Macbeth a Carmen v Drážďanech: nečekaná tenorová překvapení
Běžná repríza osm let staré inscenace a nablýskaná premiéra. Je vůbec vhodné zmínit v jednom článku obojí najednou? Mám za to, že ano, protože obě představení spojuje kromě „místa činu“ – Semperovy opery v Drážďanech – ještě jedna pozoruhodná skutečnost. V podzimní sérii představení Verdiho Macbetha i v premiérovém obsazení Carmen slibovalo vedení divadla vystoupení dvou amerických tenoristů, které bylo možné vidět pohromadě v jednom z prvních přenosů z Met v České republice v roce 2008. Jednalo se tehdy o Pucciniho Manon Lescaut, v níž nadějný Sean Panikkar jako student Edmondo přivítal v prvním dějství na scéně rytíře Des Grieux, kterého ztvárnil hvězdný Marcello Giordani. Pokud by se v Drážďanech odehrálo vše podle plánu, mohla se tato recenze zaměřit na Panikkara v roli Macduffa, Giordaniho coby Dona Josého a pokusit se konstatovat, jakou cestu oba za uplynulých pět let urazili po stránce pěvecké i představitelské. Ale znáte to sami: Pán Bůh se nejvíc směje, když člověk něco plánuje, a pro operní divadla to platí dvojnásob… Zatímco Sean Panikkar odřekl své účinkování ve všech představeních Macbetha už v polovině září, Marcello Giordani se z Carmen pro nemoc omluvil pouhý den předem. Těšit se na někdejší pucciniovské souputníky bylo tedy zbytečné, ale tím větší očekávání vzbudili jejich kolegové, kterým se dostalo té cti je nahradit. Jak tedy drážďanský víkend „tenorových záskoků“ nakonec dopadl?
Verdiho Macbeth se v pojetí režiséra Philippa Himmelmanna v Semperově opeře hraje už od roku 2005. Navzdory vnějškové atraktivitě scény zkušeného Johannese Leiackera (zakroucená monumentální chodba jakéhosi anonymního úřadu skrývá za četnými dveřmi řadu překvapení, atmosféru jednotného prostoru působivě mění osvětlení Jana Seegera) se jedná o možná až příliš přímočarou alegorii na zničující i sebezničující touhu po moci. V současných kostýmech Bettiny Walter spřádají stále vyšinutější manželé Macbethovi své krvavé plány, aby je konzultovali s tlupou jakýchsi zombie čarodějnic a aby jejich provedením pověřovali šedou masu úředníků z přilehlých kanceláří. Ve výsledku působí inscenace trochu triviálně, a to především kvůli nedůslednosti, s jakou režisér jednotlivé situace dramatu domýšlí. Symbolické se střídá s realistickým, hororová atmosféra se satirou na odosobněný svět dnešních úřadů, tajemství zakrvácené dýky s věcností rychlopalné pušky M 16.
Himmelmannův Macbeth však jako celek rozhodně nenudí, a sejde-li se v něm dostatečně kvalitní pěvecké obsazení, mohou se stát z některých jeho nedostatků rázem marginálie. V pátek 27. září se uvedený předpoklad naplnil téměř dokonale. Německý basbarytonista Markus Marquardt a italská dramatická sopranistka Amarilli Nizza patří už řadu let mezi evropskou pěveckou špičku, což nejenže potvrdili i tentokrát, ale v rolích Macbetha a Lady Macbeth prokázali navíc nesporný herecký talent. Režijní předpoklad, že slabošský Macbeth není schopen vzdorovat hrůzným rozkazům své manželky, protože je na ní evidentně závislý zejména sexuálně, našel v podsaditém a vousatém Marquardtovi a štíhlé a žensky svůdné Nizze ideální představitele. Když pyšná a cynická Lady zešílí, změní se ze sebevědomé manipulátorky v roztřesenou trosku a zemře svému choti před očima, Macbeth se viditelně vnitřně osvobodí. V árii „Perfidi! All’anglo contro me v’unite!“ předvedl Marquardt tuto proměnu po vokální stránce naprosto mistrovsky; jeho hrdina si téměř zasloužil soucit. Jak ale víme, Macbethovo procitnutí přišlo příliš pozdě na to, než aby ho zachránilo před spravedlivou pomstou „oživlého birnamského lesa“.
