Lucas Debargue: Vášeň je jako voda, díky které může talent růst

Opravdu jste začal hrát na klavír až ve svých deseti letech? Není to pozdní začátek pro takovou kariéru?
Záleží na tom, co nazvete „pozdním“. Moje vášeň k hudbě začala pramenit v mém nitru. Neměl jsem rodiče, kteří by mě k hudbě tlačili. Když začnete hrát na nástroj jako tří nebo čtyřleté dítě, těžko říct, čí to byla volba. Ale mně už bylo deset a do hudby jsem se ponořil úplně sám. Učil jsem se velmi, velmi rychle. Byl jsem hudbou tak fascinován, že jsem potřeboval rychle získat klíč k jejímu jazyku, naučit se číst v notách a mezi nimi i komponovat. Všechno šlo strašně rychle. Byl jsem doslova hladový po hudbě, chtěl jsem se toho naučit, kolik jen zvládnu. Cvičil jsem sám od sebe, cítil jsem velkou inspiraci, vzrušovalo mě to.

Proč jste si vybral klavír?
Klavír je nástroj, který nabízí mnoho možností, což mě lákalo. Když si chci zahrát smyčcový kvartet, mohu ho hrát v klavírní transkripci. Stejně tak mohu hrát transkripce oper, mohu doprovázet kamarády zpěváky… Možnost zahrát rytmus, harmonii i melodii na jeden nástroj byla pro mě neodolatelná. Nevybral bych si například housle, protože bych vždy potřeboval partnera, který by mě doprovodil. Pokud jde o klavír, mohu se doprovodit sám, jinými slovy mým partnerem je nástroj.

Ještě musím dodat, že jsem nezačínal hrát na klavír s tím, že ze mě bude virtuóz. Občas mi někdo z rodiny říká, že to byl můj sen, ale mám dobrou paměť a vybavuji si, že opravdu nebyl. Ani mě to nenapadlo. Když jsem poslouchal profesionální klavíristy, měl jsem je za bohy. Nepovažoval jsem sám sebe za dostatečně dobrého na to, abych mohl být jedním z nich.

Kdo byl vaším prvním učitelem?
Byla to paní Christine Muenier, učitelka na malé venkovské hudební škole v mém rodném městě. Je velmi milá. Respektovala moji osobnost a nechala mě jít svou vlastní cestou. Nikdy se jí nepodařilo mě přimět k tomu, abych se nechal svazovat nějakými pravidly. Když jsem začal chodit na hodiny klavíru, byl jsem v těžké životní situaci, protože moji rodiče se zrovna rozváděli. Prožíval jsem to jako vnitřní drama a na hodiny klavíru jsem chodil nejen hrát, ale také jsem si vždycky chtěl popovídat. Když mi bylo patnáct, dospěl jsem do slepé uličky a přestal jsem klavírní výuku navštěvovat na celých pět let. Hrál jsem v té době na baskytaru a dělal mnoho jiných věcí.

Jak se vám podařilo se po takové pauze dostat zpátky do cviku natolik, že jste se stal profesionálem?
To je život! (Smích) Pracoval jsem na různých pozicích, které byly úplně mimo hudební svět. Bylo to kolem roku 2010, v období, kdy jsem měl za sebou ošklivý rozchod a těžce jsem se s ním vyrovnával. Začal jsem znovu cvičit na klavír, protože jsem potřeboval najít nějakou novou strukturu a přeorganizovat si život. A pak mi život sám od sebe nabídl novou motivaci. Mám z té doby mnoho neuvěřitelných příběhů. Například tento: Jednou jsem takhle šel ulicemi Paříže a uslyšel jsem někoho hrát na klavír Appassionatu. Byl jsem tím provedením okouzlen, znělo to moc dobře, a tak jsem tam zašel. Hrála to nějaká dáma v jednom turistickém baru. Když si dala pauzu na cigaretu, šel jsem k ní a dal jsem se s ní do řeči. Nabídla mi, abych také něco předvedl. Tak jsem zahrál něco z toho, co jsem měl v paměti, a najednou ke mně přišel brazilský pár, který mě pozval ke koncertování v Riu de Janeiru. Považte, v té době jsem ani neměl doma klavír, na který bych mohl cvičit! Nicméně strávil jsem 3 úžasné týdny v Riu a chápal jsem to jako symbol otevření nových životních příležitostí.

