Macbethovi – vraždící pár ve Vídni

Předvídatelná inscenace (bez výraznějšího finále) se nečekaně probere po přestávce na začátku třetího dějství. Macbethovo druhé setkání s čarodějnicemi, řešené jako noční můra, je předvedeno za poloprůsvitnou oponou, na níž jsou promítány skvělé animace (video David Haneke) z infernálních světů malíře Hieronyma Bosche, které pobaví mnohem více než celá inscenace. Ve scéně nočního šílenství Lady Macbeth je navíc poněkud neústrojně přidán motiv nenaplněného mateřství, který se tak objevuje neukotveně v celé zápetce. Smrt Macbetha je vyřešena velmi konvenčně v souboji na nože. Režie obsahuje některé až úsměvné momenty, například když Banco varuje syna před možným nebezpečím v lese a synek si místo ostražitosti vybalí svačinu a začne pojídat plněnou housku.

Titulní roli zpívá italský barytonista Roberto Frontali, známý představitel italských rolí a především verdiovského repertoáru. Výborně mu napřiklad sedí spíše otcovský Germont senior v La traviatě ve výtečné Konwitschného režii, nastudované také v Theater an der Wien roku 2014 (naši recenzi a překlad jedné ze zahraničních recenzí najdete zde a zde). Charakter Macbetha dotváří zpěvák ale převážně jen vokálními prostředky a v celkovém dojmu chybí lepší psychologické prokreslení z hlediska hereckého projevu (což je dáno zpěvákovým psycho-fyzickým typem i klidnějším temperamentem). Hlasový projev je spolehlivý, ale nepříliš sugestivní. Postava tak zůstává výrazově chudší a chybí jí výjimečnost superzla. Americká sopranistka Adina Aaron, jež v posledních letech sklidila na evropských jevištích velký ohlas v roli Pucciniho Tosky, vytváří roli Lady Macbeth s určitou tenzí v dramatických výškách. V navštívené repríze byla především dopisová scéna místy zpívána s tlakem a málo diferencovaně. Střední poloha zní barevně, zpěvačka příjemně frázuje (až na trochu neitalského akcentu v deklamaci), ale hlas se zdá lyričtější, než bývá pro obsazení tohoto velmi obtížného partu zvykem.

Jeden z rakouských kritiků zařadil hlasový projev Adiny Aaron, většinou označovaný jako spinto soprán, do jím vtipně vytvořené kategorie „přetrénovaného lyrického sopránu”. Zpěvačka ale disponuje atraktivním zjevem (zde je zajímavá konkurence k druhé představitelce Lady Macbeth, exotické Davinii Rodriguez) i kvalitním představitelským potenciálem, který občas ale hatí nepříliš zdařilé režisérské nápady. V prvém duetu s Macbethem například režisér instruoval představitelku, aby vytáhla z kabátku slušivého kostýmu vystřelovací nůž a během duetu o plánované vraždě si s ním pohrávala (poněkud neobratně, což je pochopitelné, protože tento typ nožů tedy určitě není dámská zbraň první volby). Výkon obou protagonistů ale rostl s postupujícím představením, avšak oběma jakoby chyběla fascinující velikost těchto „monumentů” zla. Pochybuji, že se dá toto nemrtelné drama-opera hrát civilně. Potěšila účast slovenského basisty Štefana Kocána, který zpíval okrouhlým tónem svého barevného basu postavu Banca.

Kocánův výrazný výkon ještě předčil tenorista Arturo Chacón-Cruz v roli Macduffa, který jeho árii podal jako srdceryvné italské lamento a po právu pro svůj verdiovský styl (a práci s dynamikou) sklidil největší potlesk na otevřené scéně. Herecky měl ale stejně jako Štefan Kocán jen málo prostoru k výraznější charakterizaci Macbethova protivníka. I drobnější role jsou obsazeny adekvátně (Natalia Kawałek-Plewniak jako Dvorní dáma, Julian Henao Gonzales jako Malcolm).

Hudební nastudování Bertranda de Billyho lze označit jako velmi spolehlivé a zpěvácky vstřícné, ale při této již deváté spolupráci světového uznávaného dirigenta s Theater an der Wien (a první jeho verdiovské inscenaci zde) jako by chyběl vrcholný lesk orchestru a monumentalita zvuku, kterou Macbeth jako královské drama krve a dýky žádá. Orchestr (Wiener Symphoniker) hraje uhlazeně, v jeho podání posluchač nenachází vášnivé vrcholy i větší dramatičnost, které by ukázaly jedinečnost Verdiho hudebního dramatu. Skoro vždy chválený sbor Arnold Schoenberg Chor tentokráte začínal spíše vlažně a ženská část v prvním sboru čarodějnic působila zaraženě a zvukově nevýrazně, a to také vinou režisérsky a choreograficky nudného aranžmá. Práce se sborem ostatně byla neduhem celé inscenace, výstupy sboru jsou aranžovány poněkud zmateně a na jeho výkonu je opticky vidět, že si jeho členové tak trochu nevědí rady, co počít. Chybí přidělení detailních osobních hereckých akcí, na které jsou sboristé při inscenacích v Theater an der Wien zvyklí.

Inscenace Macbetha dosvědčuje, že tato „skotská hra” je obávaná nejen mezi herci (kteří z pověrčivosti nevyslovují její jméno, ani ze hry necitují, a pokud tak činí, musí vykonat očistný rituál), ale je i obávaným oříškem pro inscenátory. Vídeňská inscenace zůstala kdesi uprostřed mezi snahou o osobitější režisérský výklad a zároveň zachováním určité dosavadní inscenační praxe jako krvavého historického dramatu. Takovéto režisérské kompromisy ale většinou výslednému tvaru příliš nepomohou.

Recenzi premiérového představení Verdiho Macbetha v Theater an der Wien s Plácidem Domingem a Davinií Rodriguez jsme přinesli zde.

Hodnocení autora recenze: 
hudební nastudování, pěvecké výkony 80 %
režijní koncept 55 %
projekční animace 90 %