Macbeth v Met s Annou Netrebko

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Zlovolná manželka, která má zcela navrch
Anna Netrebko jako intrikující manželka v Macbethovi v Metropolitní opeře 

Po dlouhé měsíce panoval takový rozruch nad tím, jak se bude Anně Netrebko dařit v této sezoně, až bude v Metropolitní opeře poprvé zpívat Lady Macbeth, že jste mohli nabýt dojmu, že jde spíše o napjatě očekávaného nováčka než o oblíbenou hvězdu, která tu od roku 2002 zpívala již 134krát.Hlavní sopránový part ve Verdiho Macbethovi však není pouhým náročným úkolem. Pro Annu Netrebko, která před týdnem oslavila třiačtyřicáté narozeniny, představuje posun od lyrického sopránu a belcantových rolí, jimiž se proslavila, k hlasově obtížnějšímu repertoáru. Lady Macbeth je obzvlášť riskantní a náročná.

Poprvé tuto roli zpívala letos v létě v Mnichově. A ve středu večer ji uvedla v Metropolitní opeře v prvním představení Macbetha této sezony, v obnovené premiéře chmurně působivé moderní inscenace Adriana Noblea z roku 2007, spolu se skvělým barytonistou Željkem Lučićem v titulní roli a dirigentem Fabiem Luisim, který podal výjimečný a spolehlivý výkon. Tento večer však bezesporu patřil Anně Netrebko už od první scény, kdy Lady Macbeth, jata předtuchou, že se něco stane, dostane od svého manžela dopis s vylíčením ohromujícího proroctví čarodějnic, s nimiž se setkal v lese.

Ještě než zazpívala první notu, po pronikavé orchestrální předehře k této scéně, vstala Anna Netrebko s dlouhými plavými kadeřemi, oblečená do krémové saténové noční košile, z lože a četla Macbethův dopis s potlačovanou náruživostí a královským vzezřením, které vás uchvátilo. Pak zazpívala první mrazivé tóny Verdiho dramatického recitativu a ariosa, a bylo zřejmé, že jí tato role právem náleží.

Její zpěv zněl hebce, ale zastřeně, hlas měla silný, ale nenucený. Zpívá, že její manžel má v srdci ctižádost. Má však také nemilosrdné odhodlání uskutečnit proroctví, že se stane skotským králem? To bude jejím úkolem, a když Anna Netrebko zpívala „Vieni! T´affretta!“, vrcholnou árii o svéhlavém rozhodnutí, nepochybovali jste o tom.

Byl to pronikavý, náročný verdiovský zpěv s jiskřivými vysokými tóny. Je to sopranistka s hvězdnou silou v nejlepším smyslu slova, s charismatickou expresivitou, která prostupuje každý okamžik jejího vystoupení.

Léta, která Anna Netrebko strávila zpíváním belcantových hrdinek, se tu zúročila ve způsobu, jak obratně zvládla trylky a kadence, které Verdi zakomponoval do vokálních linek. Jedním takovým místem je scéna hostiny ve druhém dějství, která se koná, když je Macbeth prohlášen za nového krále, poté co zavraždil krále Duncana. Lady Macbeth zpívá přípitek, brindisi, a vyzývá hosty, aby se k přípitku připojili. Ve způsobu, jak rychle tato Lady Macbeth odbyla svou píseň s pronikavým jásotem, bylo něco přízračně zlovolného. Oděna v rubínově rudé róbě, s divokým pohledem, Anna Netrebko své hosty téměř nutila, aby se dobře bavili, jinak že…

Verdi měl jasnou představu, jaká by Lady Macbeth měla být, jak to vysvětlil v dopise kolegovi, napsaném v čase florentské premiéry svého díla v roce 1847. (Opera byla pro pařížské uvedení v roce 1865 výrazně upravena.) Verdi napsal, že Lady Macbeth by měla být „ošklivá a zlá“, že její hlas by měl být „ostrý, potlačovaný a temný,“ tedy hlas „ďábla“.

