Libor Pešek trochu jinak

Když vaří múzy – nová kniha, mapující svět klasické hudby skrze výrazné interprety, jejich vzpomínky a v neposlední řadě i vztah k vaření a jídlu jako takovému. Její autorka, Jitka Novotná, přibližuje jednotlivé protagonisty v miniseriálu, určeném pro naše Kuloáry.
***

Když dirigent Libor Pešek skončil v únoru 2009 veřejnou generálku SOČRu – hráli tehdy Debussyho, Poulenca a Berlioze – místo zaslouženého klidu před večerním koncertem přihlížel situaci, kterak nešťastnice z Českého rozhlasu zápasila s nahrávací technikou. Tolik ten rozhovor potřebovala do přestávky večerního přímého přenosu… Byl shovívavý, vlídný a trpělivý.

Vždycky jsem si myslela, že pan dirigent pluje na oblacích moudrosti, nebývalého nadhledu, možná i geniality, a že se k němu my pozemšťané nesmíme ani přiblížit, natož s ním promluvit. Jak elegantně mě hned při našem prvním osobním setkání vyvedl z omylu. Jistě, je to nebývale nadaný jedinec, ale zároveň velmi přátelský. Rád se směje. (Smát se s Liborem Peškem je krásné. Má v sobě takové čisté a bezelstné dítě.) Nikdy nikoho nepomlouvá. Muzikantům nechce ublížit – byť přiznává, že dříve býval ve svém jednání daleko ostřejší. K mé radosti se nezalekl ani dalších pracovních příležitostí, které nám měl osud (společně s veřejnoprávními médii) v příštím období nadělit. Rozhovor pro dokument z cyklu Jeden život s múzou (najdete zde) jsme točili dopoledne. Pro pana dirigenta ne právě ideální čas, přesto neodmítl. A vyprávěl poutavě: „Čím bych byl, když ne dirigentem? Já bych dokázal nebýt ničím, jenom tak existovat, pozorovat svět, vnímat ho, dělat si o něm úsudek, bloumat. To by mně maximálně vyhovovalo.“

Když jsem se ho chtěla ptát na velmi precizní a detailní přístup ke studiu skladeb s Komorní harmonií, orchestrem Sebastian nebo třeba s Pardubickým orchestrem, mávl rukou a kritiky opěvovanou etapu odbyl slovy: „Možná to někdy byla až příliš precizní práce. Teprve v pozdějších letech jsem pochopil, že spontánní přístup k  hudbě, kdy se méně hovoří a více se jde po té velké lince, že někdy přináší více hudby. Hudba není jenom řád! Hudba je taky řád, ale ne jenom.“Svůj základní životní pocit charakterizuje Libor Pešek jako osamění, samotu uprostřed davu. „Je to úděl dirigenta.“ A definice ideálního mistra taktovky? „No, rozhodně to nejsem já! Jsou lidé daleko nadanější než já. Po všech stránkách. A to si myslím, že jim rozvazuje ruce, aby se skutečně věnovali jenom tomu nejvyššímu umění. Mě k práci donutí blížící se termín – a strach.“

Po natáčení jsme se ještě potkávali ve střižně (pana dirigenta filmařina velmi zajímá, zdůrazňuji ovšem, že nám do práce vůbec nemluvil, a když už promluvil, byla to slova bezvýhradné chvály – i to je důkaz velikosti jeho formátu!). Po jednom takovém sezení na Kavčích horách zničehonic řekl: „Jitko, uvědomujete si, že jsme opravdu kamarádi?“ Duše se mi tetelila blahem. Ne z ješitnosti, ale proto, že jsem si to skutečně uvědomovala. A ze vzácného vztahu jsem se mohla radovat i při natáčení dalšího filmu, Romantický vesmír Libora Peška.Ostatně projevem kamarádství je rovněž rozhovor do knihy Když vaří múzy, jejíž téma pana dirigenta podle mého odhadu trošku irituje. Totiž – pokud jste se (stejně jako já) chybně domnívali, že Libor Pešek je ztělesněný požitkář a labužník, budete se patrně divit. A taky možná začnete o stravě přemýšlet nově. Jinak.

www.kdyzvarimuzy.cz

Foto Andrea Filičková

Související články


Napsat komentář