Lohengrin jako pomník rodu Wagnerů

Pražská inscenace se tvořila s maximální věrností podle dostupných dokumentů ze šedesátých let, jako jsou fotografický materiál, zápisky inspicientů, klavírní výtahy s režijními poznámkami nebo záznamy osvětlovačů. Statický charakter představení (dle starých záznamů o pohybu osob na jevišti) připomínal místy živé obrazy, akce na jevišti sestávala ponejvíce z nástupů a odchodů pěvců, s výjimkou kratičké a spíše jen naznačené simulace mečového souboje mezi Lohengrinem a Telramundem.

Také scéna vznikala podle původní výpravy Wolfganga Wagnera. I když působí jednoduše a co do stylu nijak vyhraněně, tvůrce se inspiroval románskou dobou a historickými artefakty (ornamenty ze dveří veronské baziliky, z chrámových reliéfů v Pise), tyto jsou použity na modrém koberci v prvním dějství nebo v podobě svatebního altánu ve třetím dějství. Jediným háčkem bylo, jak kulisy z bayreuthského Festspielhausu, který pojme i pětadvacetimetrové prospekty a umožňuje s nimi manipulovat, napodobit v mnohem menších rozměrech Národního divadla. (I Státní opera by měla větší prostorové možnosti, ale je v rekonstrukci…). I když jeviště působí jako poloprázdné, jeho proměny nejspíš byly náročné. Přestávky mezi dějstvími byly až čtyřicetiminutové a jediná proměna, která se dělala „za chodu“, během orchestrální mezihry, dávala tušit z hlučného bouchání a dunění za oponou, jak kulisáci bojují s časem a materiálem.

Naopak repliky kostýmů, které byly původně z těžké kůže a v dnešní době již neufinancovatelné, se nyní nedělaly. O jejich novodobou, byť stylově hodně podobnou variantu se postaral Thomas Kaiser. Byly to kostýmy dosti jednotvárné – částečně i proto, že ve Wagnerově příběhu takříkajíc z nejvyšších vládnoucích pater se kromě homogenní skupiny dvořanů a rytířů žádný pestrý lidový typ nebo chudina nevyskytuje.

Pověst o záhadném rytíři v jasné zbroji, který se z mlžného oparu vynoří dovezen loďkou taženou labutí (zde jednoduchá projekce) a vybojuje boží zápas o čest křivě nařčené šlechtičky Elsy von Brabant nepůsobila jako velký příběh lásky. Spíše tu převážil akcent mocenského boje o trůn a nadvládu nad zemí. Nejspíš se o to vyznění zasloužila nerovnováha mezi první nepříliš charismatickou dvojicí Lohengrin – Elsa (Stefan Vinke – Dana Burešová), a naopak po pěvecké i herecké stránce velmi silnou dvojicí Ortrudy a Telramunda (vynikající Eliška Weissová a Olafur Sigurdarson). To jejich emoce, podbarvené krvavě nasvícenou scénou, byly v druhém dějství tak životné. Jejich nenávist, společné intriky, vzájemná fyzická touha, ale i manipulativnost Ortrudy, která žene Telramunda do zkázy, on to ví, a stejně si nemůže pomoci, to byly naprosto pochopitelné a skutečné charaktery. Eliška Weissová je rodilá wagnerovská pěvkyně, její průrazný a tvárný hlas neměl konkurenci, prozářil celou scénu, kdykoli se na ní objevila. Sklidila také největší ovace večera. Skvělým partnerem jí byl islandský barytonista Sigurdarson s hutným, zdravě mužným témbrem. Celé jejich druhé dějství bylo nejzdařilejší částí pětihodinového představení.

Dana Burešová podala soustředěný a solidní výkon, jak je jejím standardem, byla dobře slyšet nad orchestrem i nad sbory a nebylo nic, co by jí činilo technické obtíže. K ideálu jí chybí jen větší kousek vcítění, dát publiku pocit, že právě v tuto chvíli je Elsa a ta role je její srdeční záležitost. Slabinou večera byl Lohengrin, ztvárněný německým tenoristou Stefanem Vinkem. Má za sebou skvělou pěveckou kariéru a Wagner je jeho parketou, zpíval jej na mnoha světových scénách. Bohužel je na jeho tenoru znát již únava a je rozvibrovaný. Svou roli však zvládl i s náročnými dlouhými áriemi ve třetím dějstvím bez dalších hlasových potíží či výpadků. Konflikt Elsy a Lohengrina v posledním dějství vypadá dost uměle – proč si mladá nevěsta zničí štěstí jen proto, aby se dozvěděla ženichovo jméno? Ale umanuté dívky (navedené kamarádkou, zde Ortrudou) také známe ze života i z mnoha pověstí (nahlédnutí do zakázané komnaty, spálení manželovy hadí kůže a podobně). V této intimní scéně, kdy si dosud jen poslušná a nevýrazná dívka postaví hlavu a žádá na svém muži důkaz lásky, působila dvojice Elsa – Lohengrin docela přesvědčivě.

Hudebního nastudování se ujal mladý, ale mimořádně zkušený wagnerián: německý dirigent Constantin Trinks stihl ještě před dovršením čtyřicítky nastudovat a řídit kompletní operní dílo Richarda Wagnera, včetně Zákazu lásky v Bayreuthu 2013. Zpočátku orchestr zněl spíš rozpačitě, do předehry vstoupil s ne zcela jistou a koordinovanou smyčcovou sekcí. S postupem času ale výkon orchestru sílil do větší suverenity, dynamičnosti a rychlá předehra před třetím dějstvím se mu vyloženě vydařila. Spolu se sbory (mužský sbor zněl místy dosti neduživě, ženský si vedl o poznání lépe) vytvořili hudebníci mnoho velebně krásných míst, jaká od wagnerových oper očekáváme.

Hodnocení autorky recenze: 75%

Richard Wagner:
Lohengrin
Hudební nastudování : Constantin Trinks
Dirigent: Constantin Trinks (alt. Zbyněk Müller)
Režijní koncepce a scéna: Wolfgang Wagner
Režie obnoveného nastudování: Katharina Wagner
Kostýmy: Thomas Kaiser
Světelný design: Marc Löhrer
Sbormistři: Pavel Vaněk, Adolf Melichar
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Sbor Státní Opery
(obnovené nastudování inscenace Bayreuther Festspiele 1967)
Premiéra 8. června 2017 Národní divadlo Praha

Král Heinrich – Jiří Sulženko (alt. Peter Mikuláš)
Lohengrin – Stefan Vinke (alt. Aleš Briscein / Charles Kim)
Elsa von Brabant – Dana Burešová (alt. Edith Haller)
Friedrich von Telramund – Olafur Sigurdarson (alt. Martin Bárta)
Ortruda – Eliška Weissová (alt. Eva Urbanová)
Královský hlasatel – Jiří Brückler (alt. Vladimír Chmelo)
První brabantský šlechtic – Vladimír Doležal (alt. Václav Barth)
Druhý brabantský šlechtic – Vít Šantora (alt. Václav Lemberk)
Třetí brabantský šlechtic – Lukáš Bařák (alt. Ivo Hrachovec)
Čtvrtý brabantský šlechtic – Ladislav Mlejnek (alt. Roman Vocel)

www.narodni-divadlo.cz