Lukáš Vondráček nejen o zákulisí soutěže ve velkém rozhovoru pro Operu Plus

Na koncertě v Betlémské kapli budete v úterý hrát s houslistou Josefem Špačkem, který se před čtyřmi lety stal laureátem stejné soutěže – těšíte se?

Ano, těším se na každý koncert, teď je to ovšem hodně náročné, protože jich mám v červnu asi devatenáct a každý s jiným programem. Ale s Pepou si zahraju moc rád, je to skvělý muzikant, navíc jsme stejně staří, známe se už od patnácti let. Dávno jsme si spolu chtěli zahrát a jsem rád, že se to teď podaří.

Překvapilo nebo zaskočilo vás něco v souvislosti se Soutěží královny Alžběty – třeba ten mediální zájem? Podle zpravodaje České televize je teď vaše popularita v Belgii ohromná – jak ji prožíváte?

Já jsem věděl od začátku, že Belgie tím žije, Belgičané jsou na tu soutěž velmi pyšní. Opravdu královna tam chodila denně poslouchat a je do toho celá zapálená, noviny o tom informují na titulních stranách. V Bruselu na ulici mě teď denně zastavuje tak padesát lidí a chtějí se fotit a popovídat si… Je to samozřejmě příjemné, ale doposud jsem na to zvyklý nebyl. Myslím ale, že to za chvíli zas opadne a můj život se vrátí k normálu.

Královna Mathilda vám také cenu předávala, měl jste možnost s ní promluvit?

Krátce jsem mluvil s ní i s králem. Zítra večer (poznámka autorky: v neděli 12. června 2016, kdy jsme rozhovor pořizovali) jdu do královského paláce, kam mě pozvali na soukromou večeři, tam bude asi víc času. Jinak ale působí oba velmi mile, je vidět, že mají o muziku opravdu zájem, což je nezvyklé. Mají čtyři děti, které se taky učí na hudební nástroje – o tom si asi budou chtít i popovídat.

Není-li to příliš osobní, co vám po vítězství řekli rodiče?

Víte, moji rodiče nelétají na růžovém obláčku, spíš mě vždycky nabádali, abych hlavně zůstal takový, jaký jsem. Určitě je to ale pro ně jistá satisfakce, protože pro ně také nebylo lehké mě vychovávat, věnovali mi spoustu svého času. Bez nich bych se určitě nepřinutil sedět jako dítě u klavíru až deset hodin denně. Tak doufám, že teď mají alespoň nějakou radost. Chtějí sem za mnou přijet, pak budeme mít víc času, abychom si mohli popovídat.

Bezprostředně po finále jste belgickému televiznímu moderátorovi řekl, že účast v soutěži pro vás byla inspirativní, že jste si chtěl projít tím měsícem příprav a soustředění. Byla by pro vás jako renomovaného umělce ta soutěž cenná a stálo by za to ji podstoupit, i kdybyste nevyhrál?

Určitě, já jsem sem nešel s tím, že určitě vyhraju. Absolvoval jsem v minulosti podobných soutěží víc a vím, že je to vždycky tak trochu sázka do loterie. A navíc – hudba nejsou dostihy, nemůžete to brát jako závod. Já jsem se na to díval jako na další ze svých koncertů, prostě hraju svoji muziku tak, jak je mi to nejbližší, a jestli se to bude někomu líbit nebo ne, to pro mě není až tak důležité. Já na ní kvůli tomu nic měnit nebudu. Ale celkově tou délkou – už jen tím, že celé to trvalo déle než měsíc – a pak tou týdenní izolací na zámku ve Waterloo, to byl zážitek opravdu neobyčejný. A samozřejmě jsou tu nejlepší mladí muzikanti na světě, od kterých se toho člověk může dost naučit nebo se jimi obohatit. Na tom zámku jsme se učili jednu skladbu společně a pomáhali jsme si – to by byla přínosná zkušenost, i kdybych tu soutěž nevyhrál.