Není pochyb o tom, že úmyslně přeháněl, aby se ujistil, že sopranistky s přirozeně krásnými hlasy se nebudou o tuto roli ucházet. Ve skutečnosti, stejně jako slavné Lady Macbeth před ní, využila Anna Netrebko prvky svého bohatého, nesmírně svůdného zpěvu, aby ovládla svého manžela, o publiku v Metropolitní opeře ani nemluvě.

Željko Lučić, který zpíval Macbetha už při uvedení této inscenace v roce 2007, je elegantní barytonista s výrazným hlasem, hladkým, měkkým a poněkud zemitým. Má dostatečnou sílu a hladce vázaně frázuje.

Někdy však zpívá nevýrazně. Anna Netrebko ho inspirovala k nejlepšímu výkonu, jaký jsem od něho kdy slyšel, zejména v zásadní scéně, když se Macbeth objeví poté, co probodl spícího krále. Když se s rukama a košilí potřísněnýma krví Željko Lučić obrátil k Anně Netrebko, vypadal zoufale a podivně netečně zároveň. A pokud působí Macbeth poněkud pasivně, do dramatu to ve skutečnosti zapadá. Macbeth v podání Željka Lučiće neměl s touto Lady Macbeth, která vládla svojí sexualitou tak, aby dostala, co chce, šanci.

Inscenace Adriana Noblea je dokonce lepší, než jsem si ji pamatoval. Scéna navržená Markem Thompsonem, který se podepsal i pod kostýmy, je stroze minimalistická, s načernalými stromy naznačujícími les a s černými sloupy lemovanými neonově bílým světlem evokujícími interiér hradu. Sboristky představující čarodějnice jsou představeny jako banda pobudů s dlouhými vlasy, uválenými kabáty a příšerně nevkusnými šaty, vybavená malými kabelkami. Nejsou to zrovna bezdomovkyně. Říkejme jim raději cuchty.

Impozantní basista René Pape představuje vážného a důstojného Banquoa, generála Duncanovy armády, kterého na Macbethův rozkaz zavraždili nájemní vrahové: čarodějnice předpověděly, že Banquo bude otcem králů, kteří teprve přijdou, a Macbeth nemůže riskovat. Tenorista Joseph Calleja jako představitel Macduffa, mladého šlechtice, který Macbetha, z něhož se stal tyran, nakonec zabije, zpíval vášnivým, úchvatným hlasem. Ve scéně na hranicích, kde se Macduff připojí k na duchu zlomeným uprchlíkům, kteří prchají ze Skotska, zpívali sboristé Metropolitní opery truchlivý, nesmírně zdrženlivý sbor, jeden z Verdiho nejlepších, s dojemnou výmluvností.

Velká náměsíční scéna v posledním dějství je pro Lady Macbeth samozřejmě tour de force (husarský kousek). Anna Netrebko, v mlžném oparu a s nepřítomným pohledem, zpívala úchvatně, pohybujíc se od nezvučné křehkosti až k výbuchům ocelové intenzity.

Při děkování bylo překvapivé pozorovat, jak se neohrožená Lady Macbeth rozplynula a Anna Netrebko, samý úsměv, mávala svým fanouškům a vypadala šťastně jako malá holčička. A také má proč!

(The New York Times – 25. září 2014 – Anthony Tommasini)***

Anna Netrebko jako Lady Macbeth v Metropolitní, bezkonkurenční senzace

Anna Netrebko svým debutem v roli Lady Macbeth ve Verdiho shakespearovské opeře, která měla premiéru 24. října, zvedla ze židlí publikum v Metropolitní opeře tvořené fanoušky i zasvěcenými znalci. S podporou zkušených kolegů podala dramaticky vzrušující a hlasově uspokojivý výkon v jedné z Verdiho nejobtížnějších sopránových rolí.

