Německo se považuje za zemi soudobého hudebního divadla, mladí režiséři podporovaní vysokými subvencemi se ujímají starých oper a rezolutně je přenášejí do současnosti – ne vždycky k radosti abonentů. Tolik známé klišé. Hlubší pohled na repertoáry jednotlivých divadel a datum zrodu jejich inscenací ukáže něco jiného. Řada produkcí, které se v německojazyčných divadlech nepřetržitě hrají, má muzeální hodnotu. Jsou to prastaré inscenace, vytvořené před desetiletími, někteří z jejich režisérů už zemřeli (nebo jsou zapomenuti). Rekord nejstarší režie, která je stále na repertoáru, drží Vídeňská státní opera se svou Madam Butterfly z roku 1957 – je tedy 59 let stará (374 repríz); její režisér Josef Gielen zemřel roku 1968. Antikvární inscenace už potěšila několik generací operních fanoušků.
Také Berlín má svou starobylost – Lazebník sevillský v tamní Státní opeře je inscenace z roku 1968 (359 repríz), režisérka Ruth Berghaus zemřela před dvaceti lety. V Německé opeře měla roku 1969 premiéru Tosca v režii Boleslawa Barloga a také se stále ještě hraje (377 repríz). Rosenkavalier v Bavorské státní opeře v Mnichově měl premiéru roku 1972 (182 repríz), z téhož roku je inscenace Humperdinckovy Perníkové chaloupky v Hamburku (247 repríz), 36 let je inscenaci Čarostřelce ve Stuttgartu (160 repríz). Ve srovnání s uvedenými příklady působí curyšská La cenerentola se svými 22 lety jako mladice (51 repríz) a také Prokofjevova Láska ke třem pomerančům v Komické opeře v Berlíně z roku 1998 (118 repríz) je ještě „čerstvá“ – obě jsou inscenace Andrease Homokiho. Z roku 1998 je také Bohéma v Opeře ve Frankfurtu (113 repríz).
(Der Spiegel č. 18, 2016, s. 120)
Připravila a přeložila Vlasta Reittererová
