Libuše Lesmanová (1921-2012)

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Ve věku jednadevadesáti let zemřela v pátek 21. prosince 2012 Libuše Lesmanová-Nosková, dlouholetá opora mezzosopranového a altového oboru brněnské Janáčkovy opery a pedagožka Janáčkovy akademie muzických umění, sólistka opery Národního divadla Brno v letech 1949 – 1979. Libuše Lesmanová se narodila se 5. listopadu 1921 v Praze, kde také vyrostla a vystudovala, ale svým životem a uměním patří Brnu a brněnskému divadlu, jemuž věnovala po boku svého manžela, vynikajícího operního dirigenta a dramaturga Václava Noska, své síly a schopnosti.

Díky prostředí, v němž vyrůstala, byla dobře připravená pro uměleckou dráhu. Na pražské konzervatoři vystudovala hru na klavír, ale již během studia profesoři zpěvu V. B. Aim a Běla Chalabalová objevili její pěvecký talent a připravili ji tak pro její budoucí uměleckou kariéru.

V roce 1945 se Libuše Lesmanová stala členkou plzeňské opery. Její první rolí byla statkářka Larina v Čajkovského Evženu Oněginovi. Pod vedením výtečného dirigenta, zkušeného pedagoga Pavla Dědečka vytvořila řadu významných postav jako například Radmilu ve Smetanově Libuši a definitivně tak nastoupila dráhu úspěšné operní pěvkyně.

Po roce vyměnila Plzeň za nově vzniklý český operní soubor v Ústí nad Labem, kde si během tří sezón vytvořila základní operní repertoár. Zpívala zde Carmen, Amneris ve Verdiho Aidě, Suzuki v Pucciniho opeře Madama Butterfly, Ježibabu v Rusalce a mnohé další.

V roce 1949 přijímá Libuše Lesmanová nabídku šéfa Janáčkovy opery Zdeňka Chalabaly  k angažmá. Záhy se stává mimořádně platnou členkou souboru, která exceluje v širokém repertoárovém záběru mezzosopránových a altových rolí české a světové tvorby. Zopakuje si úspěšné velké role ze svého ústeckého repertoáru, k němž  brzy přibudou mnohé další. Svůj verdiovský repertoár rozšiřuje na příklad o Azucenu v Trubadúrovi, princeznu Eboli v Donu Carlosovi či Ulriku v Maškarním plesu. Výtečně se vyrovnává s náročnou rolí Cherubína v Mozartově Figarově svatbě stejně jako s titulní ženskou rolí v Saint-Saënsově opeře Samson a Dalila. Zpívá pannu Rózu ve Smetanově Tajemství a Záviše v Čertově stěně, k jejím velmi úspěšným rolím patří postava Káči ve Dvořákově Čertu a Káče a dona Isabela ve Fibichově Nevěstě messinské. Z řady jejích janáčkovských rolí jmenujme například Varvaru v Kátě Kabanové, stařenku Buryjovku v Její pastorkyni či Paní majorovou, kterou vytvořila ve světové premiéře opery Osud na janáčkovském festivalu v roce 1958. Početná je galerie postav, které Libuše Lesmanová vytvořila v operách ruských autorů. Do povědomí příznivců opery vstoupil její carevič Fjodor v Musorgského Borisi Godunovovi stejně jako Ljubaša v Carské nevěstě Nikolaje Rimského-Korsakova či role v operách Sergeje Prokofjeva – Dueňa v Zásnubách v klášteře, kněžna Marie ve Vojně a míru anebo Věštkyně v Ohnivém andělovi.Svou schopnost propojení pěvecké o herecké preciznosti a přesného vystižení hudební i jevištní charakteristiky postavy dokázala Libuše Lesmanová vždy perfektně využít  v postavách moderního operního repertoáru. Jmenujme alespoň některé z rolí, kterým se natrvalo zapsala do historie brněnské Janáčkovy opery – Zuzka v Suchoňově Krútňavě, Lízalka v Maryše Emila Františka Buriana, Florence v Brittenově Albertu Heringovi, Judita v Bartókově Modrovousově hradu anebo role v operách Bohuslava Martinů jako Fjokla v Ženitbě, Dejaneira v Mirandolině či Matka v opeře Slzy nože, která v Brně měla v roce 1969 svou světovou premiéru. Libuše Lesmanová si nikdy nepotrpěla na vnějškovou okázalost, o to výrazněji se věnovala co neniternějšímu pojetí každé role, která jí byla svěřena.

Významná je i dlouholetá činnost pedagogická Libuše Lesmanové. Nejprve působila na pedagogické fakultě, posléze vyučovala zpěv na divadelní katedře JAMU a od roku 1959 byla po léta významnou pedagožkou sólového zpěvu. Vychovala řadu velmi dobrých a platných zpěvaček a zpěváků. Za všechny jmenujme alespoň vynikající první českou představitelku Bergovy Lulu Jaroslavu Janskou.