Nejprve přítelem, následně obětí a ve finále noční můrou je Macbethovi vojevůdce Banco. V podání renomovaného německého basisty Georga Zeppenfelda je především mimořádně charismatickým hercem, který je v roli Macbethova „černého svědomí“ nepřehlédnutelný i ve scénách, kdy je jeho role němá. Své pěvecké mistrovství mohl Zeppenfeld prokázat zejména ve slavné árii „Come dal ciel precipita“, a že se mu za ní nedostalo potlesku, rozhodně nebylo jeho vinou. Pokud ve scéně, jako je tato, nechá režisér za sólistou vířit po chodbě statisty-úředníky, kteří chaoticky vybíhají ze dveří a zabíhají do jiných, není divu, že si značná část diváků ani nevšimne, že by měla věnovat pozornost sólovému pěveckému výstupu…
A co slibovaný tenor, čili šlechtic Macduff? Znalci Verdiho opery vědí, že se jedná o postavu tak trochu kuriózní. Po většinu děje je v podstatě jen ansámblovou rolí, která co do zajímavosti zaostává nejen za velkolepou ústřední dvojicí, ale i za zmíněným Bancem. Po jejím obsazení prvooborovým pěvcem však volá nejen dějový význam, který Macduff získá v proroctví čarodějnic (totiž, že právě před ním se má mít Macbeth na pozoru), ale především jedna z nejkrásnějších a zároveň nejobtížnějších Verdiho tenorových árií „Ah, la paterna mano“. Právě ona patřila v Drážďanech k vrcholům představení, a to díky mladému rumunskému pěvci, jehož jméno bychom si měli zapamatovat – Teodoru Ilincăiovi. Čerstvý třicátník zahájil svou mezinárodní kariéru v roce 2009 v Hamburku shodou okolností právě jako Macduff, v témže roce se představil i ve Vídeňské státní opeře jako Ismael v Nabuccovi. Od té doby už zpíval na mnoha prestižních evropských scénách Alfréda, Fausta, Romea, Lenského či Pinkertona, suverénně nejžádanější je ale jako Rudolf v Bohémě. V jeho životopisu najdeme okolo deseti významných divadel, v nichž v této roli účinkoval, a připomenout si ho můžeme na DVD se záznamem klasické inscenace Johna Copleye z londýnské Covent Garden. Sluší se doplnit, že pod taktovkou Andrise Nelsonse zde jako Mimi vystupuje sopranistka Hibla Gerzmava, která se na letošním zahajovacím koncertu České filharmonie představila v Janáčkově Glagolské mši, a jako Colline basbarytonista Kostas Smoriginas, o němž zde ještě bude řeč ve spojitosti s drážďanskou premiérou Carmen.
Po osobní zkušenosti s Ilincaiovým pěveckým projevem soudím, že se jeho voluminozní a poměrně hutný tenor lyrickým rolím začíná pomalu vzdalovat a směřuje k dramatičtějšímu repertoáru. Stane-li se tak ovšem doopravdy, se patrně nedozvíme dříve než v roce 2015 – do té doby ještě trvá zájem především o Ilincaiova erbovního Rudolfa, a to v Ženevě, Berlíně či Mnichově.
Verdiho Macbeth se v Semperově opeře setkal s velmi příznivým ohlasem a zbývá dodat, že na úspěchu mělo lví podíl stylově velmi čisté hudební nastudování zkušeného italského dirigenta Paola Arrivabeniho, vynikající výkon sboru (sbormistr Pablo Assante) a spolehlivý výkon sólistů opery v řadě rolí menších i velmi malých. Jmenujme alespoň výrazné představitele Lékaře, Komorné Lady Macbeth a Malcolma, tedy Tomislava Lucice, Birgit Fandrey a Geralda Haupacha.
