„Lilium mezi trním“ znovu a ještě lépe

Čtvrteční večer odkazoval k již před třemi lety proběhlému (a úspěšnému) koncertu v rámci cyklu Barokní podvečery, pořádaného Collegiem Marianem. Tento koncert s totožným názvem jako ten dnešní, „Lilium mezi trním“ (podle písně ze sbírky Česká mariánská muzika), tehdy taktéž přinesl výběr Michnových písní doplněných o další vokálně-instrumentální i čistě instrumentální repertoár; hlavní sólovou roli sehrála i tenkrát Hana Blažíková. Pořadatelé už tedy věděli, že takovýto koncept prolínání Michnových písní s dalším repertoárem funguje, a proto byl prostor si s dramaturgií hrát ještě více. To se pak odrazilo převážně ve zvýšené míře tématického i hudebního semknutí vybraného repertoáru.

Hlavním tématickým pojítkem nynější dramaturgie byla (tedy kromě uvedení repertoáru stejné doby) postava Panny Marie, ke které odkazovaly nejen vybrané písně z druhého dílu cyklu Česká mariánská muzika Adama Václava Michny z Otradovic, ale i některé další skladby („Ave maris stella“ z Motetti a una, due, quattro e cinque voci con sinfonie A. Grandiho, „Chi nasce d’Adamo“ z Arie spirituali, Libro I, op. 9 G.B. Fasola). O hudební pospolitost se pak postarala mj. strofičnost provedených písní, která podnítila ke svěže originálnímu zpracování. Intelektuálněji zaměřený posluchač musel jásat: repertoárová promyšlenost programů Collegia Mariana ani tentokrát nezklamala.

Nezklamala ale ani interpretační stránka. Přestože měl možná opět divák pocit, jakoby se v průběhu prvních dvou čísel soubor sehrával (ne všechny nástupy byly přesné; místy bylo znát, že se hudebníci nemohou ujednotit na tempu atd.), posléze (nejpozději od prvního čistě instrumentálního čísla) získal dojem zcela opačný. Hráči se na sebe dokázali skvěle napojit a vytvořit tak dojem kompaktního tělesa s obdivuhodnou mírou disciplíny (včetně občasné virtuozity v případě sólových pasáží) při doprovodech strofických písní.

Neuchvacovaly však jen pěvecké části. Instrumentální „mezihry“ (aniž bych chtěla nějak umenšovat jejich váhu) vynikaly výbornou technikou i hudební vyzrálostí sólistů; v Sonátě č. 1 d moll „Annuntiatio“ technicky excelovala Lenka Torgersen, ke které se poté v Sonatě a due violini d moll Vincenza Albriciho připojil Vojtěch Semerád a vytvořili tak spolu hudebně vyrovnanou dvojici, skvěle se doplňující i podporující a dohromady vytvářející výraznou hudební hloubku i monumentálnost. V Sonátě č. 4 Samuela Capricorna se poté kratších sólových ploch dočkali i Hana Fleková (viola da gamba) a Ján Prievozník (violon); meziher mezi jednotlivými Michnovými písněmi se ujali Kateřina Ghannudi (trojřadá barokní harfa) a Jan Krejča (teorba).

Hlavní sólistkou dnešního večera však byla Hana Blažíková. I tentokrát jsme se dočkali jejího stylově rovného a přesto znělého hlasu, kterým dokáže odstiňovat různý obsah textu. Z hlediska zdůraznění intimity některých textů působily velice příznačně i písně, které – ještě v panensky bílém odění – zpívala za doprovodu malé harfy. (Takto se doprovázela i na koncertě 30. července, který taktéž zazněl v rámci letošního ročníku Letních slavností staré hudby.)

I tento koncert tedy působil efektně, přestože jsme se tentokrát nesetkali v nijak výrazně specifickém prostředí, jako byl např. Trojský zámek v některých z předešlých koncertů festivalu. Onu působivost teď vytvářely detaily: již zmíněná originální instrumentace, harfa a oděv Hany Blažíkové či doplnění jednohlasu o duet. O tato příležitostná dueta se postaral hudebně všestranný Vojtěch Semerád, který tak byl Haně Blažíkové vyrovnaným partnerem. Pojivost jejich hlasů i vzájemná sounáležitost vytvořila obrovský hudebně-vizuální efekt především v „Homo fugit velut umbra“ Stefana Landiho, kterým končila první polovina koncertu a kterému se pak z hlediska míry předaného dojmu nevyrovnalo poté ani slavnostní zakončení celého koncertu Michnovou „Staročeskou třidcatinou“.