List z Kanady: Bernstein a Debussy v Montréalu

  1. 1
  2. 2

První zářijové pondělí je v Severní Americe tradičně ve znamení dlouhého víkendu Svátku práce (jen pro jistotu:nemá vůbec nic společného s Prvním májem), který je jakýmsi „polooficiálním“ koncem léta a začátkem kulturní sezony. L’Orchestre symphonique de Montréal pod vedením Kenta Nagana zahájil svoji 79. sezonu Mahlerovou Druhou již 5. září, L’Orchestre Métropolitain s Yannickem Nézet-Séguinem začíná letos později, až 23. Září, a to Dvořákovou Devátou.

Ale nepředbíhejme. Na Mahlera jsem jaksi pozapomněl a těsně před koncertem už bylo vyprodáno. Musel jsem se tedy spokojit až s dalším večerem orchestru v ohlášené řadě, který mně to ale bohatě vynahradil.

Minulý čtvrtek 13. září zažil Montréal návrat tropického letního počasí, avšak bez obvykle vysoké vlhkosti vzduchu. Z domova to mám na Place des Arts asi půlhodinku pohodlné chůze, s výběrem hned několika tras. Chvíle před koncertem či operou a tedy i samotnou cestu přitom považuji za součást zážitku z celého večera a tak si i tyhle okamžiky snažím co možná nejvíc užít, dostat se do té správné nálady, zapomenout na práci a jiné starosti a jen se těšit na doufejme skvělý hudební zážitek. Tentokrát jsem jen tak bloumal parkem a ulicemi a vlastně jen napůl vnímal konkrétní obrazy, které jsem míjel: nově otevřené (nebo právě zavřené) restaurace, blížící se západ Slunce, všelijaké reklamy, jako třeba obrovský docela morbidní poutač na 1800cremation.ca, což je nabídka pohřebních služeb…Když jsem se blížil ke komplexu Place des Arts, s radostí jsem si všimnul, že většina zdejších letos prováděných úprav je už dokončena a že tady vznikla jakási oáza klidu a zeleně, kde lidé mohou jen tak relaxovat, posedět, setkat se s přáteli nebo prostě pozorovat okolní dění: mladý zamilovaný pár (snad nezapomenou na koncert, napadlo mě), Mexičanku s iPadem na klíně volající přes Skype nejspíš svým blízkým anebo starší pár, který bezpochyby pamatuje ještě dobu před tím, než Place des Art v šedesátých letech minulého století vyrostl. Troufám si říci, že podobně jako třeba Lincoln Center v new Yorku by ani Place des Arts nebylo v dnešní době už možné vybudovat ve stejné podobě, jako tehdy, a to hlavně z důvodů finančních. Je to tedy vlastně malý zázrak, že už rok stojí na Place des Arts nový koncertní sál.Kanadský ministerský předseda Place des Arts nedávno prohlásil Uncertainty is the ‘new norm’ (Nejistota je teď novou normou). Bylo to v kontextu globální I kanadské ekonomiky. Tedy zda se přiklonit k tomu, aby se země dostala rychle z následků hospodářské krize (utrácet) nebo vyvážit vládní rozpočet (šetřit). To platí pro všechny země, a samozřejmě se to týká i rezortu kultury. Někde to vlády mají snazší (Kanada), jinde naopak nepomůže snad ani svěcená voda, zvlášť když má člověk možnost posuzovat schopnosti těch, co rozhodují, s odstupem.

 

Nynější rozruch kolem Národního divadla nedokážu ignorovat, a to i přesto, že jsem si už dřív řekl, že o tom nepovedeném spojení Státní opery s Národním už nechci nic slyšet. Tehdy jsem si myslel, že hůře už být nemůže. Ale ouha – už je. Nejsmutnější na tom vše je to, že vrcholní zástupci zřizovatele Národního divadla budí navenek dojem, že snad absolvovali jen jednu jedinou školu, které se za mých školních let říkalo pomocná. Jak po nich pak může někdo chtít, aby přišli s jasným konceptem a zajistili zdravý chod této národní instituce?

Raději zpátky do Montrealu, do již zmíněného nového koncertního sálu. L’Orchestre symphonique de Montréal tentokrát dirigoval Jacques Lacombe (1963), v současnosti umělecký šéf New Jersey Symphony a L’Orchestre symphonique de Trois-Rivières. Postavit proti sobě do programu jednoho večera extrovertního Leonarda Bernsteina a introvertního Clauda Debussyho může někomu připadnout jako sázka do loterie. Tentokrát se jí ale nakonec podařilo vyhrát na celé čáře. Večer přitom začal oznámením (ne, nebylo to naštěstí prohlášení místních odborářů), že celý den měli problém s osvětlením nového sálu, ale že samotného vystoupení orchestru se to nedotkne. Leonard Bernstein (1918-1990) převedl rozsáhlou existenciální báseň Wystana Hughe Audena The Age of Anxiety (Věk úzkosti) do svojí Symfonie č. 2 pro klavír a orchestr, která měla premiéru v dubnu 1949 v Bostonu pod taktovou Sergeje Koussevitzkého, klavírní sólo hrál sám Bernstein. Stěžejním motivem Audenovy předlohy i Bernsteinovy kompozice je hledání identity a vlastního místa ve stále se proměňujícím industriálním světě. Ačkoli jde o jednu řekněme z nejserióznějších partitur Bernsteina, je v ní zřejmý vliv Gershwina a také jazzu. Celá kompozice má dvě části, rozdělené ještě na třetiny, a trvá něco přes půl hodiny. Tentokrát se klavírního sóla ujal rusko americký Kirill Gerstein (1979), dnes jeden z nejvyhledávanějších klavíristů své generace. Přiznávám, že Bernsteina mám rád jako skladatele i jako dirigenta a vlastně jako člověka vůbec, a tak tím spíš byla pro mě tahle záležitost objevem.Dvacetiminutová přestávka přišla vhod právě proto, aby posluchač zvládl přehodit výhybku směrem k Debussymu. Ne vždy se mně to daří, když je v průběhu jediného večera prezentováno vice zásadně odlišných děl, podobně jako když jsou třeba na výstavě zastoupeni dva velmi odlišní malíři. Ve chvíli, kdy jsem si ve foyer objednával Jack Daniels whisky, netušil jsem, že v té době si v Česku už něco podobného nelze dopřát. Dnes se celý svět diví, že tahle země považovaná za liberální stát sáhla k tak drakonickému opatření, které samotný problém pančovaného alkoholu jen stěží může vyřešit.

Znovu do sálu. Letos si připomínáme půldruhé století od narození Clauda Debussyho (1862-1918) a tak druhá část koncertu začala orchestrální svitou z jeho opery Pelléas et Mélisande, pod níž se podepsal francouzský skladatel a dirigent, bukurešťský rodák Marius Constant (1925-2004), který ji označil jako symfonii. Upřímně: připadala mně spíš jako výplň a tím naléhavěji se vnucovala otázka, co by jí asi tak říkal sám Debussy.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář