Ludmila Dvořáková, poslední z velkých českých primadon 20. století

  1. 1
  2. 2

V osobnosti Ludmily Dvořákové, jež nás zcela nečekaně opustila v důsledku nešťastné tragické události (informovali jsme zde), odešla poslední z velkých českých operních primadon dvacátého století. Díky souhrnu okolností se stala mnohem populárnější v zahraničí, než doma. Ale takový už někdy bývá osud velkých umělců.

Ludmila Dvořáková se narodila v Kolíně 11. července 1923. Ve svém rodném městě navštěvovala hudební škola, kde studovala hru na klavír, na housle a zpěv. V roce 1942 se stala posluchačkou Pražské konzervatoře. Svá studia u profesorky Jarmily Vavrdové ukončila v roce 1949 a ještě téhož roku se stala sólistkou opery tehdejšího Státního divadla v Ostravě, kam počátkem nové sezony nastoupil nový šéf, nejvýznamnější příslušník slavného muzikantského rodu Vašatů, Rudolf (1911–1982), který se později stal jejím manželem.Její nástupní rolí byla titulní postava v Janáčkově Kátě Kabanové, jejíž premiéra byla 10. listopadu 1949. Dirigentem představení byl Rudolf Vašata a režisérem Hanuš Thein. O rok později, 19. listopadu 1950, vystoupila spolu s Rudolfem Vašatou pohostinsky v této roli na jevišti Národního divadla. Rychle za sebou přicházely další významné role českého i světového repertoáru, jmenujme za všechny Pucciniho Toscu, Alžbětu ve Verdiho Donu Carlosovi, Fibichovu Šárku, titulní roli v Rusalce a další, v nichž mohla uplatnit svůj nádherný nosný soprán širokého rozsahu s charakteristickým temným zabarvením stejně jako svou dokonalou muzikální připravenost, mimořádné herecké schopnosti, to vše podpořeno nesmírnou pílí a pracovitostí.

V Ostravě dostala nejlepší možné školení. Vedle Rudolfa Vašaty tam působil příslušník tehdy nejmladší dirigentské generace, velmi talentovaný a perspektivní Josef Kuchinka, a už v Ostravě svými průbojnými inscenaci startoval svou pozdější hvězdnou kariéru režisér Bohumil Hrdlička a záhy k němu přibyl jeho vrstevník Ilja Hylas, vyzbrojený zkušenostmi z průkopnických inscenací ve Velké opeře 5. května. Když jsem ve druhé polovině šedesátých let nastoupil jako kandrdas do ostravského divadla, byly vzpomínky na Ludmilu Dvořákovou a její mimořádné výkony stále velmi živé jak uvnitř divadla, tak u ostravských operních fanoušků.

Z jejích dalších rolí připomeňme alespoň Miladu ve Smetanově Daliboru a titulní postavu Beethovenova Fidelia, v nichž excelovala pod taktovkou Rudolfa Vašaty v moderně koncipovaných inscenacích režiséra Bohumila Hrdličky a scénografa Josefa Svobody, dále pak Amélii ve Verdiho Maškarním plese, titulní role ve Smetanově Libuši a Verdiho Aidě a Sentu ve Wagnerově Bludném Holanďanovi.Premiéra Bludného Holanďana dne 27. února 1954 byla jejím prvním setkáním s autorem, jenž se posléze stal jejím celoživotním uměleckým údělem. Vytvořila také jednu z hlavních postav v československé premiéře opery Petra Iljiče Čajkovského Čarodějka. Tato inscenace, jež byla dílem Rudolfa Vašaty a režiséra Ilji Hylase, byla odměněna státní cenou.

Následovala další pohostinská vystoupení na Národním divadle, v roce 1952 v postavě Cizí kněžny v Rusalce a říjnu 1953 to bylo v titulní roli Fidelia. Poté následovalo angažmá. Od počátku sezony 1954/1955 se ona i Rudolf Vašata stávají členy operního souboru naší první scény.

Na jevištích Národního a Smetanova divadla se s ní mohli diváci potkat kromě již výše zmíněných rolí také například v postavě Hedviky ve Smetanově Čertově stěně  a Krasavy v Libuši, kterou zpívala vedle Libuše Marie Podvalové 11. června 1956 v inscenaci, nastudované v roce 1953 k 70. výročí znovuotevření Národního divadla. Hrála a zpívala rovněž Anežku ve Smetanových Dvou vdovách.Ztvárnila titulní roli ve Fibichově Šárce, v původní premiéře opery Zbyňka Vostřáka Králův mincmistr vytvořila roli Anežky, především byla mimořádně úspěšnou Alžbětou při první poválečné wagnerovské inscenaci v Národním divadle, kterou se stal v roce 1955 Tannhäuser pod taktovkou Jaroslava Vogla.V roce 1954 slavila Ludmila Dvořáková velký úspěch při svém vystoupení v Moskvě, jež se tam konalo u příležitosti dvořákovského výročí. Naposledy vystoupila na scéně Národního divadla 29. června 1966 jako host v roli Milady v Daliborovi. Jejím partnerem v titulní roli byl tehdy Jaroslav Kachel.

V roce 1955 přišlo první pozvání do vídeňské Státní opery. 22. června  tam se představila v roli Alžběty ve Verdiho Donu Carlosovi, když jejím partnerem v titulní roli byl Ivo Žídek. Dirigentem představení byl Berislav Klobučar. Ještě téhož roku ztvárnila ve Vídni titulní roli ve Fideliovi a poté byla po řadu let stálou spolupracovnicí této scény. Ve Vídni se představila mimo jiné v roli Senty v Bludném Holanďanovi, jako Brünnhilda ve Valkýře iSiegfriedovi, Ortruda v Lohengrinovi, Kundry v Parsifalovi anebo Barvířka ve Straussově Ženě beze stínů.

Ve Vídni se prosadila také jako představitelka titulní role v Šostakovičově Kateřině Ismajlové, kterou tam nastudovali dirigent Jaroslav Krombholc a režisér Karel Jernek. Ve Vídni si také zazpívala Kostelničku v Její pastorkyni, v představení, které dirigoval Sir Charles Mackerras a roli Jenůfy ztvárnila Gabriela Beňačková. Jako Kostelnička také vystoupila v Ženevě v inscenaci režiséra Evalda Schorma, ve Stuttgartu pod taktovkou Jiřího Kouta a 3. října 1984 rovněž ve Věžníkově představení na scéně brněnské Janáčkovy opery. Představení dirigoval Evžen Holiš a Jenůfu zpívala Natálie Romanová.

V roce 1957 Prahu na nějaký čas opouští a zpívá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Zde opět zazáří v roli Senty v Bludném Holanďanu a v Miladě v Daliborovi. Dva velké úkoly ji potkaly při premiérách prvního slovenského uvedení Pauerovy Zuzany Vojířové, a zejména v Pucciniho Manon Lescaut, v nichž ztělesnila titulní role.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments