Když literatura klade hudbě vysoké nároky
Zařazení světové premiéry rozměrného díla německého soudobého skladatele Petera Wittricha s úplným názvem Malý princ, spolu s pilotem v písečných dunách, s tajemnými planetami a podivnými dospělými. Concertino poetico pro bicí sólo, vypravěče (hlas) a instrumentální soubor na motivy stejnojmenné knihy Antoine de Saint-Exupéryho do dramaturgie Českého spolku pro komorní hudbu, navíc její umístění do Dvořákovy síně Rudolfina, bylo velkou poctou tvorbě jmenovaného německého autora.
Malý princ doby postpostmoderní
Skladba nabídla mimořádnou příležitost seznámit pražské publikum s hrou světového hráče na bicí nástroje Simona Rubina. Byl hlavní postavou večera nejenom díky své strhující interpretaci, ale zaskvěl se i jako dirigent s transparentními gesty a jako charismatický tenor. Jakkoliv je Exupéryho kniha Malý princ uhrančivým dílem, stály jeho ideje v povzdálí při „čarování“ italského bicisty. Simone Rubino ovládal marimbu, vibrafon, zvonkohru, tympány, velký buben a celou řadu drobných perkusí. Na každém hudebním nástroji předváděl nejenom ekvilibristiku techniky s paličkami, ale pomocí prstů a dlaní pak ještě dobarvoval vibrace jeho korpusu.
Rubinova hudební fantazie a schopnost modelovat nástrojovou barvu neznala mezí. Nebyla to samoúčelná virtuozita. Vždy podpořila obsahové nastavení jednotlivých částí. S fortelem pak Simone Rubino dirigoval celý interpretační aparát. Výsledný tvar skladby pod jeho vedením vyplynul v plasticitě a přehlednosti. Jeho lyrický tenor renesančního typu se stal hlasem postavy Malého prince a tlumočil s poetickou naléhavostí jeho zážitky při setkání s vypravěčem i postřehy z návštěv dalších planet a jejich obyvatel. Hlas Simona Rubia mi připomněl mnoho tenorových rolí ze scénické tvorby Carla Orffa (např. opery Chytračka nebo Měsíc).
Vypravěčkou příběhu byla pěvkyně Franziska Rabl, jejíž umělecká činnost byla v programovém lístku označena jako „umělecký přednes“ a „zpěv“. Její mluvní projev byl civilní, svižný. Rychlé tempo její deklamace v sále nevadilo českým posluchačům, jimž k pochopení textu pomáhalo titulkovací zařízení, za německou část mluvit nemohu. Jisté však je, že vůči poetice hlasu Simone Rubia vytvořila hluboký kontrast. Svůj operní fond využila pěvkyně jen jednou. Píseň o rozhodující roli srdce v poznávání světa však nebyla prodchnuta pregnantní kantilénou, a tak o schopnostech zpěvačky můžeme jen spekulovat. Je škoda, že skladatel pro její zapojení do partitury nenašel více příležitostí.
Sólové kreace hráče na bicí nástroje Simone Rubina a deklamace Franzisky Rabl dominovaly ve vývoji celého nového díla Petera Wittricha. Atmosféru příběhu pak dokresloval další instrumentální aparát. V jeho složení převládaly dechové nástroje, ze smyčcových byl přítomen jen standardní kvartet. Klavír se objevil několikrát v sólové roli. Na tomto místě nutno připomenout poetické podání části Zalévání květin Stanislavem Gallinem.
Celkově vzato lze konstatovat, že všechny nástroje byly v partituře využity účelně. Plnily především roli samostatného hlasu ve vrstevnatém předivu, v některých částech však došlo též k jejich slučování pro potřeby homofonní sazby. Je zřejmé, že výraznou pozici zaujímaly nástroje žesťové. Hráči na ně však osvědčili jemný cit pro komorní hru, a nikde zbytečně ostatní skupiny nepřekrývali. Z hlediska instrumentační atraktivity jsem zachytil v průběhu skladby pozvolný ústup od nápaditých valér k běžně frekventovaným barvám. Dělo se to ve spojitosti s odklonem autora od moderních kompozičních metod k náznakům jazzu či vyššího populáru. K nim se autor uchyloval, aby ilustroval tance, které si k literárním obrazům Saint-Exupéryho účelově přimyslel.
Exupéry na pomezí moderny a jazzu
Jaká tedy byla struktura skladby Malý princ Petera Wittricha? Vycházela z motivů Exupéryho knihy a dělila skladbu do dvaceti dvou kratších částí. Některé věty byly melodramy, některé dialogem mezi zpěvem Malého prince a deklamací vypravěče. Často vypravěč sdělil mikropříběh celý a hudba se k němu připojila svým komentářem. Role sólujícího hráče na bicí nástroje již byla popsána, další instrumentalisté tedy ve svých pasážích příběh dobarvovali.
Domnívám se, že celková atmosféra hudby Petera Wittricha s křehkostí Exupéryho formulací docela souvisela. Oceňuji tento stav, protože není snadné ho docílit. Je totiž velmi obtížné najít hudební pendant ke zdánlivě jednoduchému Exupéryho literárnímu jazyku Malého prince, jenž je současně naplněn nebývalou moudrostí. Mám-li však skutečně postavit Exupéryho Malého prince a jeho zpracování Peterem Wittrichem vedle sebe, nemohu se zbavit dojmu, že mezi nimi zeje propast ještě dosti hluboká. Nezmenšuje ji ani stylová neujednocenost partitury, těkající od moderny poloviny 20. století až po tradiční jazz. Chápu, že žánrové výlety mají karikovat vzniklé obrazy. K jednotě hudební formy to však nepřispívá. K dané polemice ještě připojuji, že stylová jednota kompozičního jazyka není dnes, v době postpostmoderny, vnímána jako fatální vada kompoziční práce.
Náročná interpretace i odvážné dílo samo bylo publikem oceněno živým potleskem. Málokterému českému skladateli se podaří, aby jeho kompozice zazněla v premiéře v Dvořákově síni Rudolfina. Pro nás je to chrám, do kterého se chodíme modlit. Velebnost tohoto místa zůstala však panu Peteru Wittrichovi utajena. Přišel se klanět v oděvu inspirovaném americkým Západem. To bych si např. v sále Akademie krásných umění v Mnichově nikdy nedovolil. Nebo si prezentace na tak prestižní pražské platformě nevážil?
Český spolek pro komorní hudbu • Zemlinského kvarteto
19. ledna 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Peter Wittrich: Malý princ (85′)
Účinkující
Simone Rubino – bicí
Franziska Rabl – umělecký přednes, zpěv
Zemlinského kvarteto
František Souček – housle
Petr Střížek – housle
Petr Holman – viola
Vladimír Fortin – violoncello
Jiří Skuhra – flétna
Jan Mach – klarinet
Stanislav Masaryk – trubka
Lukáš Moťka – trombon
Karel Malimánek – tuba
Stanislav Gallin – klavír