Částečně už jste naznačil odpověď, ale přesto se chci zeptat, co bylo během toho měsíce nejtěžší – právě ta týdenní izolace, délka soutěže nebo i nějaká konkrétní skladba?

Asi všechno dohromady. Skladba žádná – to bych neřekl. Samozřejmě ten třetí Rachmaninův koncert, který jsem hrál ve finále, je považován za nejtěžší skladbu, která kdy byla pro klavír napsaná. Ale já jsem muzikant, musím se od toho odpoutat a dělat svoji práci – nemůžu přemýšlet o tom, že skladba je moc těžká nebo jsou tam nějaké pasáže, které by se mi nemusely povést, protože to bych pak neměl čas soustředit se na muziku a obecenstvo by to určitě poznalo. Samozřejmě tou délkou je Soutěž královny Alžběty i psychicky velmi náročná. Pak také tím, jak obrovskou to tady mělo mediální pozornost, novináři nás sledovali téměř na každém kroku. A když o vás navíc píšou jako o favoritovi, je ten tlak o to větší.

Myslím ale, že opravdu nejtěžší bylo zvládnout ten týden ve Waterloo, protože na tom zámku jsme neměli žádný kontakt s okolím, maily, telefony, prostě nic… Museli jsme se absolutně soustředit jen na to, abychom se naučili novou neznámou skladbu. Samozřejmě není divu, že někteří potom z toho začnou trochu „blbnout“… Ale to je asi právě to, oč pořadatelům jde – dostat vás pod tlak a zjistit, jestli to ustojíte.

Během toho týdenního „věznění“ už vás bylo jen dvanáct finalistů – všichni jste měli na dosah vítězství v soutěži, která jistě každého stála spoustu sil. Převažovala tam opravdu atmosféra spolupráce – nebo byly i nějaké náznaky konkurenčního „boje“?

Ne, to vůbec. Asi sedm nebo osm z nás jsme byli opravdu dobrá parta. Měli jsme tam ping-pong a kulečník, takže jsme se občas alespoň trochu „vyblbli“. A taky jsme tam měli spoustu alkoholu, tak jsme si nad tím i docela hezky popovídali… A pomáhali jsme si, určitě, protože jinak by to bylo mnohem těžší, kdyby člověk tu náročnou skladbu musel studovat sám. Tak jsme si tam vzájemně suplovali orchestry… To by opravdu nemělo smysl si tam nějak „jít po krku“. I tak měl každý dost práce to vydržet, byli bychom sami proti sobě, kdybychom si to ještě komplikovali nějakým dusnem.

Jeden z vašich posluchačů, který vás viděl hrát Rachmaninova ve finále, se pak na internetu svěřil, že se mu rozbušilo srdce tak, že málem zkolaboval – tak strhující to prý bylo. A to se na vás jenom díval… Když jsem vás pak viděla ze záznamu, říkala jsem si, jestli se to dá s tak absolutním nasazením hrát pokaždé?

Myslím, že pro mě to asi možné je, protože ve mně ta hudba vibruje… Těžko to popsat, ale ten koncert je pro mě zážitek skoro až sexuální. Tam by nestačilo jen samotné nasazení, to člověk musí „chytit“ nějakou inspiraci, musí v tom sále být nějaká atmosféra, souznění s orchestrem… Musí se zkrátka sejít víc věcí dohromady. Já jsem toho Rachmaninova hrál samozřejmě už mnohokrát, ale pokaždé to nebylo takové, jako během toho finálového večera – tam se těch příznivých okolností sešlo asi nejvíc.

Je ještě nějaká technicky náročná skladba, kterou byste si rád zahrál, ale zatím jste k tomu neměl příležitost?