Nobleova temná a nedůsledně aktualizovaná inscenace Macbetha (scéna a kostýmy Mark Thompson, světla Jean Kalman, choreografie Sue Lefton) byla poprvé uvedena v roce 2007. Mísí se v ní různá desetiletí dvacátého století – čarodějnice jsou bezdomovkyně z let padesátých, výstředně dovádějící se svými kabelkami, které jim v prorockých okamžicích ozařují obličej. Zařadit ostatní je obtížnější, s večerními róbami z let třicátých, s polním vozidlem z časů druhé světové války, moderními koženými bundami a siťkami na vlasy, které tvoří matoucí směs. Kulaté sloupy stylově evokující art deco se pohybovaly dovniř a ven, aby vymezily vnitřní prostory, ale ostře svítící věštební bubliny připomínaly spíše sci-fi z let šedesátých. Tak jako tak – jak nám nedávno připomnělo referendum o skotské nezávislosti, mocenské boje a hnutí za nezávislost neexistují výlučně pouze v jedné éře.

Hlavním příběhem však byl první „velký“ Verdi Anny Netrebko v Metropolitní opeře. Charismatická ruská sopranistka, chráněnka Valerije Gergijeva v Mariinském divadle v Petrohradě, byla roku 1996 díky Merolově stipendiu v sanfranciské opeře, kde odzpívala mnohá ze svých raných amerických vystoupení. Roku 1998 vystoupila poprvé v Metropolitní opeře během turné Kirovovy opery. Svižný hlas a vzezření Audrey Hepburnové jí přinesly okamžitý úspěch.

Pro její ranou kariéru v Metropolitní opeře byly charakteristické role se jménem končícím na „ina“ – Zerlina, Adina, Norina – a tak jako pro ostaní subrety: Musetta, Gilda, Lucia a Juliette.

Podle některých nebyl její belcantový zpěv vždy úspěšný, ale jevištní osobnost byla neodolatelná a v průběhu času se koloraturní práce zpřesnila a ukáznila.

Mezitím přidávala větší role jinde: Donna Anna v Berlíně a v Salcburku, kde její senzační Violetta v „krátkých červených šatech“ v Traviatě uvedené roku 2005 posílila její mezinárodní věhlas. Na konci desetiletí se začala posouvat k těžšímu bel cantu (Anna Bolena), k Puccinimu (Mimi a Manon Lescaut) a Čajkovskému (Tatiana v Evženu Oněginovi a Jolanta). Její fáze lyrického Verdiho se po nějakou dobu rozvíjela a letošní salcburský Trubadúr umožnil mezinárodnímu publiku vychutnat si její zrající hlas a novou důstojnost přidanou k charismatickému vzezření, které z ní udělalo hvězdu. Lady Macbeth jí umožňuje nový rozměr: „Konečně mohu být sama sebou,“ řekla v jednom rozhovoru.

První árie Anny Netrebko „Vieni t´affretta“ obnažila charakter Lady Macbeth. Probuzená služkou, která nese dopis oznamující manželovo první povýšení, je kočičí a divoká, své drsné ambice jen stěží maskuje svým dětským obličejem a smyslným tělem. I hlas má smyslný a svůdný: posluchač v tu chvíli pociťuje její šlechetnost a zaujetí. Byl-li její první tón poněkud neukázněný, s nehezky širokým vibratem, ovládla pak svůj hlas, a zpívala s jistotou. Její mistrná práce s dechem dává jejímu hlasu dojem větší velikosti, než jaká ve skutečnosti je, a pečlivá podpora hlavního dirigenta Metropolitní opery Fabia Luisiho zaručila, že ji orchestŕ nikdy nepřehlušil.

Při brindisi ve třetím jednání jí léta belcantového zpěvu umožnila odlehčit tón, aby mohla dosáhnout pružnosti pro provedení zdobných linek. Somnambulní scéna ve třetím dějství byla oslnivá, třebaže ukázala, že na roli je stále třeba pracovat: v nižší střední hlasové poloze se necítí zcela bezpečně. Je také možné, že jí dosud nedaří nenuceně „přecházet ve spánku“ řadu polstrovaných židlí. Celkově vzato jde o dosud nejlepší ztělesnění Lady Macbeth od premiéry této inscenace.