Pak mě rodina a přátelé dotlačili, abych začal zase chodit na hodiny klavíru. Rok jsem studoval u skvělého učitele jménem Philippe Tamborini, který mi řekl o Reně Šereševské, s níž jsem strávil u klavíru dalších devět let. S Renou jsem teprve skutečně pochopil, co znamená cvičit. Seznámila mě s různými možnostmi interpretace a přiměla mě respektovat základní pravidla a detaily v notových zápisech, z čehož se díky ní stala moje silná stránka. Byl jsem zvyklý improvizovat, ale ona mi vysvětlila, že když budu dbát na všechny jemné nuance notového zápisu, bude mé provedení přesvědčivější. Měla pravdu – žádný skladatel přeci nenapsal do not nic bezdůvodně.

Říkáte, že jste byl zvyklý improvizovat. Co vás na improvizaci láká?
Teď se zaměřuji na vážnou hudbu, ale dřív jsem hrával jazz a jazzová improvizace mě hodně bavila. Improvizace je vlastně tvořením nové hudby v přítomném okamžiku. Dodnes, i když hraji vážnou hudbu, snažím se do ní dávat ducha improvizace. Plně respektuji notový zápis a přání skladatele, ale snažím se tu hudbu přednést s pocitem nepředvídatelného.

Co podle vás činí rozdíl mezi amatérským a profesionálním hudebníkem?
Já sám bych se profesionálem nestal bez Reny Šereševské. Vždycky říkala, že profesionál by v něčem měl zůstat amatérem. Myslela tím, že by neměl ztratit svoji vášeň k hudbě a volnost, neměl by upadnout do rutiny. Když se stanete profesionálem, snadno se můžete nechat unést rutinou a nudou. To je ta nejhorší věc, která se vám může stát. Můžete mít špatný den, odvést špatný výkon… To se občas stane každému. Ale to pro mě není tak důležitý problém, jako když se při svých výkonech začnete nudit. Nuda a rutina vás dokáže připravit o všechno. Snažím se sám sebe uchránit před tímto nebezpečím.

Co očekáváte od profesionálního hudebníka, když jste v roli posluchače?
Když jdu na koncert, oceňuji kvalitní hráče, kteří se velmi dobře vyznají v daném hudebním stylu a ve všech detailech notového zápisu, je to perfektní, ale i tak tomu často něco schází – jako kdybyste jejich výkon poslouchali zdálky. Co to je? Miluji, když jako posluchač mohu mít pocit, že se jejich výkonu přímo účastním, že rozhoduji o tom, jak budou hrát. To je něco, co občas i při velmi dobrých provedeních hudby postrádám. Jako umělec se vždy snažím tenhle pocit dopřát svým posluchačům. Chci se svým publikem sdílet, co je jen možné. Nejen sdělení, které do hudby vepsal skladatel, jakkoliv je samozřejmě důležité toto sdělení předat, ale také chci v publiku šířit pocit aktivní účasti.

Co bylo zlomovým okamžikem ve vaší kariéře?
Zlomem pro mě byla rozhodně Čajkovského soutěž před osmi lety. Dnes je samozřejmě něco nepředstavitelného se této soutěže účastnit – koná se v Rusku. Ani před osmi lety už politická situace nebyla nejlepší, ale pořád to byla mezinárodně uznávaná soutěž, na kterou se sjížděli klavíristé z celého světa. Byl to pro mě tehdy skvělý zážitek, který mi úplně změnil život. Poprvé jsem hrál s orchestrem, poprvé ve velké koncertní síni před tak početným publikem.

Jaký je váš názor na talent? Nakolik je získaný a nakolik vrozený?
Jediné, co si můžeme doopravdy uvědomovat, je ta část našeho talentu, na které lze pracovat, kterou lze zlepšovat. Já spojuji talent s vášní. Když se někdo nedokáže dostatečně ponořit do toho, co dělá – ať už je to hudba, výtvarné umění, literatura nebo třeba sport – nemůže se zlepšovat. Řekl bych, že bez vášně z talentu nevzejde nic. Jako kdybyste zasadili semínko a nezalévali jej: Nevyrostou vám žádné stromy a nesklidíte z nich ovoce. Vášeň je jako voda, díky které může talent růst.

Jaký hudební sloh nejraději hrajete?
Slohy mě nezajímají. Jde mi především o vztah ke konkrétní skladbě, kterou hraji. Potřebuji, aby mě fascinovala. Mám rád romantickou hudbu, ale rád si zahraji i moderní a soudobé skladby.

