Malý princ v Plzni: Vizuálně atraktivní pohybově taneční divadlo

Saint-Exupéry a jeho Malý princ
Příběh Malého prince je zdánlivě prostý – pilot (Saint-Exupéry sám) přistane kvůli poruše motoru na Sahaře uprostřed pouště. Když se chce dát do opravy, objeví se náhle plavovlasý chlapec, malý princ. Osloví pilota s prosbou, aby mu nakreslil beránka. Pilot jeho přání vyhoví, ale kresby se malému princi nelíbí, je spokojen až v okamžiku, kdy pilot nakreslí zavřenou krabici, v níž je kýžený beránek skryt – malý princ je schopen díky své představivosti vidět beránka i uzavřeného v bedýnce. Je přesně takový, jakého chtěl. Začne vyprávět pilotovi o své planetce-asteroidu, na které žije, o baobabech, které tam rostou a jež je třeba vytrhávat, aby jejich kořeny planetku nezničily. A především o růži, o niž pečuje a již si zamiluje a která ho také má ráda. Než se ovšem dostal malý princ na Zemi, navštívil řadu dalších malých planet, každou obýval jiný dospělý. Saint-Exupéry tu vytváří určité lidské typy: panovačný Král, který ovládá celý vesmír; Domýšlivec, který chce být všemi obdivován; Pijan, který pije, aby zapomněl, že se stydí za své pijanství; Podnikatel, který jen počítá hvězdy v mylném domnění, že jsou jeho; Lampář, který každou minutu zhasíná a rozsvěcí lampu na své planetce, protože je věrný příkazu, který však už ztratil smysl; Zeměpisec, jenž tvoří stále nové mapy, ale nepohne se od svého stolu.

Na Zemi se malý princ potkává s hadem, který mu prozradí svou schopnost – umí vrátit každého té zemi, z níž vzešel. Další zásadní setkání je s liškou. Liška mu vysvětlí sílu přátelství a jedinečnost jeho růže – jedinečná je tím, že se o ni on stará, má k ní vtah. A každý je zodpovědný za to, co k sobě připoutá. Zatímco malý princ vypráví, dochází pilotovi v poušti voda, vydají se ji tedy společně hledat a skutečně nalézají studnu. Princ vybízí pilota k návratu k letadlu, aby mohl opravit svůj stroj, sám chce u studny zůstat, pilot se pro něj má nazítří vrátit. Pilot kreslí malému princi náhubek pro beránka, aby mu neokousal jeho růži, a vydává se zpět k letounu. Podaří se mu motor opravit, vrací se druhý den ke studni a zastihne chlapce v rozhovoru s hadem. Princ chce zpět na svoji planetku, ale tíží ho jeho tělo. Potřebuje hada, který mu svým uštknutím umožní vrátit se zpět. A musí na to být sám, nechce, aby ho pilot, jeho přítel, doprovázel. „Budu vypadat, že je mi špatně… že skoro umírám…“ Vysvětluje pilotovi, že to jinak nejde, že jen „opustí starou slupku“. Malý princ odchází, pilot vidí jen záblesk u chlapcova kotníku a jeho tichý pád do písku. Za svítání ale pilot princovo tělo nenašel. Po letech stále myslí na setkání s malým princem. Když se v noci dívá na hvězdy, hledá jeho planetku. A uvědomuje si, že k náhubku nenakreslil kožený řemen k upoutání beránka – malému princi je tedy náhubek k ničemu! Co když teď beránek okouše princovu růži? Hvězdy měly připomínat smích malého prince, ale v takových okamžicích se všechny hvězdné rolničky změní v slzy…

Saint-Exupéry byl doslova posedlý létáním, odpovídalo jeho dobrodružné povaze a vnitřní potřeba létat se mu stala osudnou. Prodělal řadu havárií, a když už nemohl létat ve Francii, odešel po roce 1940 do New Yorku, kde mu jako pilotovi ve službách spojeneckého letectva bylo povoleno osm letů. V červenci 1944 vzlétl k tomu poslednímu – byl vyslán z Korsiky k průzkumnému letu nad Francií. Už se z něj nevrátil. Jako by si v Malém princi předpověděl svůj osud. Smrt Saint-Exupéryho není zcela vyjasněna – k jeho sestřelení se po letech sice přihlásil německý letec Luftwaffe, ale v ten den nebyl prokázán žádný sestřel, letadlo tedy mohlo mít technickou závadu, příčinou mohl být zdravotní stav, a jednou z hypotéz je i dobrovolný odchod ze života.

Surrealisticky laděná novela Malý princ, plná metafor a symbolů, je chápána jako knížka pro děti a oficiálně ji mohou číst čtenáři od 7 let. Její text má v sobě prostotu a vnitřní čistotu. Od dob jejího vzniku se však vedou nekonečné diskuse o tom, zda je opravdu pro nejmenší čtenáře vhodná, a co je v zásadě jejím poselstvím. Německý kněz a vědec, psychoanalytik Eugen Drewermann (1940) rozebral Malého prince ve svém spisu Co je důležité, je očím neviditelné (v českém překladu vyšlo v roce 1996). Letce vnímá jako Saint-Exupéryho alter ego, růži jako milovanou matku, avšak rozmarnou až hysterickou, lišku jako přítelkyni. Je Malý princ tedy vyrovnáváním se s dětstvím a hledáním smyslu života? Či je jakousi bolestnou reakcí na hroutící se svět kolem nás? Saint-Exupéry se podobných témat dotýkal i v dalších svých dílech (např. Země lidí, Kurýr na jih, Noční let, nedokončená Citadela); často se jimi prolínají úvahy nad smyslem lidské existence a autorova skepse k rostoucí průmyslové mašinérii ubíjející ducha. Anebo je to jen krásný, prostý příběh o dítěti v nás a my, posedlí potřebou všechno vysvětlovat, už právě tuto prostou pravdu neumíme vidět?

Možnosti jevištních adaptací a spletitá plzeňská inscenace
Malý princ skýtá široké pole možností k jevištním adaptacím, může být ryze dětskou pohádkovou inscenací, může akcentovat surrealistický charakter i metaforické přesahy. Její mnohovrstevnatost ovšem může být i inscenační pastí – případná snaha o výklad za každou cenu se může velmi snadno stát cestou do slepé uličky a inscenátor se jen víc a víc zamotává do jejího přediva. Plzeňská inscenace se této pasti nevyhnula a sama si nachystala další. Je charakterizována jako „balet volně inspirovaný knihou Malý princ“. Tvůrci nevyprávějí tedy Saint-Exupéryho příběh, spíše než z jeho originálu vycházejí zřejmě ze spisu Eugena Drewermanna. Snaží se vysvětlovat, domýšlet, hledat filozofický výklad, symboly mísí s pokusy o doslovnost, abstrakci s konkrétnem. A řádně při tom zamíchají originálním dějem. Výsledkem je nový nepřehledný celek s nejasnou pointou. Děj je výrazně jiný než v knize, jeho základní ideou je pokus o spojení anonymního Letce s Malým princem v jednu postavu. Vlastní osud Malého prince tu v podstatě chybí, hlavní postavou je Letec. Dějovou linkou je touha malého chlapce stát se pilotem a cesta ke splnění tohoto snu. Tato dějová linka není gradujícím příběhem, ale mozaikou scén.

Z programu se dovídáme, že v důsledku bouře v poušti havaruje letadlo. Letec přežije, ale bez vody a blízkosti civilizace je odsouzen k smrti. V tíživé samotě rekapituluje svůj život, začíná vzpomínkami z dětství. V řadě scén jsme pak svědky jeho cesty ke splnění chlapeckého snu stát se letcem. V retrospektivních obrazech ovšem Letce-dítě tančí představitel Malého prince v princově kostýmu. Zároveň jsou mezi vzpomínky vloženy i zážitky Malého prince ze Saint-Exupéryho knihy. Znamená to tedy, že Letec sám je dospělým Malým princem? „Reálný“ Malý princ přichází k Letci do pouště dělat mu společnost. Je to jeho „dětské já“, dočteme se v obsahu baletu, „společně si ujasňují důležité hodnoty života“. I v dalších úpravách původního Saint-Exupéryho vyprávění se postavy Letce a Malého prince prolínají. Letec je v baletu milován Liškou, zde dozorčí nad stenografkami letecké základny; je to Letec, kdo by se chtěl dostat za svou Růží, svou Maminkou, na její planetu. A je to Letec, kdo se setkává a konverzuje s Hadem, jehož uštknutí mu má návrat umožnit. V poslední scéně jsme zpět v poušti, u Letce se objevuje Malý princ a prosí Letce o namalování beránka, ale také on si přeje odletět zpět za svou Maminkou – Růží. Podle programu se tím „život Malého prince naplnil a splynul s osudem Letce. Umírání už není bolestné.“ Letec potom nakreslí Malému princi beránka, zmizí a Malý princ se vznáší ke hvězdám. Vše končí promítnutím slov: „Důkazem existence Malého prince je, že byl rozkošný, smál se a chtěl beránka. Chce-li někdo beránka, je to důkaz, že žije.“

Není snadné se v ději orientovat. Naproti tomu málo brali v úvahu inspirativní motivy z literární předlohy , ač některé inscenovány jsou (např. maketa planetky prorostlé baobaby je zavěšená nad hledištěm). Výchozí situací je letadlo uvízlé v poušti, ale příčina se zásadně liší – místo poruchy motoru jde o havárii, tedy věc fatální. Sloučení postavy Letce a Malého prince je nejasně koncipováno – Malý princ je Letec-dítě, současně však vystupuje na jevišti v téže podobě jako samostatná „reálná“ postava, prolínání rovin je příliš komplikované. Originální postavy z knížka libretisté částečně přetvářejí a domýšlejí, vytvářejí i nové, např. Hvězda klubu je zároveň i Alter ego matky; Podnikatel vysává lidem chapadly myšlenky a sny; Liška sice velí stenografkám, je však v kostýmu reflektujícím zvířecí hrdinku. Přesun prvotního seznámení Prince s Letcem s přáním „nakreslit beránka“ (v němž Saint-Exupéry představuje charaktery obou postav a v němž se vytváří jejich vztah) až na konec inscenace ve snaze vytvořit z něj pointu, není šťastný. Výchozí bod zůstává vždycky výchozím bodem. Vlastní závěr se stává nevěrohodným. Mluvený vysvětlující text mnoho nepomáhá a četba obsahu v programu pochopení děje jen znesnadňuje.

I takto upravený a překombinovaný děj by mohl mít jistou sdělnost, pokud by byl zřetelně choreograficky uchopen. V inscenaci však není vizuálně a tanečně dostatečně zřejmé, co je vzpomínka a co probíhající realita, co je fikce. Nebo je to celé fikce? Těžko říct… Choreografii Jiřího Pokorného lze tentokrát nejsnáze charakterizovat jako schematicky působící pohybově taneční divadlo. Vnitřní prožitek se v něm hledá obtížně. Jiří Pokorný kombinuje klasické taneční prvky včetně tance na špičkách s civilním projevem, s chůzí i pobíháním, jindy s až robotickými pohyby. Ano, různé prostředky odlišují jednotlivé scény, ale měl by mezi nimi být jednotící prvek. Není. Celku proto chybí taneční kontinuita, působí roztříštěně, a protože se prvky hojně opakují, i překvapivě nedynamicky. Malý princ – titulní postava, v tomto dění zaniká. Že pro rozuzlení a celý děj klíčová scéna s hadem zůstala choreograficky nevyjádřena, značně snižuje celkovou sdělnost. Přitom je v celém kontextu zcela zásadní, navíc skýtá tolik možností ztvárnění! Had není představován tanečníkem, jen stěží zřetelným světelným paprskem. Místo tance zde jasně dominuje mluvené slovo.

Taneční výkony
Do hlavních rolí jsou obsazeny přední osobnosti plzeňského baletu, jejich potenciál taneční i výrazový byl však využit jen z části. Přesto všichni tanečníci, jak sólisté, tak sbor, dokázali vykřesat ze svých postav maximum možného. Letce ztvárnil na premiéře díky svému přirozenému projevu s plnou přesvědčivostí Gaëtan Pires, Malého prince nová posila souboru, talentovaný Simone Carosso. Eleganci vtiskla postavě Maminky-Růže Afroditi Vasilakopoulou, dominantní postavou scény v jazzovém klubu byla sugestivní Jarmila Hruškociová jako Hvězda klubu/Alter ego matky, rozvernou Liškou Mami Mołoniewicz. Je s podivem, že choreografie nevyužila ani výtečných technických dispozic Richarda Ševčíka, uvězněného po většinu svého výstupu v roli Krále do kostýmu takřka znemožňujícího pohyb a posléze odsouzeného choreografií k pobíhání po jevišti v tělovém spodním prádle; i takto pojatému výstupu dokázal však dát zkušený tanečník oživující jiskru humoru. Velmi přesvědčiví byli ve svých výstupech Mátyás Sántha jako Domýšlivec, Justin Rimke jako Učitel – Zeměpisec i Byznysmen, Karel Roubíček jako Obchodník. João Xavier v roli Lampáře procházel před začátkem představení mezi diváky, v inscenaci je to postava statického charakteru.

