Přenesení tohoto více jak dvouhodinového opusu s původní hudbou Oscary ověnčeného francouzského skladatele Michela Legranda (1932–2019) nebylo jistě snadné: vyžaduje totiž souhru hned dvou orchestrů, klasického tělesa s velkým obsazením bicích nástrojů a také akordeonem a jazzového big bandu, který hraje z vyvýšené zadní části jeviště. Když Liliom Hamburský balet uváděl na turné (USA, Japonsko ad.), byl klasický 80členný orchestr nahrazován nahrávkou, ale jazzband hrál živě, složený z lokálních hudebníků. Ve Státní opeře v Praze máme to štěstí slyšet souhru obou orchestrů (Orchestru Státní opery a Top Big Bandu) pod taktovkou Kanaďana Nathana Brocka, který již deset let působí v Hamburské státní opeře. Hudební atraktivita tohoto spojení stovky instrumentalistů by mohla být pozvánkou i pro návštěvníky, kteří se běžně o balet nezajímají.
Rakušan Ferdinand Wögerbauer navrhl pro Liliom náznakovou, ale sémanticky nosnou a funkční scénu, která odpovídá Neumeierovu záměru nenásilně vést diváka po klouzavém rozhraní mezi skutečností a projektovanými představami. Publikum usedá do hlediště v okamžiku, kdy je opona již rozevřená a hledí na čtvercový průhled v poloprůsvitné oponě v zadním plánu, je to průhled jakoby do nebe, do „onoho světa“. Vše je promyšlené do nejjemnějších detailů tak, aby žádný ze světelných efektů (např. žárovky na tazích představující hvězdy) neobtěžoval diváka svou intenzitou či nevhodným úhlem umístění (což bývá častý problém v jiných inscenacích). Stejně tak světelný design Jamese Frenche a Johna Neumeiera je organickou součástí výpovědi.
Neumeiera inspirovala pro vytvoření tohoto baletu americká filmová adaptace divadelní hry Ference Molnára (1878–1952) nazvaná Carousel podle muzikálu Rodgerse a Hammersteina, která následovala dekádu po jeho uvedení na Broadwayi v roce 1945. V muzikálu a poté i v jeho zfilmování došlo k některým úpravám hry a stejně kreativně si počínal i John Neumeier, kterému inspirace načerpaná z Molnárova dramatu a zfilmovaného muzikálu sloužila jen jako odrazový můstek pro jeho taneční tvorbu. Přidal kupříkladu postavu Muže s balónky, který se objevuje do ticha v úvodu kusu, nejprve na kolenou, poté dlouhými kroky s bravurním plynulým přenášením váhy přejde přes forbínu doprovázen až asi od středu jeviště orchestrem. Tato scéna působí nesmírně výtvarně a mysticky zejména z pohledu z balkónu.
Muž s balónky se stává průvodcem retrospektivně se probouzejícího příběhu. S buřinkou na hlavě, v dlouhém černém kabátě, s nabíleným obličejem po vzoru mimů či klaunů, s velkým svazkem různobarevných balónků je prostředníkem mezi světským děním a „oním světem“, poslem, kterého možno chápat i jako personifikaci smrti. S barevnými balónky, symbolizujícími snad touhu po transcendentnu a zároveň pestrost životních zkušeností, se dokáže vmísit mezi pouťové veselí, aniž by byl nápadný – vždyť je jako prodavač balónků. V této divadelně náročné roli byl nepřehlédnutelný Američan John Powers díky mistrnému ovládání svého těla a charismatickému vyzařování, ale i jeho alternace Nor Ole Johannes Slåttebrekk se jí zhostil s úspěchem, byť jsou oba zatím vedeni jako sboristé.
Další změnou oproti zmíněným předlohám příběhu o pouťovém vyvolávači Liliomovi je záměna dcery za syna: a to je Neumeierův dramaturgický majstrštyk. Symbolika kolotoče jako možného opakování životních chyb a zděděných rodinných sklonů tím nabírá na naléhavosti a duet otce „ze záhrobí“ s jeho dospívajícím synem vhání slzy do očí. Motiv otcovství je totiž na jevištích ne příliš často k vidění, zejména ne takto poeticky a dojemně zpracovaný.