Technicky náročná… Nevím, já nad technikou nikdy neuvažuju. Myslím ale, že člověk se toho nejvíc naučí, když tráví čas s Bachovými skladbami, protože tam jsou základy harmonie a polyfonie. Bez Bacha by muzika nikdy nedospěla tam, kde dnes je. Jeho hudba je tak dokonalá a perfektní – tam to interpret může vždycky jenom zkazit. Je opravdu edukativní hrát často Bacha, protože tím se z vás stane lepší klavírista. Těch skladeb, které bych si rád zahrál, je hrozně moc, myslím, že nebudu mít zdaleka šanci se je všechny za život naučit. Ale třeba s orchestrem bych si chtěl zahrát Brahmsův První koncert, protože mám Brahmse moc rád… Jinak opravdu nevím, já o tom vlastně ani nepřemýšlím. Protože většinou je to tak, že si pořadatelé vyberou skladby, které by chtěli slyšet a já je nastuduju. Teď se ale trochu bojím, že toho času bude hodně málo. Abych se někam na měsíc zavřel a učil se repertoár, to bude asi docela těžké.

Hrajete už od tří let, od dvanácti jste studoval na Ostravské univerzitě, byl jste takzvaným zázračným dítětem. Když vám bylo sedmnáct, režisérka Hana Pinkavová o vás pro Českou televizi natočila dokument. V něm jste popisoval svůj denní program od útlého dětství – ráno od devíti hodin do oběda jste cvičil na klavír, pak jste se učil do školy, další dvě hodiny klavíru, krátký odpočinek a večer od půl osmé znovu dvě hodiny klavír. Po celý rok – pauza maximálně týden v roce. Můžete přiblížit, jak vypadá váš denní režim dnes – máte třeba i víc času na dovolenou?

Na dovolenou ani ne, ale já dnes vlastně žádný fixní režim nemám. Docela se to odvíjí od mého cestování a od toho, co zrovna hraju. Protože není lehké přiletět na druhý konec světa, říct si, že si dám budíček na devátou ráno a pak půjdu cvičit. A taky člověk musí mít nějakou inspiraci, prostě někdy se vzbudíte a víte, že dneska zkrátka nemáte dobrý den a moc se toho asi nenaučíte. Pro mě dnes už nemá smysl, abych seděl hodiny u klavíru a prsty mi jen tak běhaly po klaviatuře, já potřebuju, abych byl schopný se i mentálně nějak zapojit. Ono se někdy dá cvičit i úplně jinak, bez toho nástroje, když se člověk jen tak prochází někde v přírodě nebo studuje v letadle noty – těch způsobů je spousta. Myslím, že teď už mi stačí tak tři hodiny u klavíru denně, abych se udržel v kondici.

Od mládí jste se chtěl stát jedním z nejlepších klavíristů na světě – a s obdivuhodnou buldočí vytrvalostí jste za tím cílem šel. Dnes je nepochybné, že se vám to – v pouhých devětadvaceti letech splnilo. Jaké jsou vaše sny dnes – platí pořád, co jste kdysi řekl, že byste si chtěl zahrát s Berlínskou filharmonií? A nepociťujete po suverénním vítězství v jedné z nejtěžších soutěží světa určitou ztrátu motivace?

Myslím, že motivaci budu mít vždycky, protože mou motivací je hudba – abych byl co nejlepším prostředníkem mezi skladatelem a obecenstvem – a to mě bavit nepřestane. Ale opravdu nějaké konkrétní cíle už nemám. Zahrát si s Berlínskou filharmonií bych samozřejmě chtěl, jako asi každý klavírista, ale není to tak, že bych tím byl nějak posedlý – spíš počkám, co život přinese. Já bych byl asi nejraději, kdyby se mi pokaždé povedlo zahrát tak, jako během toho finále na Soutěži královny Alžběty. Víte, já jsem vždycky věděl, že mám talent, protože nácvik a všechno kolem mi šlo tak lehce… Jenže on pak člověk začne hodně spoléhat jen na svůj instinkt, právě na ten talent, a to je podle mě problém. Ale ani ta tvrdá práce – to taky jenom nestačí. Člověk musí, jak bych to řekl… Naplnit svůj potenciál. A já jsem o sobě vždycky věděl: „Máš ten potenciál, ale ještě pořád jsi ho nedotáhl, ještě pořád ti něco chybí.“ A až teď během té soutěže jsem měl dojem, že už to tam skoro bylo – to naplnění. A když se to bude dařit na této úrovni i do budoucna, to pro mě bude ta největší satisfakce. A jestli to bude v Nymburce nebo v New Yorku, to je mi úplně jedno.