Macbeth v podání Željka Lučiće od doby , kdy se po premiéře této inscenace objevil v recenzních titulcích, vyspěl v mistrovství i komplikovanosti. Jak se Machbeth stává vražedně nemilosrdným a upadá do šílenství, barytonistův krásný hlas se stával hrubším, spolu se stále neklidnějším chováním. Tento Macbeth byl hnán vlastními ambicemi stejně jako manželčinou touhou po moci.

Tenorista Joseph Calleja v malé roli Macduffa zněl ve své árii ve čtvrtém dějství takřka nemístně energicky na někoho, kdo právě ztratil rodinu, ale árie „Ah, la paterno mano“ krásná a patetická, byla nadšeně přijata.

René Pape jako Banquo představuje dokonalé obsazení (je v New Yorku kvůli recitálu v Metropolitní opeře a vystoupí i v roli Sarastra). Chvíli trvalo, než se rozezpíval, ale jeho oslnivý bas už ve druhém dějství v árii „Come dal ciel precipita“ zněl nádherně. Později, jako zkravený duch, který vyděsí Macbetha během hostiny, působil obzvlášť hrozivě.

Sbor má v Macbethovi důležitou dramatickou roli. Předpovědi čarodějnic ženou Macbetha nejprve k činům, pak ho dohánějí k šílenství, a vzpoura vojáků přináší rozuzlení. Sbor Metropolitní opery byl vynikající a zdůraznil rytmické detaily, které mi při  předešlých návštěvách v Metropolitní opeře scházely. Zejména čarodějnice byly viditelně přítomné a dojemný žalozpěv vyhnaných obyvatel ze začátku čtvrtého dějství připomínal slavnější sbor „Va, pensiero“ z Nabucca. Fabio Luisi, debutující s touto partiturou, řídil dokonalé, jasné, byť poněkud rezervované představení. Zatímco přiměl vynikající orchestr k barevnému a silnému zvuku a zdůraznil verdiovské detaily, byla patrná i jistá ostražitost, která se po několika reprízách jistě zmírní. Měl by naslouchat Lady Macbeth, která žádné takové zábrany nemá.

(Classical Voice North America – 26.9.2014 – Susan Brodie)***

Anna Netrebko jako smyslná a krutá Lady Macbeth v čele vynikajícího obsazení

24. září se na jeviště vrátila Nobleova inscenace Verdiho Macbetha s novým obsazením a silným orchestrem, řízeným hlavním dirigentem Metropolitní opery Fabiem Luisim.

Inscenace byla napjatě očekávaná zejména proto, že se v ní v roli Lady Macbeth poprvé představila ruská sopranistka Anna Netrebko, doprovázená hvězdným basistou René Papem, srbským barytonistou Željkem Lučićem v titulní roli a maltským tenorem Josephem Callejou. A všechen ten rozruch nevyšel naprázdno, byl to jeden z nejúžasnějších večerů v nedávné historii Metropolitní opery.

Svým charismatem a vokálními ohňostroji nejvíce zářila Anna Netrebko. Sopranistka v posledních letech směřovala k dramatičtějšímu repertoáru a pro newyorské publikum to byla příležitost vidět ji v něčem zcela jiném než doposud. Její Lady Macbeth je ztělesněný oheň, a když je na jevišti, je obtížné odtrhnout od ní oči. Když se poprvé probudí, aby si přečetla Macbethův dopis, v němž jí oznamuje, že se stal thanem z Cawdoru a že mu bylo předpovězeno, že se stane králem, četla s takovou prudkostí, jako by jednotlivá slova ukusovala. Během cabaletty „Oh Tutti Sorgete“ se plazila po jevišti tak, jako kdyby sama byla jedním z démonů, jež právě vzývala.

