Jako první zazněla skvostná Händelova Ouvertura k opeře Acis a Galatea v Mozartově instrumentaci. První Händelova opera v angličtině (1718) pojednává o vodní víle Galatee, kterou ohrožuje Polyfenos a zahubí jejího milého, pasáčka Acise. Před orchestr se posadil – k cembalu, jak velí barokní tradice – dirigent Vojtěch Spurný. Provedení této předehry bylo energické, zvukově šťavnaté, zaujala výborná práce klarinetů a lesních rohů, zkrátka – byl to velkolepý vstup do večera.
Pak ale ten drive trochu ubral na plynu v Händelově Suitě D dur pro trubku a orchestr, které se ujal mladý, přesto již dlouholetý sólista SOČRu Jiří Houdek. Sólistovi nechyběla přesnost a všechny tóny, kudrlinky a trylky jeho barokního partu byly na svém místě. Hrál čistě, jen se mi zdálo, že je to celé trochu opatrné, bez většího lesku, že do toho on i orchestr mohli vnést více živosti a vzruchu.
V dalším čísle přeladil Houdek svou malou trubku – pikolu – z A do B ladění, aby přednesl Vivaldiho Koncert B dur. Také zde to byl Vivaldi jaksi plochý a zvukově chudý, bez zářivých tónů, nebarevný, s jednotvárnou dynamikou. Když to srovnáme s nahrávkami jiných komorních těles s kompletnějším obsazením, tak proti nim asketický smyčcový doprovod s cembalem působil vyloženě děravě a „vykradeně“. Sólistovi bych ve Vivaldim vytkla vibrato, až příliš velké a svévolně užívané pro tento druh hudby.
Poté nastoupila Anna Paulová se slavným Mozartovým klarinetovým Koncertem A dur, který pravidelně hrává na původní basetový klarinet. Je to jediný Mozartův klarinetový koncert, napsal jej v roce 1791, pouhé dva měsíce před smrtí, a věnoval jej svému příteli Antonu Stadlerovi, který na basetový klarinet hrál. Anna Paulová získala v roce 2015 druhé místo na pražskojarní soutěži, v roce 2016 prvenství v soutěži Bohuslava Martinů a probojovala se také mezi šestici nejlepších klarinetistů v soutěži ARD. Je to nesporný talent a její výkon v Mozartově Koncertu A dur s PKF jsem vysoce ocenila již loni v červnu.
Tentokrát jí akustika rozhlasového studia tolik nesvědčila, hluboký podmanivý tón basetového klarinetu se mi nezdál tak bohatý na alikvóty. Byla tu hezká místa, například když vede klarinet v 1. větě sám se sebou dialog dvěma různými hlasy – chvíli v horní poloze, pak odpovídá v dolní poloze. Nebo v pomalé 2. větě nasazení ve velmi jemném pianissimu, v sóle i orchestrálním doprovodu, či taneční lehkost ve 3. větě.
Na druhé straně smyčcům by slušela lepší intonace, ta se u prvních houslí dost nepříjemně rozjížděla už u Vivaldiho, a u Mozarta je to vnímáno ještě citlivěji. Také se mi nelíbily občas až brutální akcenty, které vyčnívaly z partitury tím víc, čím méně plastická byla ostatní dynamika. Nicméně je dobře, že se symfonické těleso soustředilo na živý koncert v menším komorním obsazení, i s napětím a prvky nejistoty. To má pro růst orchestru nesporný význam.
Hodnocení autorky recenze: 50%