Vím, že máte fenomenální paměť – už v dětství jste byl den po nácviku schopen zahrát skladbu zpaměti. Když to porovnáte s ostatními špičkovými klavíristy – jak velká výhoda to pro vás je? Nakolik rychlejší může pak váš nácvik obtížných skladeb být?

Tak já myslím, že poslední dobou mě právě ta paměť začíná trošku zlobit. Já jsem sice byl vždycky rychlý v učení nových skladeb a byl jsem na tom líp než většina ostatních, určitě to pomáhá, ale na druhou stranu, taky v tom byla jistá nevýhoda. Protože jsem vždycky ty noty celkem rychle odložil, když už jsem je měl v hlavě. Ale ono je dobré se vracet k partituře, protože tam postupně najdete spoustu věcí, které se skladatel snažil říct. Vím, že je spousta lidí, kteří se skladbu snadno naučí a jejím bravurním přednesem pak prezentují své ego – mají pocit, že ta muzika je o nich… A tak by to, myslím, být nemělo. Jako interpret bych měl především respektovat, co chtěl říct její tvůrce, a k tomu je právě text nejlepším pomocníkem. Dneska tedy, i když si něco zapamatuju rychle, vracím se opakovaně k notovému zápisu, abych to skladatelovo sdělení lépe pochopil a předal.

Pro váš optimální vývoj bylo jistě velmi důležité, že oba vaši rodiče jsou hudebníci – matka je korepetitorkou ve Slezském divadle, otec působí na Pedagogické fakultě Univerzity v Hradci Králové – a své životy obětavě přizpůsobili rozvoji vašeho talentu. Když se na to nicméně podíváte dnes z odstupu – myslíte, že bylo opravdu nezbytné, aby váš denní režim v dětství byl tak nesmírně náročný? Podřídil byste mu i své vlastní dítě, pokud by prokázalo podobný talent?

Když to řeknu upřímně, myslím, že to nutné nebylo. Protože – jak už jsem řekl, ten úspěch je o mnoha jiných věcech. Pro dítě není přirozené sedět mnoho hodin u klavíru, i pro mě bylo leckdy těžké pochopit, proč to musím dělat. Ale určitě to mělo i nějaké výhody a jsem si jist, že moji rodiče neměli žádné postranní motivy a byli přesvědčeni, že pro mě dělají to nejlepší. Kdybych je neměl, těžko bych dnes byl tam, kde jsem, takže jsem jim vděčný. Ale své dítě bych takto rozhodně nevedl. Dneska už nestačí jenom umět hrát na ten nástroj – to je jen půlka úspěchu, je třeba to taky umět prodat, být aktivní, komunikativní, ve správný čas na správném místě, mít štěstí na agenty a tak dále… A to mi třeba rodiče nikdy neřekli. Oni ale asi také žili v domnění, že stačí, když budu dobrý muzikant, jenže ono to tak už dnes opravdu není.

Ve zmíněném dokumentu jste se také svěřil, že jste to v dětství neměl lehké i proto, že ostatní děti vás považovaly „za blázna“. Rodiče byli kritizováni, že vás přetěžují, setkávali jste se i s pomluvami… Dnes máte zkušenost ze života ve Spojených státech. Máte pocit, že tam to mají mimořádně nadané děti – a výjimečné osobnosti vůbec jednodušší než u nás?