Ve scéně hostiny byla Anna Netrebko impozantní Lady Macbeth, která všechny převyšovala. Podtrhla to i tím, že místo aby tančila s ostatními hosty, raději si stoupla na židli, aby zdůraznila svou moc a autoritu.

Ve slavné náměsíční scéně „Una Macchia e qui tuttora“ se v očích Anny Netrebko zračilo šílenství. Už to nebyla ta elegantní a dominantní žena, která se objevovala v prvních třech dějstvích. Tato žena byla plná lítosti, ale přesto zůstala krutá. Anna Netrebko předváděla své šílenství tak, že nejprve nad jevištěm rozhoupala světlo, a pak se válela po scéně ve snaze smýt si z rukou krev. Jedním z nejzvláštnějších a nejefektnějších momentů byl ten, kdy si lampou posvítila na diváky. Bylo to nejen nepříjemné, ale dodalo to scéně i děsivý náboj.

Vytvořila kultovní postavu s mladistvými a působivými přednostmi a její kontakty s Macbethem v podání Željka Lučiće byly pokaždé intenzívní, s její převahou a sexuálním podtextem. Ve společném recitativu v prvním dějství „Oh Donna Mia“ popadla Netrebko Lučiće – Macbetha za sako a odvlekla ho na postel s prvním náznakem sexuálního napětí mezi nimi.

V duetu „Fatal Mia Donna“ ve třetím dějství, když Lučić ležel na zemi sužovaný zločinem, který spáchal, Netrebko do něho kopla a nakláněla se nad ním jako by byl pouhá loutka, které se může snadno zbavit.

Tento postoj byl ještě rozvinut v recitativu „Perche mi sfuggi“, kde se Lady Macbeth vyptává Macbetha, proč se před ní skrývá. Netrebko oblečená do černého saka a černých kalhot, mu sebrala zbraň a vyzývavě se posadila vedle něho. Způsob, jakým si pohrávala se zbraní, byl nesmírně výmluvný a krvelačný.

Ve scéně oslavy Netrebko opět popadla Lučiće a donutila ho tančit. Odvlekla ho ze židle, zatančila si ním valčík a odmrštila ho do davu. V závěru dějství ho vystrčila z místnosti jako malé dítě.

Její touha po moci a pudová sexualita vyvrcholila v duetu „Ora di Morte“. Anna Netrebko vběhla na scénu a pohybovala se velmi eroticky. Na konci duetu si svlékla šaty a běžela svléknout Lučićovi sako. Pak ho povalila na zem a vleže zakončila duet vysokým cé, což bylo nesmírně erotické a efektní.

Hlasově Netrebko zvládla vše. Její „Vieni T´Afretta“ bylo hrozivé a každá fráze byla dostatečně pikantní, aby se zdůraznil drsný charakter této árie, aniž bylo třeba potlačit krásu a zvučnost jejího hlasu. Způsob, jakým se zakusovala do každé souhlásky se zuby vyceněnými jako tesáky dodávalo zpěvu erotický a bestiální charakter jaký nemá obdoby. V cabalettě „Or Tutti Sorgete“ zazpívala úvodní tóny s mezza voce zabarvením, které vytvořilo vykalkulovaný zvuk, po němž propukla v intenzivní a plný zpěv ve slovech „Qual Petto percotta non vegga il pugnale“ (Ať dýka nespatří hruď, již probodává). To jen zdůraznilo neskrývanou ctižádostivost její Lady Macbeth.

V árii „La Luce Langue“ ve druhém dějství propůjčila Netrebko každé frázi strašidelné vlastnosti. Zejména její nízké tóny byly ohromující, zejména v závěrečné frázi první části této árie. Její důraz na spodní bé a na slovo „l´eternita“ (věčnost) byl démonický.

