Macbethovi – vraždící pár ve Vídni

Shakespearův Macbeth se úspě&scaron;ně uvedl na operním jevi&scaron;ti až v devatenáctém století, předchozí operní verze měly jen krátký dech. Tříaktová verze francouzského skladatele Hippolyta Chélarda sice dosáhla při pařížském provedení v Opeře roku 1827 pouze čtyř představení, ale již následujícího roku zaznamenala mnohem úspě&scaron;něj&scaron;í inscenaci v Mnichově. Za pov&scaron;imnutí stojí osoba libretisty, kterým byl Claude Joseph Rouget de Lisle, důstojník, literát a hudebník, předev&scaron;ím autor textu i hudby francouzské hymny Marseillaise. Verdiho operní verze ve čtyřech aktech z roku 1847 ov&scaron;em zdaleka neznamenala konec pokusů tuto krvavou tragédii zhudebnit. Roku 1857 uvádí stejnojmennou operu německý skladatel Wilhelm Taubert v berlínské Hofoper. Jediným zhudebněním, které je schopno Verdiho géniovi alespoň částečně konkurovat, je působivé zpracování &scaron;výcarského skladatele Ernesta Blocha, uvedené v pařížské Opéra Comique roku 1910. Ernest Bloch, autor slavné skladby Schelomo, spojil estetiku wagnerovského dramatu s impresionistickým hudebním jazykem. Opera přes nesporné hudební kvality bude asi ale vždy stát ve stínu Verdiho díla. Roku 1934 uvádí operního Macbetha renomovaný anglický skladatel Arthur Collingwood. Premiéru tříaktové opery v Sadler's Wells Theatre provází spí&scaron;e jen zdvořilostní úspěch, a to i přes zařazení četných prvků skotského folklóru k posílení národního charakteru hudby. V USA se je&scaron;tě pokusí zhudebnit toto drama Sidney Halpern, ale představení roku 1965 v Off-Broadway Oper v New Yorku zapadlo takřka okamžitě v zapomnění. Vokální mistrovství, které roli Lady Macbeth daly interpretky formátu Marie Callas nebo Leonie Rysanek, inspirovalo současného amerického skladatele Thomase Pasatieriho ke kompozici osmnáctiminutového monodramatu &bdquo;podle Williama Shakespeara“ pro soprán a klavír. Příjemná, byť poněkud eklektická kompozice, která může být uvedena koncertně nebo scénicky, se tu a tam objevuje na americkém koncertním repertoáru od premiéry roku 2009. Monodrama Lady Macbeth ostatně není jediným dílem tohoto skladatele v žánru opery pro jednoho zpěváka (tento Pasatieriho opus samozřejmě vyžaduje interpretku disponující silným hereckým a vokálním výrazem) a již bylo také nahráno. Verdiho zhudebnění se vyznačuje velkou dramatickou silou, ale nese jistá dramaturgická úskalí. Ve středu ve&scaron;kerého dění stojí centrální dvojice a její protihráči (Banco, Macduff a jen malá role Duncanova syna Malcolma) jsou v Piaveho libretu, které vzniklo na základě Verdiho přesně rozpracovaného scénosledu, jen slabě načrtnuti. Vraždící pár nemá v zápletce sobě rovné protivníky, a navíc postava zavražděného Banca záhy z děje mizí v prvé půli druhého dějství. Postava Macduffa zaujímá vět&scaron;í prostor včetně vděčné tenorové árie, ale je vykreslena dosti mělce a bez hlub&scaron;ích motivací. Takovéto rozpoložení sil v zápletce pak vyžaduje velmi sugestivní představitele Macbetha a Lady Macbeth, kteří dokáží této studii postupujicího zla v lidském jedinci dát váhu a psychologickou uvěřitelnost. Režisér a od roku 2006 velmi úspě&scaron;ný intendant Theater and der Wien Roland Geyer se pokou&scaron;el najít inspiraci jak ve freudovském výkladu Shakespearova dramatu, tak v platónské tezi o propojení dvou jednotlivců do celku i o rovnováze zla a dobra (v inscenaci symbolizované také poněkud povrchně stálým no&scaron;ením jedné černé rukavice u obou manželů). Bohužel ve výsledku, kdy režisér