Lidé, kteří méně mluví, lépe pronikají do hloubky vlastního nitra, myslí si klavíristka Maki Namekawa

Co vás přivedlo k hudbě Philipa Glasse?
Jeho hudba mě nesmírně přitahuje – její krása a silné poselství. V roce 2003 jsem hrála na koncertě v Berlíně, který organizoval pan Franz Xaver Ohnesorg, tehdejší intendant Klavier-Festival Ruhr. Philip slyšel mé sólové vystoupení poprvé právě na tomto koncertě a poté mi zavolal a zeptal se, zda bych měla zájem uvést světovou premiéru a nahrát CD album jeho nových 20 klavírních etud, které plánoval vydat jako kolekci. Pamatuji si, že jsem po tomto nezapomenutelném telefonátu chvíli jen nehybně stála.

Jaký je váš osobní vztah k Mishima Concerto? Má tato skladba pro vás zvláštní význam?
Tento kus byl původně složen Philipem Glassem v roce 1985 jako filmová hudba k hollywoodskému snímku Mishima. Michael Riesman, který už přes 50 let působí jako vedoucí souboru Philip Glass Ensemble a má Philipovu velkou důvěru, skladbu aranžoval jako klavírní koncert pro mě. Michael také upravil hudbu z filmu Mishima do sólové klavírní verze, což mi poskytlo úžasnou příležitost se s touto skladbou hlouběji seznámit.

Spolupracovala jste s Michaelem Riesmanem na aranžmá této skladby?
Ano, s Michaelem pracuji už mnoho let. Spolupracovali jsme už na mých sólových albových nahrávkách The Complete 20 Piano Etudes a Mishima, kde působil jako producent a také jako skladatel aranžmá pro sólovou klavírní verzi Mishimy. Je velmi přísný a vynikající hudebník – jeho rady jsou pro mě velmi cenné, protože mi je sděluje přímo a nikdy mi jen lichotně nepřitakává. Práce s ním je vždy vzrušující a mám pocit, že se díky ní mohu posunout na další úroveň.

Můžete nám říct něco o vašem dlouholetém hudebním partnerství s dirigentem Dennisem Russellem Daviesem?
Měli jsme to štěstí, že jsme významnými partnery nejen v hudbě, ale i v osobním životě. Vždy jsem věřila, že interpretace hudby je jako vyprávění životního příběhu. Jsem vděčná za přítomnost hudby ve chvílích, kdy si sama nedokážu poradit s emocemi, které nelze vyjádřit slovy – například těmi, které vznikají z drobných změn v každodenním životě, který s ním sdílím. Dennis je mnohem starší než já, takže se od něj mnoho učím, a to jak v soukromém, tak v hudebním životě.

Jak vnímáte minimalistickou hudbu a její interpretaci na klavíru?
Nepoužívám slovo „minimalismus“, protože ho nemám příliš ráda, ale velmi mě zajímá myšlenka vyjádření něčeho prostřednictvím materiálů, které jsou redukovány na maximální jednoduchost. V Japonsku existuje nádherná kultura haiku, která dokáže vyjádřit krajinu i pocity člověka pomocí pouhých 17 znaků (5+7+5). Hudba, kterou považuji za krásnou – skladby Bacha, Mozarta, estonského skladatele Arvo Pärta a Philipa Glasse – je v tomto směru poněkud podobná haiku. Věřím tomu, že lidé, kteří méně mluví, využívají ve velkolepém měřítku svou představivost a lépe pronikají do hloubky vlastního nitra.

Máte nějaký specifický přístup k interpretaci skladeb Philipa Glasse?
Ke Glassově hudbě přistupuji jinak než k hudbě romantické éry. V roce 2019 Philip Glass složil svou jedinou Klavírní sonátu právě pro mě. Philip a já jsme v New Yorku zkoušeli na světovou premiéru tohoto díla v Německu. Na konci první věty jsem zahrála mírné ritardando. Philip seděl vedle mě, usmál se, položil svou obrovskou ruku jemně na mé drobné rameno a řekl, „Žádné mléko, žádný cukr.“ Jeho hudba není sladká ani romantická, je velmi realistická, ale zároveň nesmírně humanistická. V jeho skladbách se soustředím na zvuky a vzory, které zapsal, a postupně hledám způsob, jak je nechat znít co nejkrásněji – podobně jako když hraji Mozartův Albertiův bas v levé ruce. Mám pocit, že se tím dostávám k filozofii jeho života. Jeho filozofie „prostě pokračovat“ nám říká, že musíme věřit sami sobě a jít dál – za každého počasí, ať prší, fouká vítr nebo přijde bouře. Posloucháme svůj vnitřní hlas a kráčíme vlastním tempem. Myslím, že Philip nám svou hudbou ukazuje tuto nádhernou filozofii.

Jak se vaše interpretace Mishima Concerto liší od jiných verzí této skladby?
Je to dialog s orchestrem, který vyžaduje neverbální komunikaci s různými nástroji a jejich hráči.

Jaké jsou vaše pocity z české premiéry Mishima Concerto v Brně? Bude tato událost něčím specifická?
Koncerty se budou živě nahrávat, proto znovu velmi pečlivě kontroluji detaily. Živé vystoupení je vždy do jisté míry improvizované a vzrušující. Znamená to pro mě výzvu, abych našla společnou řeč s orchestrem na pódiu a abychom dokázali „společně dýchat“ s hudbou.

Jaké máte zkušenosti s prací se symfonickými orchestry jako je Filharmonie Brno?
Měla jsem to štěstí s nimi již několikrát spolupracovat. Pokaždé mě ohromí jejich maximální soustředění, vážnost a vášeň pro výkon. Také tým lidí v zákulisí, kteří je podporují, jsou plní lásky a nadšení. Jsem hluboce dojatá, když vidím, jak všichni úžasně přispívají k dílu. Také je nutno připomenout, že Filharmonie Brno je jedním ze tří orchestrů, které tuto skladbu spoluzadaly. Pod taktovkou svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese již několikrát interpretovali díla Philipa Glasse. Jsou jedním z nejdůležitějších interpretů Glassových skladeb na světové scéně. Proto je pro české publikum velkým přínosem, že budou moci slyšet tento nový klavírní koncert právě v podání s tímto orchestrem.

Máte nějaký hudební vzor nebo inspiraci, která vás ovlivnila?
Obvykle ráda poslouchám jazz. Jedním z mých nejoblíbenějších pianistů je Keith Jarrett. Fascinuje mě jeho koncentrace, intenzivní výraz a to, jak se na pódiu vždy úplně ponoří do sebe bez jakýchkoliv rušivých myšlenek. Příští rok 17. června 2026 budu v Brně hrát The Köln Concert od Keitha Jarretta. Jeho skladby hraji už od svého vystoupení ve Philharmonie de Paris před dvěma lety. Jednou jsem Keithovi řekla: „Nejsem jazzová pianistka…“ On se na mě jen usmál a odpověděl: „Víš, tohle není jazz.“

Jaký je váš pohled na roli moderního klavíristy v současné klasické hudbě?
V dnešní době je hudba všude kolem nás. Většina z ní je pouze kulisou, hudbou, která proplouvá našima ušima, aniž bychom jí skutečně naslouchali. Věřím, že hudba je dialog, forma komunikace. Pokud něco lze vyjádřit slovy, řekneme to přímo. Ale ve světě existují jemné emoce, které nelze zcela vystihnout slovy. Existuje mnoho druhů „smutku“ – některý je temný a tíživý, jiný jemný jako dotek melancholie. Stejně tak radost může mít mnoho podob – od lehkého, narůžovělého štěstí až po sytě rudou euforii, která je na pokraji exploze. Věřím, že hudba má moc způsobit, že posluchači tyto emoce náhle prožijí a vcítí se do nich. Naší rolí jako interpretů je přimět lidi, aby se zastavili, poslouchali a přemýšleli o svých vlastních životech.

Existují nějaké skladby, které byste si přála v budoucnu interpretovat?
Toto je nejtěžší otázka dne! Je jich tolik, že na ni vlastně při nejlepší vůli nedokážu odpovědět! (Smích)

Děkuji Vám za rozhovor!