Ve známé přípitkové árii „Si Colmi il Calice“ frázovala Netrebko první iteraci tématu lehčím, lyričtějším hlasem a zněla mladistvěji a přesněji. Když je však Lady Macbeth donucena svůj zpěv zopakovat, aby zakryla manželovo deliriální vzrušení, zaútočila Netrebko agresivně, silnějším hrudním hlasem a tóny zněly drsněji.Scéna šílenství byla husarským kouskem, protože jednotlivé fráze byly poněkud oddělené, a to zdůrazňovalo její utrápenost. Neustále oscilovala mezi zpěvem ze všech sil a vyváděním posluchače z míry rychlým ztišením. Závěrečné snížené dé zazpívala naplno a protože se zdálo, že by mohlo být poněkud nejisté, vytvořil se přízračný tón, který dovedl výraz až k dokonalosti.

Byla-li Lady Macbeth v podání Anny Netrebko energická, Lučićův Macbeth, pojatý jako křehký starý muž, jí byl úchvatným protějškem. Lučićova postava neovládla ani jedinou scénu a často se ocitala na zemi. Jak už bylo řečeno, při každém setkání s Lady Macbeth Lučić buď ležel na zemi, nebo seděl. Stále se nad ním nakláněla, ovládala každý jeho pohyb a někdy jí Lučić dovolil, aby ho postrkovala sem a tam. Lučić vypadal skoro jako loutka vedená svým majitelem. Takový silný a zajímavý vztah umožnil Lučićovi ukázat svůj nedostatek autority. Zdůrazňovalo to však i jeho beznaděj.

Vokálně Lučić použil svou obvyklou hlasovou eleganci a naplnil ji mnoha intenzivními výbuchy, které zdůraznily zmučený a slabošský charakter jeho Macbetha.

Jedním z vrcholů byl monolog „Mi si affaccia il pugnale“ z prvního dějství, v němž ho pronásleduje vidina nože. Lučić vytvářel každou větu s odstupem a zdůraznil tak Macbethovu nerozhodnost a utrpení. Vykročil na světlo a pohlédl na své ruce jako by spatřil ducha.

Ve scéně, v níž čarodějnice Macbetha varují, že bude svržen, vybuchl Lučić překvapivě plným hlasem, který byl v příkrém kontrastu s pozdějším pianissimem. Postavě to dodalo na paranoičnosti a zdůraznilo její výčitky svědomí.

V závěru jste Lučićova Macbetha litovali. V árii „Pieta, Rispetto“ zpíval každou frázi s takovou křehkostí jako by naříkal. Dokonce ani v závěrečném bojovém výkřiku „O Vittoria“ neznělo Lučićovo vysoké gé jako projev hrdinného válečníka. Naopak vyznělo jako projev zoufalého muže.

René Pape byl v roli Banquoa velkolepý. V hlase mu zněla obvyklá vážnost a v árii „Come dal ciel Precipita“ frázoval Pape každou linku znepokojivým a hrůzu nahánějícím způsobem. Byla to mrazivá a srdceryvná chvíle.

Společný duet s Lučićem v prvním jednání patřil k vrcholným okamžikům, protože jejich hlasy se prolínaly tak, jako by zpíval jen jediný člověk. Pape byl přesvědčivý i jako opakovaně se zjevující Duch oděný v košili zbrocené krví. Kráčel pomalu po jevišti za Lučićem.

Joseph Calleja jako Macduff plně využil možností nádherného hlasu a procítěně zazpíval „Al Paterna Mano“. Frázoval dokonale a s něžným, teplým zbarvením, které vyznělo dojemně a něžně. Cabalettu „La Patri Tradita“ zpíval s hrdinným postojem a s vervou.

Noah Baetge jako Malcolm působil hrozivě, zatímco Claudia Waite v roli Dvorní dámy měla působivý a silný hlas.

Macbeth je sice plný sólových partů, ale bez solidního sboru schází opeře působivost. Donald Palumbo řídil výjimečný sbor a jedním ze skutečných zázraků večera byl sborový zpěv „Patria Opressa“, v němž lid naříká nad svou utlačovanou zemí. Sbor zpíval s pianissimy, která zněla jako žalozpěv a brala divákům dech.