použil řadu divadelních a výrazových prostředků, právě tato přemíra postupů a stylová nepropojenost nespřesvědčuje ani ideově ani divadelně. Režisér je navíc fascinován známými vražednickými, resp. zločineckými dvojicemi minulosti od Oresta a Elektry až k Bonnie a Clydeovi (ostatně z českých kriminálních dějin známé obdobný případ vraždících manželů z devadesátých let dvacátého století). Změny, které režisér v ději provedl, jsou spí&scaron;e kosmetickými zásahy než radikálním a novým výkladem. Přesazení do současnosti, do města po právě skončené válce, kde panuje diktatura, není nový nápad. A v posledních třech dekádách doslova kvetou inscenace přeložené do vojenského prostředí s přemírou uniforem a maskáčů. Nápad přeložit úvodní vě&scaron;tbu čarodějnic do nočního klubu se speciálním programem se zdá být zajímavý (možná je zbytečná přítomnost nezpívající Lady Macbeth po boku manžela, která ho při &bdquo;polooficiální" náv&scaron;těvě doprovází). Režisér se odvolává na duální charakter lidské du&scaron;e, a tak postavy ženského sboru čarodějnic oblékají napůl fraky a napůl lesklé večerní toalety. Tato dvojtvářnost není ale také příli&scaron; inovativní, řada takto komponovaných čísel je známá z německého kabaretu již ve dvacátých letech a &scaron;ir&scaron;í veřejnost ji zná předev&scaron;ím z ambiciózního italského erotického filmu Tinta Brasse (režiséra v Čechách tolik oblíbeného Caliguly) Salon Kitty, kde slavná bergmannovská herečka Ingrid Thulin na playback předvádí varietní číslo v obdobném kostýmu a masce. Scénu čarodějnic ru&scaron;í navíc vlažná choreografie, kterou nezachrání ani striptýzové číslo. Následující velká dopisová scéna Lady Macbeth je zase aranžována za přítomnosti Macbetha, který deklamuje část úvodního textu. Dal&scaron;í průběh inscenace se odehrává v tradičním modu s minimem dekorací (scénograf Johannes Leiacker akcentuje předev&scaron;ím červenou barvou závěsů) a poněkud monotónní výpravě s neustále se vztyčujícím a zatahujícím se vícehranem, který slouží podle potřeby jako ložnice, postel, stůl a podobně. Inscenátor se snaží soustředit na sexuální závislost titulního páru, a tak inscenuje například scénu cunnilingu na královském křesle, což by ale vyžadovalo vět&scaron;í nasazení od herecky trochu váhavého mužského představitele. Předvídatelná inscenace (bez výrazněj&scaron;ího finále) se nečekaně probere po přestávce na začátku třetího dějství. Macbethovo druhé setkání s čarodějnicemi, ře&scaron;ené jako noční můra, je předvedeno za poloprůsvitnou oponou, na níž jsou promítány skvělé animace (video David Haneke) z infernálních světů malíře Hieronyma Bosche, které pobaví mnohem více než celá inscenace. Ve scéně nočního &scaron;ílenství Lady Macbeth je navíc poněkud neústrojně přidán motiv nenaplněného mateřství, který se tak objevuje neukotveně v celé zápetce. Smrt Macbetha je vyře&scaron;ena velmi konvenčně v souboji na nože. Režie obsahuje některé až úsměvné momenty, například když Banco varuje syna před možným nebezpečím v lese a synek si místo ostražitosti vybalí svačinu a začne pojídat plněnou housku. Titulní roli zpívá italský barytonista Roberto Frontali, známý představitel italských rolí a předev&scaron;ím verdiovského repertoáru. Výborně mu napřiklad sedí spí&scaron;e otcovský Germont senior v La traviatě ve výtečné Konwitschného režii, nastudované také v Theater an der Wien roku 2014 (na&scaron;i recenzi a překlad jedné ze zahraničních recenzí najdete zde a zde). Charakter Macbetha dotváří zpěvák ale převážně jen vokálními prostředky