List z Kanady: L’Oratoire v Montrealu, varhany a Philippe Bélanger

Letošní druhá adventní neděle sice byla ve znamení neobvykle slunného počasí, po obědě teploměr ukazoval osm stupňů a sníh, který Montreal před deseti dny zcela pokryl, nenávratně zmizel. I přesto ale, když si uvědomím, že nastalo období horečnatých předvánočních nákupů a dalších příprav, tak bych nečekal, že právě ono nedělní odpoledne na pravidelný varhanní koncert na L’Oratoire St. Joseph vůbec někdo přijde. Nádherné prostředí, skvělá akustika a renomovaný varhaník – to vše ale asi nakonec udělalo své: přišly celé dvě stovky posluchačů.

Kanada je historicky velmi mladá země, a přestože Montreal v ní patří k nejdéle osídleným (čti kolonizovaným) oblastem, například originální skvosty gotické barokní architektury, v Evropě zcela běžné, by zde hledal jen opravdový pošetilec. I tak je ale L’Oratoire, jak se tomu místu zde běžně říká, považována za významnou historickou památku a tak byla v roce 2004 oficiálně uznána za kanadské kulturní dědictví. Od svých skromných začátků v roce 1904 byla úplně dokončena až v roce 1967. Posledních osm let v ní probíhají poměrně rozsáhlé rekonstrukce a také přístavba; vše má kulminovat v roce 2013 otevřením rozhledny v kupoli. Po bazilice Notre Dame de la Paix v Paříži a bazilice sv. Petra v Římě jde o třetí největší stavbu tohoto typu na světě. L’Oratoire je rovněž významné poutní místo, věnované kultu svatého Josefa, její součástí jsou i rozlehlé, dobře udržované zahrady s křížovou cestou z roku 1951. Návštěvníkům nemůže uniknout ani malý kostelík, spojený s osobou Frèra Andrého, bez jehož vize by L’Oratoire nikdy nespatřila světlo světa.Frère André se narodil roku 1845 jako v malé vesnici Mont Saint-Grégoire poblíž Montrealu. Jako dítě býval často a těžce nemocný a tak by tehdy nikdo nejspíš nevěřil, že se nakonec dožije vysokého věku jednadevadesáti let a že se stane nejslavnějším katolickým knězem provincie Québec. Andrému je přisuzována spousta zázračných uzdravení, i proto byl 17.října 2010 prohlášen za svatého. I dnes je také těžké uvěřit, že právě tento skromný muž z chudých poměrů stojí za impozantní bazilikou (která ovšem nenese jeho jméno, ale byla pojmenována L’Oratoire St. Joseph), kam ročně přicházejí ze všech koutů světa více než dva miliony návštěvníků, lidí nejrůznějších kultur a náboženských vyznání. Vítáni jsou všichni bez rozdílu.Ještě koncem roku 1936 byl Frère André v New Yorku, kde s milionářem Rockefellerem vyjednával o finančním daru na dokončení baziliky. Cítil, že se blíží konec. Zemřel pár dní po návratu, 6.ledna 1937 v jedné montrealské nemocnici. U jeho rakve se během následujícího týdne vystřídal ve dne v noci i přes tuhé mrazy skoro milion truchlících, mnozí i z jiných částí Kanady či z USA. Jeden anonymní americký milionář z New Yorku se tam dokonce vracel po celý onen týden dennodenně, pokaždé soukromým letadlem a vždy s novými a novými návštěvníky, které přibral. Pět stovek policistů a stejný počet hasičů se tam staralo o udržení důstojné atmosféry. Hned po smrti Frèra Andrého byl vyroben sádrový odlitek jeho tváře; lékaři vyjmuli jeho srdce, které bylo uloženo v ochranném roztoku mimo tělo a vystaveno. V březnu 1973 však srdce zmizelo, nalezeno bylo až na konci roku následujícího, když se jej skupina značně otrlých podvodníků snažila prodat. Teď proto Andrého srdce chrání mříž a také neprůstřelné sklo.Abychom se ale konečně dostali k hudbě. Začněme tím, že součástí komplexu naší L’Oratoire je Le carillon (Zvonkohra) s šestapadesáti bronzovými zvony, která se řadí mezi největší v Severní Americe. Původně byla zamýšlena pro Eiffelovu věž v Paříži, ale anonymní dárce ji v roce 1955 koupil právě pro L’Oratoire. Zvonkohra je dodnes a často používaná. Má rozsah čtyři a půl oktávy, nejtěžší zvon váží půldruhé tuny, nejmenší jen pět kilogramů, to vše dohromady má hmotnost bezmála jedenáct tun.Velké varhany na L’Oratoire pocházejí z dílny Němce Rudolfa von Beckeratha (1907-1976). Vyrobeny byly v Hamburku v letech 1958 – 1959 za osobního přispění prvního stálého varhaníka na L’Oratoire Raymonda Daveluye (1926). Obrovský nástroj má 78 částí, 5 manuálů, 118 rejstříků a 5.811 píšťal. Jeho pořízení mimo jiné také podnítilo zájem o varhany místní výroby, které mají dlouhou tradici už od 19.století, jako třeba ty ze světově proslulé firmy Casavant Frères. Velké varhany na L’Oratoire ovšem v současné době procházejí celkovou rekonstrukcí.V roce 2002, po celých dvaačtyřiceti letech, odešel zmíněný varhaník Raymond Daveluy, ač velmi nerad, do důchodu. Nahradil ho mladičký, tehdy teprve sedmadvacetiletý Philippe Bélanger, jehož kariéra, ale i vzhled připomínají Yannicka Nézet-Séguina. S Yannickem také Bélanger nahrál Saint-Saënsovu Třetí symfonii, výsledek francouzští hudební kritici ocenili pěti Diapasons (Ladičkami), Classics Today jim udělila známku 10 / 10. Philippe Bélanger hraje na varhany od svých devíti let a do dnešní doby se představil v mnoha známých kostelích zdaleka nejenv Montrealu a Ottawě, ale prakticky po celé Kanadě, v USA a také v Evropě.Pro svůj zatím poslední, tedy náš adventní koncert si Philippe Bélanger vybral patnáctiminutové dílo Passacagliu a fugu c moll BWV 582 Johanna Sebastiana Bacha, zkomponovanou nejspíš na počátku Bachovy kariéry, jedno z jeho klíčových a také nejznámějších děl. Protože však – jak už jsem zmínil – jsou hlavní varhany baziliky v rekonstrukci, hraje se tam teď na daleko menší nástroj od firmy Rodgers, který stojí přímo na oltáři. Ten tak připomíná něco jako divadelní jeviště, s několika řadami sedadel okolo. A právě tam jsem se po Bachově skladbě přesunul, abych si mohl Bélangerovu hru vychutnat také zblízka. Druhou částí jeho vystoupení byla čistá improvizace: Philippe hrál prostě jen tak, pro radost nám i sobě; jednu chvíli jsem přitom dokonce zaslechl motivy argentinského tanga. Po závěrečných tónech svého vystoupení nikam neutíkal, ačkoli ho čekala další mše v menší kapli, ale bavil se s posluchači a vtipně odpovídal na všechny otázky. Pokud byste se do Montrealu náhodou dostali, zkuste Philippa Bélangera zastihnout v L’Oratoire i vy. V neděli o půl čtvrté.