Molnárova hra bývá nazývána „noční můrou feministek“, neboť obsahuje motiv násilí muže na ženě, přičemž vyzdvihuje schopnost žen svým milovaným opětovně odpouštět a transformovat ve svých myslích dokonce utržené rány za projevy lásky. (V České republice ji naposledy nastudovalo Mahenovo divadlo v Brně v roce 2020 v režii Štěpána Pácla.) Jelikož hra i její muzikálové zpracování žijí v kulturním prostředí již delší dobu, bylo toto podrobeno detailnímu zkoumání a společenské diskusi: udeřil Liliom, pouťový vyvolávač, svou ženu Marii jen jednou (což by se dalo odpustit) nebo šlo o opakované bití? Jak z hlediska elementární etiky a morálky posoudit vůli k odpouštění?
V dramatu je Liliom po své sebevraždě (ve filmu smrtelné nehodě) postaven před „koncipistu pro onen svět“, aby soudil jeho pozemské skutky. Molnár se touto postavou zdatně vyhýbá konkrétnímu náboženskému výkladu posmrtného života a stejně tak činí i Neumeier, který přidává i místy satirické prvky, aby situaci na „onom světě“ odlehčil. Koncipista přijme i polehčující okolnosti a pošle Lilioma na šestnáct let do očistce, aby tam leštil hvězdy. Pak je mu dovoleno vrátit se na zem a setkat se se svými milovanými. Jenže Liliom opět selže, jednak ukradne jednu hvězdu, aby ji daroval svému dítěti, a navíc ho udeří, frustrován jeho odmítavým postojem, když se zdráhá jeho dar přijmout. Co s ním? Co s touto stále selhávající duší?
Pojednou jsme ve světě pohádek, mimo realitu. Jenže je to pohádka pro dospělé, kterým původně také tyto tradované příběhy bývaly určeny. Ale rezonují tu i další mýty o lidském pochybení, hříchu, chcete-li, jeho odpuštění, karmickém zatížení, životu po životě. Ze světa prvoplánových světských radostí je jedinec přenesen do filosofických gnozeologických otázek, které provázejí lidstvo od nepaměti. Zejména nyní kolem svátku Památky zesnulých, „dušiček“, když rozsvítíme svíčku, mnozí si kladou otázku, zda se na nás naši milovaní zesnulí dívají, zda o nás ví…
Proto Neumeier nazval svou verzi Lilioma baletní legendou, a proto potřeboval delší časovou plochu, aby se vypořádal (někdy až rituálně) s mnohočetnými aspekty lidského vnějšího chování a vnitřních, často nahlas nevyslovených pocitů. Oproti dramatu i muzikálu navíc ještě zvýraznil některé sociální otázky, které hýbaly a stále budou hýbat světem, jako je problém ekonomických krizí, nezaměstnanosti, ztráty naděje na důstojné živobytí své a svých potomků. Přenesl děj Molnárovy hry z roku 1909 do 30. let 20. století do USA, do let nevídaného hospodářského krachu, který zachvátil i Evropu a vyústil do nástupu fašismu a nacismu a do světové války. Scény mužského sboru, který před úřadem práce demonstruje svou frustraci z nemožnosti najít práci a zoufalství vybičované do agresivity, patří k těm skutečně adrenalinovým, které se vám zaryjí hluboko pod kůži. Podporuje to i akustická složka, obě tělesa se spojí a místy jako by hráli proti sobě, bitva o práci podpořená soupeřením orchestrů – to ještě jeviště pražské Státní opery nezažilo!
Při obsazování tanečních rolí choreograf využil v mnoha případech své obeznámení s osobnostmi Baletu Národního divadla, když tu před třemi roky inscenoval své starší dílo Tramvaj do stanice touha z roku 1983. Jako i v jiných případech ze světa, svěřil titulní roli Lilioma sólistům, kteří před tím tančili ústřední roli Stanleyho Kowalski. Vyžaduje totiž tanečníka atraktivního mužného vzhledu a výrazu. V pražském nastudování tedy volba padla na Giovanniho Rotola a Paula Irmatova. Bylo zajímavé sledovat, jak si tito první sólisté s rolí poradili. Liliom Johna Neumeiera je komplexní osobnost, sebevědomý extrovert ve svém prostředí pouťových atrakcí, jichž je součástí, ale zároveň člověk pochybující a chybující, neschopný vyjádřit své city adekvátním způsobem v pravý čas. Liliom má svou hrdost, své kladné citlivé stránky, je schopen něhy, ale lze ho také svést k nekalostem. Jeho slabin dobře umí využít jak jeho zaměstnavatelka Paní Muškátová (představovaná Kristinou Kornovou a Kristýnou Němečkovou), tak zejména jeho kumpán Fricsur, jediná opravdu negativní postava (Matěj Šust a Francesco Scarpato).
Pro představitelky Julie, hlavní ženské hrdinky příběhu, Neumeier hledal tanečnici tak schopnou hlubokého citového ponoru, jakou byla její původní představitelka Alina Cojocaru při premiéře tohoto kusu v roce 2011 v Hamburku. V Praze tuto roli nenápadné dívky, která získá trvalý zájem ženami obletovaného frajera Lilioma svěřil Alině Nanu v alternaci s Ayou Okumurou. Tato role není snadná, introvertní Julie chce Lilioma zaujmout, ale nemá k tomu mnoho prostředků, než svou vytrvalost a upřímné srdce. Tento nesourodý pár je k sobě přitahován, ale nedokáže spolu komunikovat o skutečně niterných a důležitých věcech. Když se ocitne Liliom bez práce a bez obdivu ostatních, který dříve živil jeho ego, musí Julie čelit jeho frustraci, která se přetaví v násilí vůči ní. Teprve, když Liliom zemře, dokáže mu vyznat svou hlubokou a odpouštějící lásku.
Giovanni Rotolopředstavuje Lilioma s uvěřitelnými odstíny jeho charakteru: jako bezstarostného člověka, který těží ze svého atraktivního vzhledu a vychutnává, jaký účinek má na dívky, při setkání s Julií se v něm probudí ochranitelský instinkt a velkorysost k opilci, kterého přemohl. Láska k Julií mu dá i sílu vymanit se z erotického područenství u Paní Muškátové, a to i za cenu ztráty zaměstnání, fatálního kroku, který je nakonec spouštěčem dalších neblahých situací. Udivuje vyzrálým herectvím a muzikalitou stejně jako mistrným porozuměním své roli. Jeho duet se Javierem Wongem coby synem Lilioma a Julie patřil k emocionálně nejpůsobivějším místům inscenace.
Paul Irmatovpřekvapil jemnějším pojetím Lilioma o to více, že „macho styl“, byl jeho doménou v minulých rolích, například Krále Šahrijára v Šeherezádě M. Bigonzettiho. Je to jistě jedna z možností, jak s rolí nakládat, nicméně obraz od obrazu spěl až k romantickému lyrismu, což nedávalo možnost odlišit, jak změněné životní podmínky jeho hrdiny formují jeho činy. Ukazoval více ze své vnitřní zranitelnosti, a tím roli trochu ochudil o kontrast s charakterem Julie. Jeho duet s Jakubem Raškem v roli syna Louise se ale pro mne nesl na stejně přesvědčivé vlně mistrovství jako v případě výše zmíněného obsazení. Je dobře, že tanečníci hledají své osobité výklady interpretace, Neumeierovy balety k tomto dávají výbornou příležitost.
