Rozhodne-li se autor, umělec nebo editor vydat něčí biografii, musí si položit několik otázek. Co danou osobnost vystihuje? Byla nebo stále je její kariéra v něčem neobyčejná? A pokud ano, v čem? Je její životní příběh dostatečně silný? Zajímavý natolik, že překlene i třeba na první pohled zdánlivě hlušší místa? Má onen vybraný co předat? A nakonec dětsky otravné, ale všeobjímající – proč? Proč stojí za to knihu vydat? Proč by čtenáře mohla a měla zajímat? A moře, strýčku…?
Olga Borisová-Pračiková, rodačka z Ukrajiny, strávila víceméně celou svou aktivní taneční kariéru v ostravském Národním divadle moravskoslezském, kam nastoupila v roce 1994. Byla úspěšnou sólistkou, představitelkou hlavních rolí od Odetty a Odilie nebo Máši v Louskáčkovi přes romantickou Giselle a Sylfidu až po dramatickou Lady Macbeth nebo Marguerite Gautier v Dámě s kaméliemi. Těšila se přízni publika i choreografů, a byť možná na celorepublikové úrovni nebyla její práce oštemplována cenami (několikrát se dostala do širší nominace na Ceny Thálie – kdy a za jaké role však publikace neuvádí, což budiž první upoutávkou kvality věcí budoucích), byla nepochybně hvězdou svého divadla. Čím byla ve své generaci (a po více než dvě desítky let) Tereza Podařilová pro Prahu, Jana Kosíková Přibylová pro Brno, byla Olga Borisová-Pračiková pro Ostravu. První dvě jmenované na zpracování své životní pouti čekají, a pokud by měla mít obdobnou úroveň jako biografie ostravské baleríny, lze jen doufat, že ještě dlouho čekat budou.
Biografie Mám veliké štěstí, pod níž je kromě Borisové-Pračikové podepsána Alena Miková jako autorka přípravy k vydání, se hodnotí velice obtížně, pokud si chce recenzent zachovat profesionalitu a nesklouznout k užití nehezkých slov. Na knize je totiž špatně prakticky úplně vše, snad s výjimkou křídového papíru. Ten se ovšem vzhledem k nevalné kvalitě některých fotografií, jichž je v útlém svazku více než textu (vzhledem k jeho úrovni je to nakonec asi jedině dobře), jeví jako zcela nadbytečný luxus. Mnohem lépe by posloužila sazba na obyčejný papír v menším formátu (nabízí se standard A5), a s vloženou přiměřeně rozsáhlou obrazovou přílohou po listech v násobcích čtyř, a tedy i jednodušší grafikou. Čistě teoreticky by snížené náklady na grafické zpracování, DTP a tisk mohly umožnit redakci samotného textu. Nebylo by nic špatného na tom editaci textu objednat jako samostatnou službu, naopak by to dovolilo odstup od tématu a publikaci by to výrazně pomohlo. Bohužel, tristní jazyková úroveň, jež se dá s odpuštěním skutečně jen stěží přirovnat k něčemu jinému než první slohové práci žáka 4. třídy, zoufalá neschopnost vyprávět, jež se buď nesmyslně točí v soustředných kruzích, nebo se naopak valí vpřed jako povrchu se téměř nedotýkající auto s tryskovým pohonem, a absence základního povědomí o jakékoli literární kompozici (tedy odkud, kudy a kam text směřuje a proč), činí ze čtení utrpení takřka fyzické. Výsledný zmar násobí i prakticky nulová přidaná historická hodnota publikace, jelikož v závěru sice je vložen seznam rolí, nicméně uvádět baletní tituly bez konkrétní choreografické a inscenační úpravy pouze se jménem hudebního skladatele, je liknavostí absurdních rozměrů.
Autorkám se do vydání podařilo získat několik kratších vstupů z pera uměleckých partnerů a choreografů, již vzpomínají na vzájemnou spolupráci s tanečnicí a přidávají na dojmu, že kniha vznikla coby oslava její kariéry. K čemuž by jistě mohly dopomoci ku příkladu i citace z recenzí, které minimálně v oblastním tisku během posledních více než dvaceti let nutně musely vyjít.
Publikace je možná v jádru jakousi osobní zpovědí, která zaujme přímo uvnitř v taneční komunitě, ale není možné ji zařadit ani do literatury faktu, ani do literatury populárně naučné, ani k některému z literárních formátů rozhovorů, jež využívají například metody monologu a rozpravy, které jsou právě ideálním nástrojem pro zachycení myšlenek nebo příběhu velkých osobností (vzpomeňme Generaci A. J. Liehma, rozhovory z pera Adolfa Hoffmestera, slavné rozhovory Alberta Moravii s nestory italského neorealismu, dílo Oriany Fallaci… z aktuální domácí tvorby se pak nabízí inspirace v přátelství a spolupráci herečky Zdenky Procházkové a PR manažerky Pavlíny Kadlecové a jejich společné knihy ve formě rozhovoru Procházka životem).
Buďme spravedliví: v tanečním světě bude patrně jen velmi málo těch, kteří by sami zvládli napsat vlastní autobiografii, ať už čistě osobní, subjektivní, tak formálně ambicióznější a kontextovou. Ostatně nikdo po tanečnících a choreografech nutně nevyžaduje, aby byli schopni se literárně vyjádřit, když je jejich primárním komunikačním kanálem zcela jiný jazyk (jakkoli o jejich vzájemném propojení můžeme vést dlouhé spory). Ale právě proto existují oni editoři, ti, kteří s umělcem tráví čas, zpovídají ho, procházejí archivy, hledají informace a vše nakonec upraví do výsledné podoby. Když ale tento článek selže už na počátku jako student prvního ročníku žurnalistiky píšící svůj pilotní rozhovor, doplatí na jeho neschopnost umělec, který si to zřejmě zaslouží ze všech nejméně. Navíc potenciál k zajímavému (a v některých aspektech až kontroverznímu) příběhu v životě tanečnice je. Alespoň soudě z těch dvou náznaků ohledně konce kariéry, na něž autorka patrně nepovažovala za důležité se doptat…
Mám veliké štěstí
Miková, Alena; Borisová-Pračiková Olga
Rozsah: 105 stran
1. vydání Ostrava : Alena a Rostislav Mikovi, 2020
ISBN: 978-80-270-7796-0
