Věc Makropulos je ideální volbou pro koncertní provedení
S ohledem na nedávnou inscenaci Věci Makropulos na scéně Královské opery Covent Garden za řízení Jakuba Hrůši (4. až 21. listopadu 2025, tehdy pod názvem The Makropulos Case) byl večer v Barbicanu důkazem, jaké oblibě se v Londýně těší každoroční koncertní provedení Janáčkovy opery (pokaždé jiného titulu) pod taktovkou Sira Simona Rattla. Tím spíše, že v tomto případě byli diváci ušetřeni bizarních režijních nápadů Katie Mitchell.
Mimochodem, ve Věci Makropulos využil Janáček poprvé v historii opery telefonní hovor jako součást děje (v telefonátu Vítka, úředníka advokátní firmy Kolenatý). To bylo sice na 20. léta dvacátého století moderní a zcela odpovídalo civilnímu prostředí Čapkovy hry, z níž opera vychází, nicméně telefonní aparát byl tehdy ještě stále víceméně exotický přístroj. Janáček sám však telefonoval často a rád.
V recenzi Rattlova provedení Její pastorkyně pódiu Barbicanu jsem poznamenala, jak bych uvítala v jeho cyklu právě Věc Makropulos (toto dílo je pro koncertní verzi ideální volbou – konverzační povaha libreta je zřejmá a v opeře neúčinkuje sbor), s více českými zpěváky. Přání se mi splnilo. Mezi devíti sólisty ze tří zemí byli k mé radosti čtyři Češi a dvě Češky – čili většina obsazení. Na tomto lednovém koncertě vystoupili Aleš Briscein, Svatopluk Sem, Jan Martiník, Vít Nosek,Doubravka Novotná a Lucie Hilscherová.
V koncertních provedeních oper nemohou diváci vždy počítat s náznaky hereckých akcí, ani v klíčových situacích, nebývá plně využitý light design a podobně. Pěvci se nicméně musí vžít do svých postav a vyjádřit podstatu scén. V provedení v Barbicanu nebyly uplatněny žádné skutečné režijní prvky, až snad na výmluvnou krátkou pasáž ve finále opery, během níž stálo všech devět sólistů k publiku na chvíli zády. Jinak všechno záleželo na prvotřídním pěveckém výkonu interpretů a dirigenta – a samozřejmě i na jejich mimice a gestech. Z tohoto hlediska byl skutečným mistrem Jan Martiník, který dokázal mimikou a minimálními gesty výstižně zpodobnit jak postavu erudovaného advokáta Kolenatého, tak Strojníka, zřejmě pražského „muže z lidu“ (a možná i pravého Žižkováka).
Janáček v rukou Sira Simona Rattla
Jako recenzentka jsem byla možná toho večera jediná, kdo zažil jak první Věc Makropulos, kterou Rattle dirigoval před lety na slavném festivalu v krásném městě Aix-en-Provence, tak i nynější londýnskou koncertní verzi. V Aix-en-Provence bylo báječné obsazení, v čele s legendární Anjou Siljou. Rattle tehdy přivezl na festival Symfonický orchestr města Birminghamu, kterému byl v té době šéfem.
V Barbicanu nasadil Sir Simon Rattle v předehře bryskní tempo. Pamatuji si velmi dobře, že se předehra v jeho první Věci Makropulos v Aix-en-Provence poněkud táhla. Na rozdíl od důrazu na konverzační povahu opery a lyriku, již zdůraznil velmi citlivě Jakub Hrůša, Sir Simon Rattle vyzdvihl monumentalitu hudby a velký orchestrální zvuk. V průběhu celého koncertního provedení (které proběhlo bez přestávky) skvěle udržel napětí a zvýraznil dramatický hudební rozlet díla.
Londýnský symfonický orchestr, který hrál Věc Makropulos poprvé, se pod Rattlovou taktovkou dokonale vžil do Janáčkovy spletité, jedinečné partitury. Na začátku předehry byly žestě umístěny za scénou, ve finále však zazněly pronikavé úvodní fanfáry vzadu za orchestrem, což jim přidalo na důležitosti. Vynikla i charakteristická dřeva, smyčce tvořily dokonalou nitku napříč texturou s průzračností, která nikdy nebyla příliš zatěžkaná.
V hlavní roli Marlis Petersen
Sedmapadesátiletá německá sopranistka Marlis Petersen vystoupila na londýnské scéně Covent Garden naposledy v roce 2002 jako Zerbinetta. Od té doby neměli britští diváci možnost ji zde slyšet. Během posledních dvaceti let si však Peterson vybudovala výbornou pozici na řadě světových scén, mimo jiné ve Vídni, Salcburku, Mnichově, Paříži, newyorské Metropolitní opeře, Ženevě a Monte Carlu. Její jméno je také spojováno s obtížnou titulní rolí v Bergově opeře Lulu, kterou ztvárnila v deseti inscenacích po celém světě. Od roku 2009 žije na peloponéském poloostrově v Řecku, po němž jezdí na motocyklu světoznámé značky Harley-Davidson (pojmenovala jej „Salome“, podle další opery, v níž často excelovala). Petersen je zřejmě po všech stránkách mimořádná osobnost.
