Macbethovi – vraždící pár ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Theater an der Wien připravilo po světové premiéře Hamleta Arna Schreyera a po takřka neznámém zhudebnění Falstaffa Antonia Salieriho teď jako třetí shakespearovskou inscenaci jednu z nejznámějších operních verzí dramatického díla Williama Shakespeara – Verdiho Macbetha. Opera byla nastudována ve dvou rozličných obsazeních a s rozdílným finále. Jak si vedli Adina Aaron a Roberto Frontali proti slavnějšímu Plácidu Domingovi a rychle stoupající hvězdě Davinii Rodriguez?
Giuseppe Verdi: Macbeth - Theater an der Wien 2016 (foto © Herwig Prammer)
Giuseppe Verdi: Macbeth – Theater an der Wien 2016 (foto © Herwig Prammer)

Shakespearův Macbeth se úspěšně uvedl na operním jevišti až v devatenáctém století, předchozí operní verze měly jen krátký dech. Tříaktová verze francouzského skladatele Hippolyta Chélarda sice dosáhla při pařížském provedení v Opeře roku 1827 pouze čtyř představení, ale již následujícího roku zaznamenala mnohem úspěšnější inscenaci v Mnichově. Za povšimnutí stojí osoba libretisty, kterým byl Claude Joseph Rouget de Lisle, důstojník, literát a hudebník, především autor textu i hudby francouzské hymny Marseillaise. Verdiho operní verze ve čtyřech aktech z roku 1847 ovšem zdaleka neznamenala konec pokusů tuto krvavou tragédii zhudebnit. Roku 1857 uvádí stejnojmennou operu německý skladatel Wilhelm Taubert v berlínské Hofoper. Jediným zhudebněním, které je schopno Verdiho géniovi alespoň částečně konkurovat, je působivé zpracování švýcarského skladatele Ernesta Blocha, uvedené v pařížské Opéra Comique roku 1910. Ernest Bloch, autor slavné skladby Schelomo, spojil estetiku wagnerovského dramatu s impresionistickým hudebním jazykem. Opera přes nesporné hudební kvality bude asi ale vždy stát ve stínu Verdiho díla. Roku 1934 uvádí operního Macbetha renomovaný anglický skladatel Arthur Collingwood. Premiéru tříaktové opery v Sadler’s Wells Theatre provází spíše jen zdvořilostní úspěch, a to i přes zařazení četných prvků skotského folklóru k posílení národního charakteru hudby. V USA se ještě pokusí zhudebnit toto drama Sidney Halpern, ale představení roku 1965 v Off-Broadway Oper v New Yorku zapadlo takřka okamžitě v zapomnění. Vokální mistrovství, které roli Lady Macbeth daly interpretky formátu Marie Callas nebo Leonie Rysanek, inspirovalo současného amerického skladatele Thomase Pasatieriho ke kompozici osmnáctiminutového monodramatu „podle Williama Shakespeara“ pro soprán a klavír. Příjemná, byť poněkud eklektická kompozice, která může být uvedena koncertně nebo scénicky, se tu a tam objevuje na americkém koncertním repertoáru od premiéry roku 2009. Monodrama Lady Macbeth ostatně není jediným dílem tohoto skladatele v žánru opery pro jednoho zpěváka (tento Pasatieriho opus samozřejmě vyžaduje interpretku disponující silným hereckým a vokálním výrazem) a již bylo také nahráno.

Verdiho zhudebnění se vyznačuje velkou dramatickou silou, ale nese jistá dramaturgická úskalí. Ve středu veškerého dění stojí centrální dvojice a její protihráči (Banco, Macduff a jen malá role Duncanova syna Malcolma) jsou v Piaveho libretu, které vzniklo na základě Verdiho přesně rozpracovaného scénosledu, jen slabě načrtnuti. Vraždící pár nemá v zápletce sobě rovné protivníky, a navíc postava zavražděného Banca záhy z děje mizí v prvé půli druhého dějství. Postava Macduffa zaujímá větší prostor včetně vděčné tenorové árie, ale je vykreslena dosti mělce a bez hlubších motivací. Takovéto rozpoložení sil v zápletce pak vyžaduje velmi sugestivní představitele Macbetha a Lady Macbeth, kteří dokáží této studii postupujicího zla v lidském jedinci dát váhu a psychologickou uvěřitelnost.

Giuseppe Verdi: Macbeth - Theater an der Wien 2016 (foto © Herwig Prammer)
Giuseppe Verdi: Macbeth – Theater an der Wien 2016 (foto © Herwig Prammer)

Režisér a od roku 2006 velmi úspěšný intendant Theater and der Wien Roland Geyer se pokoušel najít inspiraci jak ve freudovském výkladu Shakespearova dramatu, tak v platónské tezi o propojení dvou jednotlivců do celku i o rovnováze zla a dobra (v inscenaci symbolizované také poněkud povrchně stálým nošením jedné černé rukavice u obou manželů). Bohužel ve výsledku, kdy režisér použil řadu divadelních a výrazových prostředků, právě tato přemíra postupů a stylová nepropojenost nespřesvědčuje ani ideově ani divadelně. Režisér je navíc fascinován známými vražednickými, resp. zločineckými dvojicemi minulosti od Oresta a Elektry až k Bonnie a Clydeovi (ostatně z českých kriminálních dějin známé obdobný případ vraždících manželů z devadesátých let dvacátého století).

Změny, které režisér v ději provedl, jsou spíše kosmetickými zásahy než radikálním a novým výkladem. Přesazení do současnosti, do města po právě skončené válce, kde panuje diktatura, není nový nápad. A v posledních třech dekádách doslova kvetou inscenace přeložené do vojenského prostředí s přemírou uniforem a maskáčů. Nápad přeložit úvodní věštbu čarodějnic do nočního klubu se speciálním programem se zdá být zajímavý (možná je zbytečná přítomnost nezpívající Lady Macbeth po boku manžela, která ho při „polooficiální” návštěvě doprovází). Režisér se odvolává na duální charakter lidské duše, a tak postavy ženského sboru čarodějnic oblékají napůl fraky a napůl lesklé večerní toalety. Tato dvojtvářnost není ale také příliš inovativní, řada takto komponovaných čísel je známá z německého kabaretu již ve dvacátých letech a širší veřejnost ji zná především z ambiciózního italského erotického filmu Tinta Brasse (režiséra v Čechách tolik oblíbeného Caliguly) Salon Kitty, kde slavná bergmannovská herečka Ingrid Thulin na playback předvádí varietní číslo v obdobném kostýmu a masce. Scénu čarodějnic ruší navíc vlažná choreografie, kterou nezachrání ani striptýzové číslo.

Následující velká dopisová scéna Lady Macbeth je zase aranžována za přítomnosti Macbetha, který deklamuje část úvodního textu. Další průběh inscenace se odehrává v tradičním modu s minimem dekorací (scénograf Johannes Leiacker akcentuje především červenou barvou závěsů) a poněkud monotónní výpravě s neustále se vztyčujícím a zatahujícím se vícehranem, který slouží podle potřeby jako ložnice, postel, stůl a podobně. Inscenátor se snaží soustředit na sexuální závislost titulního páru, a tak inscenuje například scénu cunnilingu na královském křesle, což by ale vyžadovalo větší nasazení od herecky trochu váhavého mužského představitele.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Macbeth (Theater an der Wien 2016)

[Celkem: 9    Průměr: 2.4/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na