Hodnocení autora recenze: 70 %
***
Premiéra Bizetovy Carmen v sobotu 28. září do jisté míry potvrdila předtuchy, které vzbuzoval samotný pohled na avizované obsazení nejen tohoto představení, ale i neobyčejně velkého množství naplánovaných repríz. Už první popremiérové uvedení počítalo se zcela jinou pěveckou sestavou, a každé další přicházelo s dalšími variacemi i zcela novými jmény. Šlo vesměs o členy operního souboru či stálé hosty a jméno tenoristy Marcella Giordaniho se mezi nimi vyjímalo až poněkud nepatřičně… Vznikl zkrátka dojem, že se vedení divadla ani nesnaží jakkoli zastřít, že se s novou Carmen počítá jako s repertoárovým kusem, jaký je možné hrát téměř kdykoli a jaký bude možné bez potíží obsadit domácími silami. A vzhledem k faktu, že se právě Giordani prakticky neúčastnil zkouškového procesu, a přesto se měl stát ozdobou premiéry, neočekávalo se nijak převratné režijní uchopení, ale spíše inscenace s jednoduchým aranžmá, se kterým se snadno ztotožní i narychlo dorazivší host.
Skutečnost se od těchto teorií vlastně ani tolik nelišila. Režisér Axel Köhler opravdu koncipoval svou Carmen velmi tradičně a nijak podstatně se od předepsaného děje či vztahů mezi postavami neodchýlil. Kostýmy Henrike Bromber byly (jak je dnes už téměř povinné) samozřejmě moderní a co do národnostního určení univerzální, scéna Arne Walthera pak působivá především nápaditostí, s jakou se postupně rozevíral či různě přestavoval obrovský válcovitý objekt, obestavěný řadou strohých schodišť a ochozů. Inscenační tým vyšel každopádně konzervativním divákům vstříc více, než je v dnešní době obvyklé.
I ty opravdu náročné milovníky opery ovšem musela potěšit invence, se kterou Köhler dokázal domýšlet i notoricky známé zápletky a situace. Posuďte sami: Carmen přichází na scénu téměř jako Komtur v Donu Giovannim z Formanova Amadea – doslova se probourá zdí, tvořenou bednami s tabákem a evokující silně naddimenzovanou krabičku cigaret. Dona José uhrane téměř okamžitě; není se tedy co divit, když návštěvu velmi vstřícné Micaëly skoro nevnímá a k následné deportaci vzpurné Carmen do vězení se dobrovolně přihlásí. Protože při zpěvu „Seguedilly“ už oba leží a objímají se, nemusí cikánka vojáka k pomoci v útěku nijak složitě přemlouvat: José dokonce velmi aktivně zabrání svým podřízeným, aby Carmen pronásledovali či po ní stříleli. Ve druhém dějství zaujme svou velmi neotřelou prezentací toreador Escamillo: po schodišti z prvního patra se do krčmy Lilase Pastii nejdříve více méně skutálejí tři naprosto vyčerpané dívky, následované samotným hrdinou, který má s aktuálním tělesným rozpoložením mladých dam patrně co do činění. Když jedné ze svých přítelkyň strhne z těla červené kombiné a jinou jím dráždí jako symbolického býka, přítomnou Carmen celý výjev nenechá chladnou. Ještě než Escamillo dozpívá svou árii, úlohy se vymění a sám se stává býkem, drážděným – kým jiným než Carmen v roli toreadora. Třetí dějství, odehrávající se v pašeráckém táboře, obsahuje i pozoruhodné pojetí ansámblové scény „Quant au douanier“, v níž Carmen spolu s ostatními podloudníky plánuje ošálení celníků, kteří jim stojí v cestě. Dona Josého si mezi sebou strkají jako velmi neochotného a nedobrovolného představitele imaginárního celníka, na němž se smíchem předvádějí, co všechno lze takovým strážcům zákona (mezi které patřil donedávna v podstatě i sám José) nepříjemného provést… Ve čtvrtém dějství nechá režisér velmi působivě gradovat závěrečné rozuzlení vztahu Carmen a Dona José. Z davu, směřujícího do arény na býčí zápasy, se oddělí muž s pugétem a prosebným výrazem ve tváři – samozřejmě José, doufající, že v Carmen přece znovu rozdmýchá někdejší lásku. Že je to domněnka bláhová a že příběh nemůže skončit jinak než tragicky, je nabíledni…