Myslím, že trochu jiné to je. Nerad bych nějak zobecňoval jejich mentalitu, i když tam žiju sedm let, ale stručně řečeno: tam jste těm lidem buď ukradený, nebo vám naopak dost přejí. Neexistuje, že by se o vás někdo na veřejnosti negativně vyjadřoval, natolik oni jsou asi „politicky“ korektní, že se to nikdy nestane. Spíš jsou vychováváni právě k té výjimečnosti, takže i dítě, které má talent třeba jen průměrný, od malička slýchá, jak je fantastické a že z něj bude nový Horowitz nebo něco takového. Což asi taky není úplně zdravé. Ale že by vás někdo srážel, nebo že by někomu vadilo, když vybočujete z řady, to jsem tam nezažil. Přesto si myslím, že výchova v Čechách je taková víc pravdivá, protože ten svět opravdu není procházka růžovým sadem. Já jsem byl vždycky veden k tomu, že bude spousta lidí, kterým se zkrátka nezavděčíte – a jsem za to rád, alespoň díky tomu nejsem tak naivní.

Máte čím dnes tu muziku vyvažovat? Získala jsem z našeho rozhovoru pocit, že byste nebyl úplně nadšen tím, kdyby se váš život opíral jen o hudbu, že byste ho rád měl košatější – věnoval se i svým zájmům, blízkým lidem, protože ono se to pak vlastně zúročí i ve vaší tvůrčí interpretaci. Je ten dojem správný?

Ano, určitě. Člověk ve všem musí hledat rovnováhu, a když je něčeho příliš, už to nemá ten pozitivní efekt. Já jsem byl hudbou intenzivně obklopen odmalička a dnes cítím, že je třeba mít v životě ještě něco jiného. O soukromí se nerad bavím, ale každopádně člověk někoho potřebuje, za kým může přijít, mít domov, kde na něho někdo čeká. A pokud jde o koníčky – nevím, kdybych je měl, tak asi takové, u kterých můžu trochu vypnout mozek. Mám rád sport – sice žádný aktivně neprovozuju, protože bych to vydržel fyzicky tak asi dvě minuty (smích), ale rád se na něj dívám. Baví mě taky fotografování – a příroda! Rád se vypravím do hor, kde můžu být sám a poslouchat to ticho, to mě hodně nabíjí.

Když se ohlédnete zpět a všechno to uvážíte – vaši mezinárodní kariéru a úspěchy – a na druhé straně tu vysokou cenu, kterou jste za svůj talent musel zaplatit, odříkání a dřinu od dětství až do současnosti… Pořád to, pane Vondráčku, za to stálo? Všechno vám ta hudba dokáže vynahradit?

To je těžká otázka. Člověk samozřejmě vždycky chce to, co nemá, nebo vyzkoušet, co nikdy nezkusil – to už je lidská přirozenost. A já jsem nikdy – bohužel nebo bohudík – nic jiného, než tu muziku nevyzkoušel. Samozřejmě, že takových krizových momentů bylo docela dost a že vás to logicky vždycky nemůže až tolik bavit. Ale já jsem si třeba právě tady v Bruselu uvědomil – a to nemá nic společného s tím, že jsem vyhrál nějakou první cenu – že když se dostanete na určitou vlnu a ta hudba má kolem vás takovou silnou auru, tak to za to stojí. To je pocit, který bych nevyměnil skoro za nic, protože já věřím, že muzika má obrovskou sílu a může i ten svět udělat lepším. Sice to asi může znít jako klišé, ale opravdu tomu věřím. A pokud se na tom můžu podílet, je to pro mě celkem čest a jsem za to moc rád. A myslím, že nemá smysl se dívat zpátky a něčeho litovat, prostě jsem takový, jaký jsem, prošel jsem si tím, čím jsem si prošel. A nakonec – jsem za to rád.

Děkuji vám za rozhovor a přeji vše dobré – nejen v hudebním životě.