Dalším vrcholem byl sbor čarodějnic, který dodal úvodu opery vtip a kouzlo. Tanec a pohazování kabelkami snoubící se s Verdiho vokální tvorbou dodaly čarodějnicím komický nádech. Avšak ve třetím dějství ve scéně s Macbethem se hlasy sboru změnily v atypicky strašidelné a děsivé zvuky.

Fabio Luisi podal vznosný a impozantní výkon, v němž vyzněla veškerá energie a nálady Verdiho partitury. Všechna tempa udával dynamicky, neustále respektoval zpěváky a nepřehlušoval je. Mezi vrcholná místa patří předehra, kterou dirigoval s naprostou přesností a neobvykle melancholickým nádechem. Dalším vrcholem byla „Patria Opressa“, během níž houslisté hráli tak jemně, jako by se smyčce na strunách snad vznášely.

Režie Adriana Noblea nepůsobí dotěrně. Časově děj umístil do doby první světové války. Scéna je celá černá a obklopují ji větve stromů. Čas od času se v hradních scénách objeví sloupy a ohromné lustry. Opona je měsíc v úplňku, který určuje temné tóny všeobjímající noci.

Jedním z vrcholů této inscenace zůstává průvod skleněných postav králů sestupujících od stropu, který je zakončen Banquovým příchodem na scénu se zrcadlem. Podlaha se změní v roztavené horniny, téměř jako by se měla otevřít brána pekelná a Macbetha pohltit.

Dalším vrcholem je hostina. Noble zaplnil scénu tancem, falešným stolem vyrobeným z prostěradla (poněkud prvoplánový, ale efektní symbol Macbethovy vlády) a úžasným osvětlením. V úvodu této scény je vše jasně ozářeno, dokud Macbeth nespatří Banqua. V tu chvíli vše potemní a temně modrý odstín zdůrazňuje zkrvavenou oběť.

Kostýmy jsou v této scéně rovněž okázalé. Lady Macbeth je oděna v rudé, aby vynikla, zatímco zbytek hostů má světlé bílé či tmavé oděvy.

Bitevní scény mají dobrou choreografii a je stále působivé a bolestné vidět Banquovo proříznuté hrdlo.

Když si Noble přišel při závěrečném děkování na jeviště pro potlesk, dočkal se i několika zabučení, což se v Metropolitní opeře zřejmě stává novou módou. Nezasloužil si to, protože jeho režijní pojetí je správné a respektuje Verdiho umělecký záměr.

Dokonalost neexistuje. Ovšem čas od času se jí něco velmi přiblíží. A to se právě stalo při nynějším premiérovém uvedení Macbetha. Protože sezóna teprve začala, je třeba říci, že půjde o jednu z  nejlepších obnovených premiér, které během ní budou uvedeny, a že by si ji diváci neměli nechat ujít.

(Latin Post – 25.9.2014 – Francisco Salazar)

Giuseppe Verdi:
Macbeth
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Adrian Noble
Scéna a kostýmy: Mark Thompson
Světla: Jean Kalman
Choreograf: Sue Lefton
Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 22. října 2007 The Metropolitan Opera New York
(Live: Met in HD 11. 10. 2014)

Macbeth – Željko Lučić
Lady Macbeth – Anna Netrebko
Banquo – René Pape
Macduff – Joseph Calleja
Malcolm – Noah Baetge
Lady-in-Attendance – Claudia Waite
Physician – James Courtney
Manservant – Christopher Job
Duncan – Raymond Renault
Fleance – Moritz Linn
Murderer – Richard Bernstein
Herald – Seth Malkin
Warrior – David Crawford
Bloody Child – Ashley Emerson
Crowned Child – Jihee Kim

www.metopera.org

Přeložila Magdalena Rytinová
(redakčně kráceno)
Foto Marty Sohl