Jak bylo napsáno na začátku, na Marcella Giordaniho v roli nejslavnějšího vojenského zběha operní literatury se diváci drážďanské premiéry těšili zbytečně, údajně kvůli náhlému onemocnění. Jeho náhradník se své role ovšem zhostil do té míry úspěšně, až se nabízí téměř konspirační teorie, že si snad vedení divadla muselo Giordaniho indispozici objednat… Ale nemístné žerty stranou: mladý polský tenorista Arnold Rutkowski jako Don José toho večera skutečně triumfoval. Rodák z Lodže a finalista Domingovy prestižní pěvecké soutěže Operalia z roku 2009 sbírá na světových scénách zkušenosti v téměř stejných rolích jako Teodor Ilincăi, navrch ale už řadu let piluje ke stále větší dokonalosti své pojetí hlavního mužského hrdiny z Bizetovy nejslavnější opery. Jeho Josého už tak mohli slyšet diváci v divadlech Severní i Jižní Ameriky, stejně jako italských měst Ferrary, Ravenny a Modeny.
Spolu s bývalou sólistkou Semperovy opery a dnes už mezinárodně etablovanou mezzosopranistkou Anke Vondung v roli Carmen vytvořil Rutkowski v drážďanské premiéře dvojici, na níž se patrně bude ještě dlouho vzpomínat. Potvrzením tohoto tvrzení budiž fakt, že z obsazení repríz na dlouho zmizela egyptská alternantka titulní role Gala El Haididi a nejbližší představení patří výhradně páru Vondung–Rutkowski. Oba pěvci se skutečně vzácně doplňují a vzbuzují dojem, že ono osudové jiskření mezi nimi skutečně nebývale funguje. Zatímco Vondung je Carmen jisté zralé krásy (aby nevznikl mylný dojem: pěvkyni je lehce nad čtyřicet), výjimečných pozorovacích schopností, zkušeností a životního nadhledu, tedy spíše kladných rysů, je Rutkowského José tím skutečným spouštěcím mechanismem všech osudových a tragických peripetií příběhu. Od prvního setkání s Carmen je jasné, že ho opouští rozum i sebeovládání; od souboje se Zunigou ve druhém dějství nabývá jeho charakter až psychopatických kontur. Pokud si vzpomínám, dokázali podobně fungující dvojici sympatické Carmen a nebezpečně nevypočitatelného Josého vytvořit v nedávné minulosti snad jen Denyce Graves s Neill Shicoff. Přejme jejich drážďanským následovníkům nejméně tak úspěšnou kariéru, jako byla ta jejich…
Představitele Escamilla, litevského basbarytonistu Kostase Smoriginase, jsem poprvé naživo zaznamenal v loňské produkci Carmen v rámci Salcburských velikonočních her. Nebyl jsem sám, kdo ho tehdy vedle Magdaleny Kožené, Jonase Kaufmanna a Genii Kühmeier označil za pěvecky i představitelsky nejslabší článek celého obsazení – angažmá pěvce tohoto typu jsem v takto prestižní inscenaci považoval téměř za nedorozumění… I po roce se obávám, že je Smoriginas pěvcem spíše průměrným, nicméně herecky působil v aktuální Köhlerově režii mnohem přesvědčivěji. Poživačný macho v rozhalené košili, pobavený návštěvník pašeráckého hnízda i falešně pobožný toreador představovaly polohy, které Smoriginasovi skutečně seděly.
Čtveřici ústředních postav doplnila jako Micaëla půvabná Američanka s křišťálovým sopránem Emily Dorn. I přes omezený prostor, který jí opera poskytuje, vytvořila velmi životnou postavu značně emancipované dívky, která má chuť o Josého s Carmen skutečně bojovat. Opravdu skvělou dvojicí se stali podloudníci v podání výtečně zpívajícího Toma Martinsena (Dancairo) a zejména pohybově nadaného Timothyho Olivera (Remendado). Typově i charakterově se podařilo odlišit i mnohdy zaměnitelné Carmeniny přítelkyně, ztvárněné Vanessou Goikoetxeou (Frasquita) a Julií Mintzer (Mercedes). Mohutným basem a nepřehlédnutelnou postavou obdařil Zunigu Tilmann Rönnebeck a last but not least jmenujme ještě nadaného slovenského barytonistu Pavola Kubána v roli Morálese. Ten je stejně jako Emily Dorn a Julia Mintzer členem Mladého ansámblu Semperovy opery, podle mého názoru jedné z nejpozoruhodnějších základen pro mladé talentované pěvce v Evropě.
Uvedené výhrady ale nic nemění na skutečnosti, že drážďanská Carmen stojí rozhodně za návštěvu. Koncem listopadu je v sérii představení stále hlášen v roli Dona Josého Marcello Giordani. Pokud na něj ale nebudete mít štěstí ani tentokrát, nezoufejte. V Semperově opeře není nikdy vyloučeno, že pokud zrovna nepotkáte svou oblíbenou superstar, stanete se svědky zrodu hvězdy nové. Obě varianty mají rozhodně svůj půvab.
Hodnocení autora recenze: 80 %
***
Giuseppe Verdi:
Macbeth
Dirigent: Paolo Arrivabeni
Režie: Philipp Himmelmann
Scéna: Johannes Leiacker
Kostýmy: Bettina Walter
Světlo: Jan Seeger
Sbormistr: Pablo Assante
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Sächsische Staatskapelle Dresden
Premiéra 3. září 2005 Semperoper Drážďany
(psáno z 27. 9. 2013)
Macbeth – Markus Marquardt
Banco – Georg Zeppenfeld
Lady Macbeth – Amarilli Nizza
Macduff – Teodor Ilincai
Malcolm – Gerald Hupach
Medico – Tomislav Lucic
Dama di Lady Macbeth – Birgit Fandrey
Duncano – Stefan Daum
Diener – Friedrich Darge
Mörder – Werner Harke
Herold – Martin Schubert
Erste Erscheinung – Matthias Beutlich
Zweite Erscheinung – Annett Eckert
Dritte Erscheinung – Kapellknabe
***
Georges Bizet:
Carmen
Dirigent: Josep Caballé-Domenech
Režie: Axel Köhler
Scéna: Arne Walther
Kostýmy: Henrike Bromber
Choreografie: Katrin Wolfram
Světlo: Fabio Antoci
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Sbormistr: Pablo Assante
Kinderchor der Sächsischen Staatsoper Dresden
Sbormistr: Andreas Heinze
Premiéra 28. září 2013 Semperoper Drážďany
Don José – Arnold Rutkowski
Carmen – Anke Vondung
Micaëla – Emily Dorn
Escamillo – Kostas Smoriginas
Remendado – Timothy Oliver
Dancairo – Tom Martinsen
Zuniga – Tilmann Rönnebeck
Moralès – Pavol Kubán
Frasquita – Vanessa Goikoetxea
Mercédès – Julia Mintzer
Lillas Pastia – Enrico Schubert
Foto Semperoper Drážďany, Matthias Creutziger
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
