Mahler v Berlíně: Abbado, von Otter a Kaufmann

Ne zcela vyprodán byl zvláštní koncert Berlínských filharmoniků ke stému výročí Mahlerova úmrtí ve středu 18.května 2011 v berlínské Filharmonii. Někdejší dlouholetý šéf orchestru Claudio Abbado řídil Adagio z Desáté symfonie a Píseň o Zemi, se sólisty Anne-Sophie von Otter a Jonasem Kaufmannem.

Vrcholem koncertu byl hned úvod – mohutná violová sekce orchestru v Adagiu zazářila po všech stránkách, Abbadovu intenci naplnila stoprocentně. Tím inspirovala i další skupiny Filharmoniků ke koncertování v původním smyslu slova, které pochází od latinského concertare, tedy soutěžit. Méně uspokojivě ovšem vyzněla Píseň o Zemi. Jonas Kaufmann byl z velké části špatně nebo dokonce sotva slyšet, byl buď překryt orchestrem nebo mu dílo jako takové nekonvenovalo, a to ani v prostších místech, jako je třeba třetí část. Kaufmann se znovu a znovu snažil o belcanto, avšak ani pokus o jakési schubertovsko – lisztovské zabarvení nepřinesl potřebný hudební efekt. Domnívám se, že navíc ani sám zpěvák nebyl se svým výkonem spokojen, čemuž nasvědčovala i jeho gestika a mimika. Inu, uzpívat Lohengrina ještě neznamená zvládnout Píseň o zemi… Anne-Sophie von Otter hájila švédské barvy i svým oblečením, specifickou těžkost čili “nevděčnost“ Mahlerovy partitury však nezvládla ani ona ke stoprocentní spokojenosti. Pouze závěrečné „…ewig …ewig“ dostalo potřebnou výrazovou hloubku – to ovšem je také ideální hlasová poloha pro hlubší ženský hlas. Filharmonici, kteří excelovali v Adagiu, nečekaně začali ztrácet svoji koncentrovanost a příslovečnou preciznost. Konflikt mezi flétnou a hobojem na začátku čtvrté věty byl logickým vyústěním nejistoty či patřičné neobeznámenosti s touto partiturou. Kam se vytratilo například pianissimo celého orchestru, které Berlínští filharmonici za Karajana ovládali jako žádné jiné těleso? Při vší té kráse jsem v Písni neslyšel jediný dynamický rozdíl ve dřevech. Je znát, že Abbado dnes klade důraz výlučně na interpretaci a ne na „handwerk“. Oduševnělost je jedna věc, ale stavět na ne zcela stoprocentním základě též není dost dobře možné. Jakkoli povrchně by zněla otázka, položená Filharmonikům před koncertem – s kým že by tentokrát Mahlera raději hráli, zda s Abbadem nebo Rattlem – u Písně o Zemi si vůbec nejsem jistý, že by to milánský mistr vyhrál. Skoro všude jsem postrádal kvazi-debussovské barvy, kterými partitura hýří jako málokde jinde u Mahlera. Že frenetické ovace patřily především Abbadovi, to na tomto zjištění nic nezmění.

Jistě, Abbado prošel pozoruhodným vývojem uměleckým i lidským. Jestli je ale současné automatické skloňování Abbada a Mahlera skutečně oprávněné, to tedy nevím. Během koncertu jsem si musel vzpomenout, jak často jsou interpreti nejlepší v něčem, s čím nejsou až tak běžně spojováni: ať je to Gulda se Chopinem, Talich s Čajkovským či Abbado s Dvořákem. Abbadova Novosvětská v Palermu s Berlínskými filharmoniky byla mimořádná, u jeho Mahlera jsem ale postrádal patřičné intelektuální zázemí v podobě důvěrné znalosti celé mahlerovské historie, tedy toho, co bylo „kdysi“ samozřejmé u Bernsteina (první cyklus s Newyorskými filharmoniky!) či u Kubelíka, o Walterovi ani nemluvě. Takže – dobrý koncert na vysoké úrovni, ale žádná hvězdná hodina hudby.

V souvislosti s letošním jubilejním rokem si neodpustím vyzvednout tři osobnosti, díky kterým Gustav Mahler není prorokem ve své vlasti: Profesora Jiřího Rychetského z Humpolce, který spolu s Václavem Neumannem Mahlera zbavoval vrstev zapomenutí. Dále manžele Poukarovy z Jihlavy, jejichž celoživotní promahlerovské aktivity kulminovaly v instalování Mahlerova pomníku v roce 2010. A konečně inženýra Milana Paláka z Ostravy, který dva roky po vydání krásného atlasu po stopách Leoše Janáčka na Hukvaldsku přišel s atlasem po stopách Gustava Mahlera v zemích českých. Dílem, jehož význam pro mahlerovské bádání nelze ani docenit a které je odbornou veřejností samozřejmě stále znovu citováno. Krom toho je Milan Palák také prezidentem Společnosti Beno Blachuta, kde vedle řady dalších hodnotných počinů vydal jako první v řadě historických nahrávek ostravského tenora záznam téměř neznámé produkce Písně o Zemi v češtině z roku 1962. Alois Klíma na ní diriguje Symfonický orchestr Československého rozhlasu.

Berliner Philharmoniker – Claudio Abbado – Gustav Mahler
Berliner Philharmoniker
Dirigent: Claudio Abbado
Anne Sofie von Otter (mezzosoprán)
Jonas Kaufmann (tenor)
18.května 2011 Filharmonie Berlín

Gustav Mahler:
Adagio from the Symphony No. 10 (Performing version by Deryck Cooke)
Das Lied von der Erde