List z Kanady: L’Opera de Montreal

3. června uzavřela Massenetova opera Cendrillon 30. sezónu L’ Opéra de Montréal. Když vezmeme v úvahu skutečnost, že tato instituce nemá vlastní domov, jak je obyčejně zvykem, ale hostuje na Place des arts, ani vlastní orchestr, ale spoléhá na L’Orchestre Symphonique de Montréal nebo L’ Orchestre Métropolitain de Montréal a před několika lety skoro zanikla kvůli nedostatečné finanční podpoře, je zázrak, že letošní sezónu takhle úspěšně vůbec dokončila.


Od počátku 20. století byla myšlenka na státem podporovanou operní instituci kanadské provincie Québec přetřásaná velmi často. K její realizaci ale došlo až konce šedesátých let v době velkého hospodářského rozmachu a začínající tzv. „tiché revoluce“. Léopold Simoneau (1916-2006), jeden z nejelegantnějších mozartovských tenorů své doby, a jeho manželka, sopranistka Pierrette Alarie (1921) byli součástí výboru, jemuž se v roce 1971 podařilo založit L’Opéra du Québec. Tato instituce však zanikla v roce 1975 kvůli nahromaděným finančním ztrátám.

Bylo třeba začít znovu. V roce 1980, mimo jiné z iniciativy basisty Josepha Rouleau (1929) a barytonisty Roberta Savoie (1927-2007), byla ustavena L’ Opéra de Montréal tak, jak ji známe dnes. První sezóna 1980-81 se představila třemi inscenacemi, vždy o sedmi představeních. Hrála se Tosca, Cosi fan tutte a La Traviata. Během následujících osmi sezón se repertoár pohyboval mezi čtyřmi až šesti inscenacemi ročně. Opera dostávala finanční dotace od provincie s podmínkou, že domácí zpěváci, dirigenti a režiséři budou mít při obsazování přednost. Vysoká inflace (když jsem se v roce 1981 do Montréalu přistěhoval, činila 12%) zapříčinila další finanční deficit, který v roce 1988 dosáhl 1 milion kanadských dolarů.

Francouzsky mluvící Tunisan, operní režisér Bernard Uzan se v roce 1988 stal generálním a uměleckým ředitelem L’ Opéra de Montréal. Právě jemu se do roka podařilo snížit finanční deficit o půl milionu dolarů, zavést titulky v angličtině a francouzštině a v neposlední řadě také značně zvýšit návštěvnost. V sezóně 1993-94 Uzan představil 7 operních premiér, většinou v koprodukci, a získal 12.000 předplatitelů. Kritici mu ale vytýkali, že neriskoval uvedení nových nebo méně známých oper a jeho prioritou byla hlavně návštěvnost a finanční zisk. V roce 1997 L’ Opéra de Montréal dokonce takový zisk zaznamenala – podle některých na úkor pěvecké a hudební kvality provedení inscenovaných děl. Uzan zůstal v čele instituce do roku 2000 a ještě následující rok jako její umělecký šéf.

A pak to šlo s L’ Opéra de Montréal zase rychle z kopce. V roce 2002 byl jmenován uměleckým šéfem dirigent Bernard Labadie (1963), specialista na barokní repertoár. Uvedl Massenetovu Thais (2003), Bartókův Bluebeard’s Castle (2004), Schoenbergovo Erwartung (2004) a Händelovu barokní operu Agrippina (2005), ale návštěvnost klesala rok od roku. Labadieho sezóny zahrnovaly pět premiér za sezónu s ročním rozpočtem 9 milionů kanadských dolarů. V roce 2006 už téměř dvoumilionový deficit instituci téměř položil na lopatky. Labadie rezignoval, většina zaměstnanců byla propuštěna a hrozilo zrušení sezóny.

Za posledních třicet let uvedla L’ Opéra de Montréal 90 operních děl v 907 představeních, z toho bylo 54 nových produkcí, které shlédlo přes 20 milionů diváků přímo v sále nebo prostřednictvím rozhlasových a televizních přenosů. Od roku 1995 bylo také představeno 15 operních gala večerů. Pokud se mě týká, zdejší operu sleduji asi dvacet let a viděl jsem několik dobrých představení, jako byla jako Donizettiho Lucia di Lamermoor s Američankou Mary Dunleavy, Mozartovy Cosi fan tutte, které dirigoval mladičký Yannick Nezét-Seguin a Ponchielliho La Giocondu s Evou Urbanovou. Průměrná a horší kvalita této operní společnosti v posledních letech a také vysoké ceny vstupného mě ale však přiměly cestovat za lepším provedením do USA nebo do Evropy.

L’ Opéra de Montréal uvedla za dobu své existence rovněž dvě světové premiéry. Nelligan (1990), kterou složil André Gangon (1942) na libreto současného asi nejznámějšího Québeckého spisovatele Michela Tremblay (1942); Émile Nelligan (1879-1941) byl dodnes místními oslavovaný básník. Druhou světovou premiérou byla francouzská verze opery Tobiase Pickera (1954) Thérèse Raquin (2002) podle předlohy Zolova románu. Za zmínku stojí také to, že L’Opéra de Montréal dvakrát získala Prix Opus; v roce 1998 za Janáčkovu Jenůfu a v roce 2004 za Bartókův Bluebeard’s Castle.

Vedle už zmíněných pěvců světového renomé (Simoneau, Alarie, Rouleau), kteří se proslavili už před založením L’Opéra de Montréal, se může provincie Québec pyšnit dalšími vynikajícími zpěváky, jako jsou Louis “Mr. Rigoletto” (1925-2000) a Gino (1955) Quilico, oba barytonisti. V roce 1987 zpívali jako první otec a syn v jednom představeni v Metropolitní opeře (Massenetova Manon).


Další je Manon Feubel (1967), která uspěla loni jako Aida pod taktovkou Daniela Barenboima v milánské La Scale. Má smysl pro humor: V jednom rozhovoru přiznala, že její sestra se jí po představení Aidy ptala, kdo byla ta černá ženská na scéně. “To jsem byla já, ty chytrá”, odvětila Manon. A ještě jedno jméno: Québecká rodačka Helène Guilmette, která letos v létě ztvárnila Soeur Constance v Poulencově opeře Dialogues des Carmélites v Mnichově pod taktovkou Kenta Nagana.

V roce 2010 a se završením 30. sezóny hledá L’Opéra de Montréal svojí novou identitu. S rozpočtem 8,5 milionu dolarů za rok se stále řadí mezi patnáct nejdůležitějších operních domů v Severní Americe. Současný umělecký šéf Michel Beaulac hodlá zahájit 31. sezonu 25. září 2010 Verdiho operou Rigoletto. Dále budou na programu Donizettiho Roberto Devereux, Massenetův Werther, Straussova Salome pod taktovkou Yanick Nezét-Seguina a také Pucciniho La bohème.

Mohlo by vás zajímat