Lisa Batiashvili s Českou filharmonií upoutala přitažlivým Saint-Saënsem

Na třetím – předposledním – večeru série Jarní hvězdy České filharmonie vystoupila 14. dubna 2021 německá houslistka gruzínského původu Lisa Batiashvili. Na své umělecké dráze, která ji přivedla před světové orchestry jako Filadelfský či Londýnský symfonický orchestr, Berlínskou Staatskapelle, Orchestre se Paris, Gewandhaus nebo Tonhalle v Curychu, sbírá také mnohá ocenění odborného tisku. Namátkou jmenujme ceny MIDEM, nominace na Gramophone Awards 2018, Umělec roku 2017 časopisu Gramophone či Instrumentalistka roku 2015 v časopisu Musical America.

Lisa Batiashvili, Jakub Hrůša a Česká filharmonie - Jarní hvězdy III (foto Petra Hajská)
Lisa Batiashvili, Jakub Hrůša a Česká filharmonie – Jarní hvězdy III (foto Petra Hajská)

Proto není divu, že jsem se těšila na živý koncert s touto interpretkou, který mi bylo umožněno dokonce vidět přímo v Rudolfinu.  Nevím, proč režie koncertu tentokrát zvolila velmi sporé nasvícení pódia, hrálo se prakticky potmě, jen s lampičkami na notových pultech. Když sólistka vplula ve své temně nachové toaletě na pódium, téměř nebyla vidět a splývala s hudebníky v orchestru a jejich černými fraky.  Diváci televizního přenosu na ČT Art na tom byli díky kamerovému detailu o něco lépe, ale i tak je u klasické hudby taková režie dost zvláštní. V Praze Lisa vystoupila s Českou filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši.

Na programu byl Koncert pro housle a orchestr č. 3 h moll, op. 61 Camilla Saint-Saënse, napsaný 1879-80 pro tehdejšího světoznámého virtuosa Pabla de Sarasate. Lisa Batiashvili je podmanivý talent a velmi charismatická hráčka. Do tichého orchestrálního úvodu vpadla energickým mužným tónem, který sluší tmavému témbru jejího vzácného nástroje od Giuseppa Guarnieriho „del Gesù“ z roku 1739. V následujících záplavách virtuózních pasáží prokázala nejen svou obdivuhodnou technickou vyspělost a svrchovanost, ale mnohotvárné výrazové prostředky, cit a proměnlivou barevnost tónu. Například její výšky: v rychlosti tak náhlé, ostré a přesné jako zásah dýky, a jinde tak něžné a sladké, vibrující jako roztoužený slavičí zpěv.

Jakub Hrůša - Jarní hvězdy České filharmonie III (foto Petra Hajská)
Jakub Hrůša – Jarní hvězdy České filharmonie III (foto Petra Hajská)

Druhá věta (Andantino quasi allegretto) byla jako pohádka, nekonečná dlouhá melodie jakoby beze smyků, vyprávění příběhu, jemuž tu a tam přitaká hlas z orchestru (sólo flétny, hoboje). Tato romantická lyrická část upomíná na atmosféru Saint-Saënsovy opery Samson a Dalila. Kouzelně zněly vysoké houslové flažolety sólistky s klarinetem na konci druhé věty, tak přesné v souhře, a zvukově tak neotřelé a invenční. Třetí věta Molto moderato e maestoso začíná heroicky, a houslový part se postupně rozpaluje jako v ohnivém čardáši. Alespoň tak mi kurážný přednes Lisy s agogikou a akcenty připadal.

Po střední pomalejší pasáži, kde se vrací lyrická zpěvnost, končí koncert divokými figuracemi sólových houslí a majestátními fanfárami dechů. Orchestr pod vedením Jakuba Hrůši byl naladěný na sólistku na vlásek přesně, byl vynikajícím souputníkem a citlivým doprovazečem.

V dalším programu nás čekaly dvoje variace, Brahmsovy a Dvořákovy, ale ještě před tím bylo na řadě udílení cen Antonína Dvořáka za rok 2019 a 2020. Z rukou předsedy rady Akademie klasické hudby Jana Simona a generálního ředitele ČF Davida Marečka převzali cenu operní pěvkyně Gabriela Beňačková a dirigent večera Jakub Hrůša. Křišťálové plastiky podle návrhu akademického architekta Jiřího Pelcla vyrobili skláři z firmy Moser.

Gabriela Beňačková a Jakub Hrůša s Cenami Antonína Dvořáka (foto Česká filharmonie)
Gabriela Beňačková a Jakub Hrůša s Cenami Antonína Dvořáka (foto Česká filharmonie)

Na adresu Antonína Dvořáka, jehož variace zazněly dále na večeru, Jakub Hrůša poznamenal, že je mu blízký, bytostně mu rozumí a hudebně si s ním ví rady. „Ale o to víc mi na něm záleží. Jeho hudba je náročná, a stejně jako třeba u Mozarta to sice vypadá, že je to jedna velká pohoda, ale zvládnout to je vlastně těžké,“ doplnil k tomu dirigent.

O vztahu Brahmse a Dvořáka se často hovoří – zvláště v začátcích kariéry mladého českého skladatele sehrál Johannes Brahms pozitivní roli. Proto Jakub Hrůša postavil variace obou autorů vedle sebe. Přísnějšího a úspornějšího Brahmse, který s velkým symfonickým stylem zpracovává osm variací, a nápady hýřícího Dvořáka, který jich „vyrobil“ rovnou osmadvacet.

Brahmsovy Variace na Haydnovo téma B dur, op. 56a vycházejí z dechového divertimenta, u nějž není jasné, zda je autorem byl opravdu Haydn. Přehledné, symetrické téma přináší na začátku dechová harmonie. Jeho trochu těžkopádnou c. k. fazonu Brahms občas zjemní a ozvláštní novou rozmarnou harmonií, občas naruší novými rytmy a akcenty napříč nástrojovými skupinami, což dělá zajímavé efekty (výtečná souhra a čitelnost orchestru). Variace končí zatěžkaným passacagliovým dílem.

Jakub Hrůša a Česká filharmonie - Jarní hvězdy III (foto Petra Hajská)
Jakub Hrůša a Česká filharmonie – Jarní hvězdy III (foto Petra Hajská)

Symfonické variace op. 78 vytvořil Antonín Dvořák roku 1877 na vlastní téma z mužského sboru Já jsem huslař. Popravdě řečeno, není to ještě typický zralý Dvořák, modální téma s lydickou kvartou by slušelo třeba i Janáčkovi. Co dvořákovského ve skladbě poznáváme, je plná a šťavnatá instrumentace velkého orchestru, některé typické figury a tanečně laděné variace. Dirigent Hrůša si skladbu užíval a vláčným gestem čaroval v orchestru přívětivou pohodu. Podařila se hezká sóla koncertnímu mistrovi, fagotu, flétně, hornám. Také Dvořák se ve finále obrací ke kontrapunktické formě jako k vyvrcholení kompoziční práce. Mně osobně spojení dvou podobných variačních celků do jednoho programu nepřišlo jako úplně dobrý nápad, bylo to poněkud únavné.

Hodnocení autorky recenze: 75%

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments