani hudební nastudování není její silnou stránkou. Zachraňují ji však vesměs velmi dobré pěvecké výkony.
W. A. Mozart: Don Giovanni – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2020 (zdroj DFXŠ)

Divadlo lákalo vizuálem, jemuž dominovalo prázdné béžové rokokové křeslo. Jak už to tak bývá, motiv prázdného křesla s podobou inscenace na jevišti nijak nekorespondoval. Scéna, kterou spolu s kostýmy navrhl David Marek, byla jednoduchá, úsporná; utvářely ji různě živou silou přesouvané šedivé „cihlové“ masivní bloky a praktikábl (malé pódium) ve středu jeviště, který představoval náhrobek Komtura nebo posloužil divokému křepčení Dona Giovanniho a Leporella. Divadlo rovněž avizovalo zajímavé mezinárodní obsazení a neokoukané tváře. Slovu skutečně dostálo: titulní role se ujali debutanti. Pro člena libereckého souboru Csabu Kotlára, jemuž byla svěřena premiéra, jde o první setkání s rolí, zpíval však již dříve Masetta. Radim Schwab je vystudovaným činohercem (JAMU), který zpěv studoval soukromě. Doposud se úspěšně věnoval muzikálu a role Dona Giovanniho je vůbec jeho první operní zkušeností. V roli Donny Elviry vystupuje mladá italsko-americká sopranistka Lisa Algozzini, která sbírá zkušenosti v divadelních i festivalových produkcích v Evropě i v zámoří. Na roli Zerliny a Masetta vypsalo divadlo konkurs, původně s cílem dát příležitost mladým začínajícím pěvcům. Jako Zerlina se tak představuje americká sopranistka arménského původu Shoushik Barsoumian (alternuje ji Polka Anna Kózlakiewicz). Masetta zpívá Josef Kovačič, který pro změnu pochází přímo z Liberce a získal zde i první hudební zkušenosti a pěvecké školení. Kromě titulní role bylo obsazení celého projektu nicméně zveřejněno na webových stránkách divadla až dva dny před premiérou (obsazení premiéry pak ještě později), což nelze považovat za příliš včasné.

Nejvýraznějším prvkem inscenace – a zároveň její největší slabinou – je režijní pojetí. Samo o sobě rozhodně nevybízí k nějakému zamyšlení (naopak se zdá velmi prvoplánové), evokuje však obecnější úvahu. Podle maďarské režisérky Dorotty Szalma, která vystudovala a převážně působí v Německu (v současnosti je intendantkou Gerhart Hauptmann Theater v blízkém Görlitz-Zittau), dílo přímo „vykřikuje“ svou nadčasovost a nepotřebuje kolorit svého vzniku, aby mohlo oslovit současného diváka. Nadčasovost však samozřejmě může také znamenat, že dílo obstojí i v pojetí, které zachovává některé podstatné rysy toho, jak dílo bylo prováděno (a vnímáno) v době svého vzniku, nebo třeba (spíše) respektuje určitou interpretační tradici. Pro zastánce „tradičních“ režijních pojetí jsou posuny v místě a čase, změny kontextu, naturalismus (zejména nahota či sexuálně explicitní scény) nemístné aktualizace, jež dělají z původního díla něco, čím není a být nemá, a vlastně je ničí. Stoupenci progresivních pojetí naproti tomu považují dílo za otevřené i k velmi volnému dotváření, za platformu či prostředek, pomocí něhož lze tematizovat problémy a fenomény současnosti, a to nejrůznějšími způsoby, a nevyhýbají se kontroverzím. Spory, jestli operní režiséři nezacházejí někdy příliš daleko a neprosazují svoje vlastní pojetí a myšlenky na úkor díla samého, potažmo jeho recipientů (tedy publika), se staly podstatnou součástí vývoje operního žánru a operní estetiky a jsou předmětem diskusí i u širokého operního publika.

W. A. Mozart: Don Giovanni – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2020 (zdroj DFXŠ)

Osobně dávám přednost progresivním režiím. To, že režisér může těžit z rozporů (například s výslovným textem libreta, popřípadě i samotnou hudbou) a „interpretačních napětí“, pakliže nepřesáhnou – pro publikum či jeho významnou část – únosnou míru, považuji za obohacení operního žánru. Základem však je, že se nejedná o samoúčelné nakládání s dílem, režijní pojetí má nějakou základní myšlenku, respektive nějaký ucelený tvar. Liberecká inscenace Dona Giovanniho tyto atributy nenaplňuje. Řadí za sebe činoherecky předvedené soulože, hororové momenty a komediální nápady. Občas dojde i na kouzlo nechtěného. Tak na začátku opery kordem ozbrojený Komtur je zastřelen ranou z poloautomatické pistole Dona Giovanniho. Don Ottavio s Donnou Annou se nad Komturem, který již má být mrtvý (viditelně však dýchá), sklánějí a doslova se ryjí v jeho krvavé ráně (umělou krví se v této inscenaci opravdu nešetří), aby si jí pak pomazali tváře. Vypadá to, že vlastně provádějí takovou vivisekci Komtura. Jeho představitel se pak při přestavování scény – nejspíše nedopatřením – zvedl z pódia předčasně, ještě než byl v bezpečném zákrytu kulisy.

Donna Elvira je turistka v černých upnutých šatech, vybavená mobilem, jímž si pořizuje selfie, a kompaktním růžovým pojízdným kufrem. Jednou na něm dokonce přijede obkročmo z portálu, což trochu vypadá, jako kdyby si osedlala záchodovou mísu na kolečkách. Smartphone jako rekvizitu hojně používá i Don Giovanni, patrně se seznamuje a komunikuje s ženami po internetu. Před šampaňskou árií se posadí na hranu orchestřiště a něco dělá s mobilem (asi v něm má něco schováno, že by třeba dávku kokainu?), co přesně a jaký to mělo smysl, nebylo možno nicméně z mého místa na balkoně přesně zjistit. Jisté však je, že tento „špílec“ zastavil necitlivě proud hudby a působil doslova jako „hluché místo“ inscenace. V závěru je Don Giovanni stojící na praktikáblu s upaženýma rukama zasažen shůry obrovskou dávkou krve, která se na bílém ubruse/prostěradle mísí se zbytky dortu, které předtím s Leporellem poházel po scéně. Výsledek je hodně nechutný. Vizuální stránka inscenace jakoby odkazuje k estetice (filmového) hnusu. Je-li to záměrem, pak by bylo třeba jej ještě podpořit v rámci celkového pojetí i vhodným „hororovým“ svícením. O light designu (Pavel Hejret) se ale asi nedá příliš mluvit. Spíše jde o běžné technické nasvícení, aby bylo všechno dobře vidět, přičemž se občas nejvíc svítí do míst, kde se zrovna nic neděje. Použití barevných filtrů do světlometů by asi nebylo nic až tak náročného.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na