a v celkovém dojmu chybí lep&scaron;í psychologické prokreslení z hlediska hereckého projevu (což je dáno zpěvákovým psycho-fyzickým typem i klidněj&scaron;ím temperamentem). Hlasový projev je spolehlivý, ale nepříli&scaron; sugestivní. Postava tak zůstává výrazově chud&scaron;í a chybí jí výjimečnost superzla. Americká sopranistka Adina Aaron, jež v posledních letech sklidila na evropských jevi&scaron;tích velký ohlas v roli Pucciniho Tosky, vytváří roli Lady Macbeth s určitou tenzí v dramatických vý&scaron;kách. V nav&scaron;tívené repríze byla předev&scaron;ím dopisová scéna místy zpívána s tlakem a málo diferencovaně. Střední poloha zní barevně, zpěvačka příjemně frázuje (až na trochu neitalského akcentu v deklamaci), ale hlas se zdá lyričtěj&scaron;í, než bývá pro obsazení tohoto velmi obtížného partu zvykem. Jeden z rakouských kritiků zařadil hlasový projev Adiny Aaron, vět&scaron;inou označovaný jako spinto soprán, do jím vtipně vytvořené kategorie &bdquo;přetrénovaného lyrického sopránu". Zpěvačka ale disponuje atraktivním zjevem (zde je zajímavá konkurence k druhé představitelce Lady Macbeth, exotické Davinii Rodriguez) i kvalitním představitelským potenciálem, který občas ale hatí nepříli&scaron; zdařilé režisérské nápady. V prvém duetu s Macbethem například režisér instruoval představitelku, aby vytáhla z kabátku slu&scaron;ivého kostýmu vystřelovací nůž a během duetu o plánované vraždě si s ním pohrávala (poněkud neobratně, což je pochopitelné, protože tento typ nožů tedy určitě není dámská zbraň první volby). Výkon obou protagonistů ale rostl s postupujícím představením, av&scaron;ak oběma jakoby chyběla fascinující velikost těchto &bdquo;monumentů" zla. Pochybuji, že se dá toto nemrtelné drama-opera hrát civilně. Potě&scaron;ila účast slovenského basisty &Scaron;tefana Kocána, který zpíval okrouhlým tónem svého barevného basu postavu Banca. Kocánův výrazný výkon je&scaron;tě předčil tenorista Arturo Chacón-Cruz v roli Macduffa, který jeho árii podal jako srdceryvné italské lamento a po právu pro svůj verdiovský styl (a práci s dynamikou) sklidil největ&scaron;í potlesk na otevřené scéně. Herecky měl ale stejně jako &Scaron;tefan Kocán jen málo prostoru k výrazněj&scaron;í charakterizaci Macbethova protivníka. I drobněj&scaron;í role jsou obsazeny adekvátně (Natalia Kawałek-Plewniak jako Dvorní dáma, Julian Henao Gonzales jako Malcolm). Hudební nastudování Bertranda de Billyho lze označit jako velmi spolehlivé a zpěvácky vstřícné, ale při této již deváté spolupráci světového uznávaného dirigenta s Theater an der Wien (a první jeho verdiovské inscenaci zde) jako by chyběl vrcholný lesk orchestru a monumentalita zvuku, kterou Macbeth jako královské drama krve a dýky žádá. Orchestr (Wiener Symphoniker) hraje uhlazeně, v jeho podání posluchač nenachází vá&scaron;nivé vrcholy i vět&scaron;í dramatičnost, které by ukázaly jedinečnost Verdiho hudebního dramatu. Skoro vždy chválený sbor Arnold Schoenberg Chor tentokráte začínal spí&scaron;e vlažně a ženská část v prvním sboru čarodějnic působila zaraženě a zvukově nevýrazně, a to také vinou režisérsky a choreograficky nudného aranžmá. Práce se sborem ostatně byla neduhem celé inscenace, výstupy sboru jsou aranžovány poněkud zmateně a na jeho výkonu je opticky vidět, že si jeho členové tak trochu nevědí rady, co počít. Chybí přidělení detailních osobních hereckých akcí, na...

Macbethovi – vraždící pár ve Vídni

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Macbeth (Theater an der Wien 2016)

Mohlo by vás zajímat