Lukáš Daniel Pařík: Pro Princeznu zakletou v čase jsem našel inspiraci v Hollywoodu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V těchto dnech debutuje v tuzemských kinech první česká fantasy pohádka Princezna zakletá v čase. Autorem hudby a spoluautorem scénáře je Lukáš Daniel Pařík, se kterým jsme si popovídali nejen o hudbě k Princezně, ale i o jeho cestě ke komponování filmové hudby.
Princezna zakletá v čase: Eliška Křenková, Natalia Germani, Marek Lambora (zdroj FB)

Pro začátek se, prosím, našim čtenářům stručně představte.
Pocházím z Brna, kde jsem žil do dvaadvaceti let, nyní je mi třicet. Mým hlavním nástrojem byl vždy klavír, ještě hraji na kytaru a baskytaru. Koketuji s více hudebními nástroji, rád je poznávám, ale nedá se říci, že bych na ně skutečně hrál. Do Prahy jsem nicméně přišel s tím, že budu hlavně zpěvák a skladatel, zpěv jsem tu vystudoval.

Jakými hudebními školami jste do dnešního dne prošel?
U mě to bylo docela pestré… Jsem z hudební rodiny, tatínek byl zpěvák, maminka tancovala a slyšela podle mě lépe než táta (smích), takže vztah k hudbě jsem si tak nějak budoval odmalička – ale ne nijak násilně. Od první třídy jsem hrál na klavír a od třetí třídy na kytaru – nejdřív s tátou, potom sám. A kytara mě v tom věku bavila samozřejmě víc, protože po mně nikdo nechtěl prstová cvičení, etudy a stupnice. ZUŠ a klavír mě pak ve finále úplně přestaly bavit a v šesté třídě jsem s tím přestal. Asi rok jsem vůbec nehrál, ale pak jsem se zamiloval a začal komponovat skladbičky a písně. Hodně se mi rozvinula představivost a noty, které jsem prakticky přestal používat, jsem tehdy téměř zapomněl. Popravdě dodnes nejsem typ muzikanta, který by noty miloval. Často skládám hudbu čistě v hlavě. Když jsem se o mnoho let později vydal na konzervatoř, musel jsem se všechnu teorii a noty naučit znovu. Nejdříve jsem šel na Mezinárodní konzervatoř v Praze na rockový zpěv, tam jsem byl čtyři roky. Poté jsem chtěl jiné vzdělání, protože jsem se začal hodně zajímat o skladbu. Napsal jsem muzikál Králové Avalonu, celý orchestr jsem aranžoval dost intuitivně, pouze na základě vědomostí vyčtených z knih. Po MKP jsem šel na Pražskou konzervatoř na skladbu, prosil jsem o zaměření na filmovou hudbu, což mi poskytli. Školu jsem dokončil v loňském roce.

A co další mimohudební vzdělání?
Chodil jsem na gymnázium na tř. Kpt. Jaroše v Brně, které mělo spíše matematicko-fyzikální zaměření – a ne, vážně jsem nebyl a ani nejsem matematik. Bylo to ale paradoxně perfektní prostředí pro rozvíjení jiného oboru, kterým se zabývám – scenáristiky. V těch letech jsem napsal dvě knihy, se kterými mi výrazně pomohla skvělá paní učitelka Alena Odehnalová v rámci literárního kroužku, který škola nabízela. Potom jsem šel na jazykovou školu a nakonec skončil na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, obor Sdružená uměnovědná studia, což zní dost děsivě – a taky že bylo. Byl to nový studijní program a ani sami pedagogové nevěděli, jaké výstupní povolání z tohoto oboru budeme mít. Byla to spíše sorta uměleckých kritiků než umělců a znáte to, umělec a kritik si většinou úplně nerozumí, takže jsem pro názorové rozpory odešel a přihlásil se na konzervatoř.

Lukáš Daniel Pařík (foto David Pařík)

Co vám dala konzervatoř kromě náhledu do orchestrace a aranžmá? Přineslo to větší rozhled ve skladatelském prostředí? Případně větší množství příležitostí?
Budu teď citovat svého pedagoga Davida Solaře, jemuž mimochodem vděčím za hodně: “Skládat se dá naučit jen do určitě míry, to musí mít člověk v sobě. Ale čím je navíc tahle škola cenná, jsou kontakty.” A to je prostě pravda. Skladba je totiž strašně niterná věc, ten proces je u každého tak individuální, že pedagogové vás mohou maximálně nasměrovat, dát korekce, ale člověk musí prostě skládat a skládat, nasávat vlivy a směry, číst, poslouchat, zkoušet. A mluvím o skladbě jako takové, ne o orchestraci nebo aranžmá, které samozřejmě mají osvojitelná pravidla. Konzervatoř mi dál nabídla určitou praxi v užívání některých studiových softwarů, což považuji za zásadní. V dnešní době je totiž ovládání programů alfou a omegou skladatelského procesu. Umět alespoň hrubě smíchat svoji hudbu je dnes absolutní samozřejmost. Dále jsem ještě studoval u pana profesora Hádla a u Martina Blažka.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments