Spojit dramaturgicky Richarda Strausse a Gustava Mahlera je vlastně zajímavá věc. Je pravda, že oba autoři představovali dva hlavní hybatele klasické hudby německého prostoru té doby, oba pojily poměrně přátelské vztahy (navzájem si uváděli svá díla) i je spojoval podobný osud při prosazování jejich díla. Ovšem celý život mezi nimi trval jistý názorový rozpor, jak by měla sama hudba a její vývoj vypadat. Hudební řeč těch dvou je rozdílná v tématu, povaze, stavbě i v útvarech, které komponovali. Mahlerova rozlehlá forma a Straussova avantgardní hudební paleta se však v jistých momentech spojují. A toto spojení dobře ukázala dramaturgie abonentního koncertu Filharmonie Brno ve Straussových Vier letzte Lieder a Mahlerově Čtvrté symfonii. Obě skladby totiž vykazují jistou jednoduchost, rozvahu, klid a jasné sdělení obsahu.
Strauss složil čtyři písně v závěru života. Je to účinné a jemné vyznání, ve kterém se vyzrálý autor ohlíží za svým životem a za svými blízkými, ale dívá se i dopředu, vstříc smrti. Ta prostupuje třemi písněmi ze čtyř, ovšem není to tragédie: je to jemná a srdečná hudba, které neztratila nic na Straussově hudební řeči. V Písních můžeme najít i některé podobnosti s jeho předchozí operní tvorbou. Manuela Uhl, která zastoupila zdravotně indisponovanou Melanii Diener, nijak zásadně neoslnila. Oproti orchestru, který využil všech možností Straussovy hudby, její barvitou hudební paletu i vrcholy, by mohl posluchač od hostující interpretky Straussových rolí v drážďanské opeře (místo působení Strausse i místo některých jeho premiér), navíc spolupracující s Christianem Thielemannem, čekat více. V některých místech byl její výkon méně přesný, nedotažený a oproti orchestru se její soprán nedokázal prosadit.
Oproti tomu sopranistka Simona Houda Šaturová zcela zazářila. Její přednes byl v poslední větě Mahlerovy Čtvrté vyrovnaný, přesný a neobyčejně plný. Dokázala vytušit radostný odstín svého sóla, jistou nadsázku a hlavně hravost, která se v textu ukrývá. Pasáž Svatý Petr v nebi se dívá byla opravdu tou Mahlerovou „nebeskou radostí“. Bylo to technicky zcela přesné a vyrovnané vystoupení.
Mahler se ve Čtvrté symfonii poměrně mění. Po mladistvé a výstřední První, monumentální Druhé a Třetí, Mahler ve Čtvrté redukuje celý hudební aparát a komponuje přívětivé dílo, které je nestandardně uzavřeno jemným písňovým finále ve čtvrté větě. Celá skladba je poměrně klidná a pomalá, prostoupená hravostí, vstřícností a radostí. Je to snad nečitelnější Mahlerovo dílo. Neobsahuje žádný známý skrytý význam, je to přímé sdělení a Mahler jako experimentátor je zde k posluchači neuvěřitelně vlídný a ukrytý v instrumentaci. Ovšem nebyl by to Mahler, aby neměla jeho hudba jistou posloupnost, a střípky jeho předchozí tvorby nalezneme i zde. Jak sám řekl, Čtvrtá symfonie se dívá na předchozí Třetí z její humornější stránky. Je to zde ryzí a bezprostřední hudba. Bezprostřední byl i orchestr. Jeho výrazová síla, hravost i technické provedení souzněly s provozovanou hudbou. Byla to hra surová a proto upřímná. Měla spád a jemnost. I sólové party houslí v druhé scherzové větě byly přívětivé a technicky zvládnuté. Bylo to dirigentem Alexanderem Liebreichem? Ten dokázal zcela přirozeně vést hráče, pracovat s nimi, vynutit si některé nečekané změny v partituře, a přitom působit velmi pokorně a otevřeně. Nejlepší Čtvrtá, co jsem do té doby slyšel.
Hodnocení autora recenze: 90%
Filharmonie Brno
Dirigent: Alexander Liebreich
Manuela Uhl (soprán)
Simona Houda Šaturová (soprán)
Pavel Wallinger (houslová sóla)
12. a 13. ledna 2017 Janáčkovo divadlo Brno
(psáno z koncertu 13. 1. 2017)
program:
Richard Strauss: Čtyři poslední písně pro soprán a orchestr (TrV 296)
=přestávka=
Gustav Mahler: Symfonie č. 4 G dur