Na koncertě se Symfonickým orchestrem hl. M. Prahy FOK 4. a 5. října budete hrát Klavírní koncert polské autorky Grażyny Bacewiczová. Povězte nám něco o této skladbě.
Návrh hrát tuto skladbu nepřišel ode mě, záměrem dramaturgie zjevně bylo hrát hudbu ženských autorek dvacátého století. Znal jsem nějaká díla od Bacewiczové, protože moje přítelkyně je houslistka a Bacewiczová byla také skvělou houslistkou. Líbil se mi její hudební jazyk. Poznával jsem v její hudbě mnoho známých prvků, ale obsahovala i určitý originální autorský rukopis, na který jsem u žádného jiného skladatele nenarazil. Její tvorba zahrnuje mnoho stylů, ale tento konkrétní koncert vychází z polské lidové hudby. Můžete v něm rozeznat tradiční melodie a rytmy, ale co se týče harmonické stránky, je to velice subtilní, vyvážené dílo. V harmonii je zřetelná inspirace francouzskou hudbou – mám na mysli Debussyho a Ravela, ale také jsou tam přítomny agresivnější souzvuky, které používal například Bartók. V první větě se několikrát mění tempo a je choulostivější než druhá a třetí. Druhá je nokturno, přehledně rozdělené do tří částí A-B-A, a třetí má formu polského národního tance zvaného oberek.

Máte polskou hudbu rád?
Ano, velmi. S polskou hudbou dvacátého století jsem se již několikrát potkal a bylo to vždy příjemné. Poslední album, které mi vyšlo, jsem nahrál s Kremeratou Balticou Gidona Kremera, a na něm je výhradně hudba polského autora Miłosze Magina. Patří do generace po Bacewiczové, ale taktéž v něm snadno rozeznáte inspiraci polským folklórem, podobně jako u Bacewiczové. Na začátku letošního roku jsem několikrát hrál Szymanovského Sinfonii concertante. Ten zase patří ke generaci, která předcházela Bacewiczové. V Sinfonii concertante použil nokturno a oberek stejně jako Bacewiczová v Klavírním koncertu.

Navštívil jste někdy Prahu?
Jen na víkend jako turista. Byl jsem v Kafkově muzeu, prošel jsem Karlův most a centrum a moc jsem si to užil, ale bylo to krátké.

Hrál jste někdy pod taktovkou dirigenta Eugene Tzigana, který bude řídit váš koncert s FOK?
Ano, hrál. V roce 2018 jsme byli na společném turné, hrál jsem Ravelův Klavírní koncert G dur. Bylo to velmi energické. Těším se, až společně provedeme koncert Grażyny Bacewiczové.

Studoval jste také literaturu a filozofii. Jak to ovlivnilo váš přístup k hudbě?
V hudbě je obsažená poezie, filozofie, jsou tam příběhy. Vím, že to tak někdo vnímá, ale pro mě hudba není jen o zvucích, barvách a emocích. Vždy hledám narativní stránku. Hudba je jazyk. Každá skladba má nějaký začátek a konec, jde odněkud někam. Během té cesty zažijete vnitřní proměnu. Například změna tóniny je jako změna ve vašem životě… Mimochodem, já pořád čtu. Doslova se krmím literaturou, a to přirozeně prosakuje do mého chápání hudby.

Co čtete nyní?
Poslední dobou jsem se začetl do sociologie. Při svém pozorování každodenního života, moderních způsobů komunikace, používání internetu atd., jsem pocítil potřebu přečíst si nějaký filozofický text, který vysvětlí, co se to s námi v současném světě děje. Kromě toho jsem nedávno dočetl román od Johna Cowpera Powyse s názvem A Glastonbury Romance. Je to zvláštní spisovatel, takový mystický. Ta kniha má asi patnáct set stran. Rád se pouštím do tlustých románů a žiji s nimi paralelní život.

V jednom rozhovoru jste se nazval romantickou duší ztracenou v modernitě. Co jste tím přesně myslel?
Netýkalo se to hudby. Měl jsem na mysli moderní způsob života se všemi těmi technologickými vymoženostmi, které máme dnes k dispozici, vliv internetu a moderní komunikace na mezilidské vztahy, individualismus… Umělci s romantickou duší jako já se v tomto šíleném světě cítí poněkud ztraceni. Lidé produkují nové technologie, nové vymoženosti, se kterými je možná náš život pohodlnější, ale nedokáží nás učinit šťastnějšími. Já nutně potřebuji sdílet. Myslím naživo. Žiji tak, abych měl silné vztahy s druhými lidmi.

Co všechno sdílíte se svým publikem?
Cítím se poctěn, že mám příležitost podělit se s publikem o svůj pohled na svět prostřednictvím hraní. To mě naplňuje. Po koncertě mám obvykle víc energie než před ním. Než jdu na podium, někdy se cítím, jako kdybych umíral. Jsem vystresovaný a prázdný, moje tělo i duše se plně soustředí na výkon. Po něm jako by ke mně z publika a od ostatních muzikantů na pódiu přišla nová energie. Jsem přesvědčen, že ta výměna funguje i opačně.