V roli Marty vystoupila naposledy v rámci šesti představení na přelomu listopadu a prosince 2025 ve Vídni, pod taktovkou Tomáše Hanuse (kdy nahradila původní protagonistku Lauru Aikin). Šlo o revival inscenace rakouského režiséra Petera Steina z roku 2015. Lituji, že jsem neměla možnost ji zhlédnout, neboť režijní pojetí bylo údajně v podstatě tradiční, ale s individuálně vypracovanými profily. Inscenaci (v níž účinkoval jako jediný Čech Pavel Černoch) měli čeští diváci možnost sledovat v živém televizním přenosu 6. prosince 2025.
Jakkoliv má Petersen prvotřídní techniku, a po herecké stránce podala dobrý výkon, nebyla jsem její interpretací tak nadšená jako jiní recenzenti, nebo jako diváci, kteří nešetřili potleskem. Jako bývalá koloraturní pěvkyně má světlý hlas, v porovnání s dvěma dalšími zpěvačkami na pódiu byl méně nosný. To nemá nic společného s technikou ovládání hlasu, nebo přizpůsobení se akustice sálu. Někteří zpěváci prostě mají nosnější hlas, jiní méně, a jak Doubravku Novotnou, tak Lucii Hilscherovou bylo slyšet více než Marlis Petersen.
Po představitelkách Emilie Marty z Anglie, Německa, Austrálie, Finska, USA a Litvy, které jsem slyšela jako recenzentka anebo s nimi pracovala jako jazyková poradkyně, nicméně patří elegantní Petersen k nejlepším. Je těžké předpokládat, že neobyčejnou Anju Silju, pro niž byla Marty klíčovou rolí, a se kterou jsem měla velké štěstí pracovat na zmíněném festivalu v Aix-en-Provence, bude možné v blízké budoucnosti překonat. Velmi jsem ocenila i Karitu Mattilu v San Francisku. Tyto výjimečné zpěvačky pro mne stále jsou měřítkem ztvárnění neobyčejného příběhu hrdinky Věci Makropulos.
Kvalitní pěvecké výkony
K velkému úspěchu koncertu snad přispělo i to, že téměř všichni účinkující mají se svými rolemi dlouholeté zkušenosti. Například známý britský tenorista Peter Hoare vystupuje v roli Vítka, dlouholetého právního úředníka advokátní firmy Kolenatý, už víc než dvacet let, a Věc Makropulos patří mezi jeho tři nejoblíbenější opery. A jak prohlásil v krátkém rozhovoru se mnou, krása jazyka jej v ní nadchne pokaždé.
Alan Oke (v roli Hauka-Šendorfa) si naprosto nezadal s daleko mladšími členy obsazení. V této roli jsem jej slyšela už několikrát, tentokrát byl ve vrcholné formě.
Aleš Briscein (v roli Gregora) má u britského publika i kritiků velmi dobrou pověst už od roku 2008 (kdy účinkoval na prestižních Proms v Janáčkově Osudu pod taktovkou Jiřího Bělohlávka), a v Barbicanu vystoupil několikrát. Jeho velký, průrazný tenor s charakteristickou barvou vždy zapůsobí.
Basista Jan Martiník je v Anglii dobře znám už od vítězství ve světoznámé soutěži Cardiff Singer of the World Song Prize v roce 2009, a jako Kolenatý nezklamal. Je to má oblíbená role, jejíž interpretaci vždy sleduji s velkým zájmem. Part Kolenatého je často rytmicky přesný, úsečný a úřední, což přirozeně vede k parlandovému přednesu, aby byla srozumitelná složitá právní fakta. Většina současných i starších nastudování proto vyžaduje od jeho představitele přesné dodržování rytmizace parlanda, aby vynikla dramatická konverzace. A jako Strojník byl Martiník velmi výstižný, připomínám však, že tato role je psána pro baryton (a Kolenatý pro basbaryton).
Nadaná Doubravka Novotná vystupuje na předních českých scénách. V Londýně debutovala loni v Rattlově vynikajícím koncertním provedení Výletů pana Broučka. Půvabná třiatřicetiletá zpěvačka má dobrou techniku a její hlas má lahodnou barvu. Jistě bude brzy angažována i do jiných rolí na světových scénách či pódiích. Mimochodem, do role Kristy jsou často angažovány mezzosopranistky, nicméně nyní ji provedla sopranistka, tak jako na premiéře opery před sto lety.