Alina Nanu byla jako Julie vpravdě skvělá, dařilo se ji vést svou postavu od počátku až do konce rovnoměrně kvalitně jak po herecké, tak i pohybově výrazové stránce. Je to role, která jí naprosto sedí. Nepřehání prvotní ostych, když se ocitne tváří v tvář svého idolu, je vytrvalá a zacílená ve svém úsilí být povšimnuta. Je to silná žena s křehkým zevnějškem i duší, a přesto s malým sebevědomím svěřit se partnerovi se svými přáními. Sílu jí dodá až přicházející mateřství a ten okamžik, kdy se Liliom od ní dozví, že bude otcem, patří k jejím jevištním triumfům, byť je při něm téměř nehybná.
Aya Okamura je jako Julie zpočátku naopak velmi stydlivá, jako bychom viděli její ruměnec, když na Lilioma jen pohlédne. Je tak introvertní a skromná, že je až nepravděpodobné, že by ho mohla čímkoliv zaujmout. Jak už jsme toho byli u této umělkyně svědkem i v jiných baletech, například v Manon K. MacMillana, v průběhu představení pomalu zesiluje působení své role a odhaluje nové odstíny výrazu až vše vygraduje v závěrečný akord. Díky jejímu umění výrazové jemnokresby se mi nezdála příliš dlouhá scéna s mrtvým Liliomem. Je to citlivé místo tohoto baletu, duet s „rigor mortis“ jednoho z protagonistů je vždy problematický, víme, jak složité je to v inscenacích Romea a Julie. Až při druhé premiéře jsem pochopila, proč jej Neumeier zařadil. Julie má nad mrtvým partnerem monolog, který se ale odehrává v její mysli, je to přechod z reálné situace do představ.
Nelze ještě nezmínit další postavy, které přispívají k příběhu: Juliinu přítelkyni Marii (Elena Dombrowski v alternaci s Ninou Fernandes), které se poštěstí mít pragmaticky vyrovnaný vztah s Wolfem (Robert Jerjen v alternaci s Federicem Ievolim) a nakonec se vyšvihnout na společenském žebříčku. Dále je tu již zmíněný „padouch“ Ficsur, představovaný skvěle Matějem Šustem, který tuto postavu vybavil záludnou poťouchlostí a nervózním tikem, zatímco alternující Francesco Scarpato ji ilustruje jako obezřetného manipulátora, intrikána, který ze všeho vyvázne díky své prohnanosti. Obsazení dalších epizodních rolí se návštěvník nedozví, což je škoda (upozorňovala jsem na to již v případě Manon). Nepřehlédnutelný byl pro mě Marek Svobodník jako Koncipista pro onen svět.
Baletní legenda Liliom Johna Neumeiera je mnohovrstevnaté dílo, které ukazuje mnoho kladných i záporných stránek našich životů, světlo, stín i polostín. Je to dílo epické a zároveň filosofické. Na pozadí známého dramatu Neumeier rozvíjí vějíř výpovědi o současném světě, ve kterém lidé hledají svůj příděl štěstí a naděje. Neupadá ani do sentimentu ani do patosu a spěje ke katarzi.
Michel Legrand, John Neumeier: Liliom
23. a 24. října 2025, 19:00 hodin
Státní opera, Praha
Realizační tým
Choreografie a kostýmy: John Neumeier
Hudba: Michel Legrand
Scéna: Ferdinand Wögerbauer
Světelný design: James French, John Neumeier
Účinkující
Liliom – Giovanni Rotolo / Paul Irmatov
Julie – Alina Nanu / Aya Okumura
Louis – Javier Wong / Jakub Rašek
Muž s balonky – John Powers / Ole Johannes Slåttebrekk
Paní Muškátová – Kristina Kornová / Kristýna Němečková
Marie – Elena Dombrowski / Nina Fernandes
Wolf: Robert Jerjen / Federico Ievoli
Fricsur – Matěj Šust / Francesco Scarpato
Sólisté a sbor Baletu Národního divadla, studenti Taneční konzervatoře Hl. města Prahy, žák Baletní přípravky Národního divadla, externisté
Orchestr Státní opery
Top Big Band
Nathan Brock – dirigent
Světová premiéra 4. prosince 2011, Hamburg Ballet, Hamburg State Opera, Hamburg
Česká premiéra 23. a 24. října 2025, Národní divadlo, Státní opera, Praha