Hudební experimentátorka Gabriela Vermelho má na svém kontě řadu scénických skladeb i autorských děl pro taneční inscenace (v DJKT Krvavá svatba, Sněhurka). Nahraná kompozice pro Malého prince má komorní charakter, kromě smyčcových, drnkacích, dechových a bicích nástrojů využívá také zpěv vokálů a elektronické zvuky. Jednotlivé výstupy jsou z hlediska skladby sice charakterově odlišné, ale většina je postavena na témže principu – jednotvárném, monotónním opakování několika taktů bez harmonického a tematického vývoje. Ve scéně, která pranýřuje industriální civilizaci, bylo stereotypní dunění doslova k nepřečkání. Kompozičně dobře propracovanou scénou byl například výstup v jazzovém klubu. Dynamické diference jsou však v tomto typu hudby nulové. V celkovém dojmu z hudby Gabriely Vermelho k Malému princi převažovaly zvukové efekty evokující sci-fi filmy. Vše bylo navíc nepříjemně silně přezvučeno.

Scénografie a kostýmy: Inscenace jako vizuální zážitek
Ovšem scénografie a celková výtvarná stránka vytvořená Danou Haklovou je mimořádně zdařilá, vedle tanečních výkonů je velkou a zcela zásadní devizou celé inscenace. Především díky ní je plzeňský Malý princ atraktivní a přitažlivý. Atmosféru nekonečnosti vesmíru a nepostižitelnosti lidské existence navozují efektní projekce Ondřeje Brýny. Jsou živé, velmi působivé s nezpochybnitelnou estetickou hodnotou. Mají v případě pohledů do kosmu charakter 3D efektu, velmi sugestivní je projekce z kokpitu před nehodou. Maketa havarovaného letadla s temným pozadím navozuje na začátku žádoucí atmosféru stejně jako sugestivní prázdnota jeviště s vyvýšeninou evokující písečnou dunu v závěru.  Režijně nápadité je využití výsuvných stolů při proměnách tvaru jeviště, které s dynamickými projekcemi výtečně koresponduje (režie Martin Otava, technická spolupráce Igor Staškovič). Podoba jeviště se mění zcela přirozeně, vytváří několik horizontů, propadá se a znovu vyrůstá v logické návaznosti a žádoucí gradaci.

Kostýmy Dany Haklové se scénou výborně korespondují, v případě Malého prince reflektují originální Saint-Exupéryho kresbu, sporný je z praktického hlediska ovšem kostým Krále a orientaci v ději by rozhodně pomohlo, kdyby alespoň čitelnou drobností byl odlišen Malý princ a Letec-dítě. Nejpůsobivější scénou z celé inscenace byl tanec Růží – kostýmy, v nichž tanečnice představují poupata a posléze rozkvetlé růže, byly efektní samy o sobě, a podpořené projekcí vířící na pozadí vytvářely výtvarně a umělecky velmi působivý celek. Účinek této taneční scény spočíval především v jejím výtvarném uchopení a režijním a jevištním ztvárnění. Dění na scéně významně oživuje levitování Malého prince – zavěšen nad jevištěm, vznáší se na hvězdném pozadí, což je z vizuálního hlediska efektní.

Inscenaci zamýšlí DJKT jako rodinné představení. Jak se však malí diváci v jeho spleti vyznají, když i dospělí s tím mají problém, těžko říci. Nemohu se ubránit přesvědčení, že než se snažit hledat filozofii v surrealisticky laděném příběhu a pokoušet se ji převést na jeviště, bylo by lepší inscenovat originální Saint-Exupéryho text a nechat na divákovi, aby se unášel na vlnách fantazie a našel si v Malém princi svůj vlastní příběh. V každém případě je však představení zážitkem vizuálním, z inscenačního hlediska velmi zdařilým moderním divadlem, které po této stránce parametry rodinného představení splňuje vrchovatou měrou.

Malý princ
Choreografie: Jiří Pokorný
Hudba: Gabriela Vermelho
Námět a režie: Martin Otava
Scéna a kostýmy: Dana Haklová
Projekce: Ondřej Brýna
Technická spolupráce: Igor Staškovič
Show rigging: Tomáš Pintér – AirGym Art Company
Asistenti režie: Miroslav Hradil, Michal Lieberzeit
Asistenti choreografie: Kristýna Miškolciová, Markéta Pospíšilová, Richard Ševčík
Inspice: Kristýna Miškolciová
Premiéra: 23. 3. 2024, Divadlo J. K. Tyla, Nová scéna