Lucie Hilscherová (Poklízečka/Komorná) již vystoupila v Británii několikrát – v Londýně i na proslulém festivalu v Edinburghu. Ráda bych uslyšela její zvučný hlas s pěknou barvou v Británii znovu.
Víta Noska jsem viděla poprvé na festivalu Janáček Brno v roce 2022, ve vynikající inscenaci Z mrtvého domu. Dvaačtyřicetiletý tenorista dokázal upoutat pozornost diváků i v rychle probíhající, téměř manické pantomimě vězňů. V Londýně letos debutoval, a velmi ráda bych jej zde uviděla znovu. Z úspěchu českých zpěváků, zejména mladších členů Janáčkova divadla v Brně, jež sleduji se zájmem už několik let, jsem měla upřímnou radost.
U výslovnosti měli čeští zpěváci pochopitelně velkou výhodu. Jakkoliv v Janáčkových operách vystupují zpěváci řady národností, předvést publiku výslovnost v podání rodilých mluvčích, s čistou a příkladnou dikcí, je vždy ku prospěchu věci. Marlis Petersen zvládla výslovnost velmi dobře, Peter Hoare zná text opery perfektně. Neobyčejně dobře ji však zvládl Alan Oke, který v únoru oslaví dvaasedmdesáté narozeniny.
Technické stránky koncertního provedení
Co se týče titulků, už několik let volám po lepších překladech do angličtiny jak v Královské opeře, tak v Barbicanu. Neadekvátních překladů bylo v provedení Věci Makropulos dost, uvádím jen několik: „ničema“ rozhodně není „fool“ (čili blázen), a Prusova hněvivá poznámka k Marty, „canaille“, není „scoundrel“ (darebák). „Já ho měla ráda“ bylo přeloženo jako „Já ho měla ze všech nejraději“, což znovu zcela neodpovídá.
Výborný koncert rušily občas odchody interpretů z pódia. Například když se Marty ptala, zdali už Krista a Janek „byli spolu“, mladí milenci již byli z pódia pryč. V klíčové části finále, kdy Marty nabízí Kristě formulář elixíru mládí, Krista na pódiu rovněž nebyla. Tyto dějově důležité situace by jistě mohly být zachovány i v koncertním provedení.
Londýňané si Rattlův cyklus oblíbili
Rattlova koncertní provedení Janáčkových oper se v Londýně vždy setkávají s velkou odezvou jak u místního publika, tak u kritiky. Recenzenti všech hlavních britských deníků a několika portálů jednoznačně ocenili provedení Věci Makropulos. Několik z nich nevyhnutelně srovnávalo Rattlovo pojetí Janáčkovy partitury s Hrůšovým. Nakolik byl přístup každého z nich jiný, oba dirigenti přispěli k lepšímu poznání opery, která ještě stále není v Británii tak známá jako jiná Janáčkova velká jevištní díla. Po hudebně skvělém nastudování Jakuba Hrůši v Covent Garden, avšak ve zcela neuspokojivé režii Katie Mitchell, jsem byla velice ráda, že jsem měla možnost uslyšet nejnovější, důstojné a pravdivé pojetí opery alespoň v koncertním provedení.
Rattlův cyklus je dramaturgicky dobře připraveným a vítaným protipólem britských jevištních ztvárnění Janáčkových oper. Po Lišce Bystroušce, Kátě Kabanové, Její Pastorkyni, Výletech pana Broučka a Věci Makropulos zbývá v jeho cyklu koncertních provedení nejvýznamnějších Janáčkových oper jen Z mrtvého domu. Podle informací z orchestru však zatím není nic známo o plánech Londýnského symfonického orchestru uvést i tuto Janáčkovu poslední operu. Čtyři opery byly natočeny a vyšly na vlastním labelu orchestru LSO Live, tam také vyjde i nahrávka Věci Makropulos. Zájem o nahrávky těchto provedení je dalším důkazem o velké oblibě, které se Janáčkovo dílo těší u diváků jak v Británii, tak jinde ve světě nejen na jevištích a koncertních pódiích, ale i v soukromých sbírkách milovníků české hudby.
Leoš Janáček: Věc Makropulos
15. ledna 2026, 19:00 hodin
Barbican Centre, Londýn
Účinkující
Emilia Marty: Marlis Petersen
Krista: Doubravka Novotná
Janek: Vít Nosek
Albert Gergor: Aleš Briscein
Baron Jaroslav Prus: Svatopluk Sem
Dr. Kolenatý/Strojník: Jan Martiník
Vítek: Peter Hoare
Hrabě Hauk-Šendorf: Alan Oke
Poklízečka/Komorná: Lucie Hilscherová
London Symphony Orchestra
Sir Simon Rattle – dirigent
