Mařatkovo vábení do pravěku

Po dvou večerech s Mou vlastí věnoval Francouzský rozhlasový orchestr s dirigentem  Peterem Oundjianem svůj třetí a poslední večer francouzské hudbě. Z Obecního domu, kde zahajovali Pražské jaro, se 14. května přesunul do Rudolfina. Celou první polovinu koncertu vyplnila poněkud kuriózní kompozice Vábení pro smíšený sbor s orchestrem Kryštofa Mařatky, českého skladatele žijícího v Paříži. Autor v šestidílné skladbě s podtitulem Rituál pravěkých zkamenělin Člověka nabízí posluchači „cestu do hudebního pravěku“, možnost zúčastnit se divošského rituálu s neumělými výrazovými prostředky pračlověka. Sbor předvádí kromě zpěvu snad vše, jak lze zapojit lidské tělo do hudby: výkřiky, tleskání, podupávání, syčení, plácání po tvářích, pískání, indiánské pokřiky, opičí vřískot, drmolení, kašlání atd., atd. Obdivovala jsem profesionalitu zpěváků (sbormistr Michel Tranchant), kteří tím vším byli ochotni projít, nasadit do toho své hlasivky a ještě ze sebe udělat se smrtelně vážným výrazem tlupu hýkajících paviánů. Klobouk dolů. Škoda, že sbor a jeho „zvláštní efekty“ zde hrají naprosto hegemonní roli, orchestr se omezuje jen na podbarvování, na táhlé témbry, volně plynoucí a proměňující se. Není nositelem jakékoli pevnější struktury a nemá ani ambici sdělit nějaký hudební či významový obsah. Před sto lety by taková skladba vyvolala skandál, dnešní publikum ji přijalo vlídně a s pobavením. Vábení zaznělo v české premiéře, loni se hrálo v Lodži, Torontu a Paříži.Po přestávce potěšil publikum vynikající výkon mladého francouzského cellisty Victora Julien-Laferriéra v Saint- Saënsově cellovém Koncertu č. 1 a moll. Čtyřiadvacetiletý cellista je vítěz loňského ročníku pražskojarní soutěže, spojit jej s hostujícím francouzským orchestrem byl dobrý dramaturgický tah. Laferriér hraje s lehkostí a jistotou, má dokonalou techniku (čisťounké flažolety a oktávové dvojhmaty v poslední větě), kterou ale nevystavuje s heroickou pózou všem na oči. Je skromný a sází spíše na půvab hudby samé i jemnou krásu tónu – jeho violoncello má nádhernou barvu tónu, doslova zpívá.O triumfální závěr večera se postaralo vděčné a vždy obecenstvem vítané Boléro Maurice Ravela. Hraje-li je francouzský orchestr, tím lépe. Dirigent Peter Oundjian zpočátku nemusel ani zvedat ruce, orchestr hrál sám. Jak se nástroje přidávaly, mohli jsme s jednotlivými sóly, zvláště u dechových nástrojů, obdivovat jejich fantastickou barvu a kvalitu. Také se mi hodně líbil měkký sametový zvuk smyčců, hlavně houslí, které jsem obdivovala už ve Smetanovi (bohužel jen přes TV přenos).Teprve v průběhu skladby, s jejím mohutnějícím proudem se dirigentovo gesto radikalizovalo a stávalo stále temperamentnějším. Orchestr si ovšem udržel i při velké gradaci až do konce zvukovou kvalitu a kultivovanost (žestě), neobětoval ji kvůli závěrečnému fortissimu (u mnohých těles vidíme, jak nástroje v ohlušujícím finále doslova barbarsky vřeští). I když si publikum hodně žádalo přídavek, po takové tečce to lze jen stěží. Orchestr se rozloučil bez přídavku, ale po třetím pražském večeru v řadě jim to nemějme za zlé.

Hodnocení autorky recenze: 75 %

Pražské jaro 2013
Orchestre Philharmonique de Radio France
Dirigent: Peter Oundjian
Choeur de Radio France
Sbormistr: Michel Tranchant
Victor Julien-Laferrière (violoncello)

program:
Maurice Ravel: Bolero
Kryštof Mařatka: Vábení – Rituál pravěkých zkamenělin Člověka
Camille Saint-Saëns: Violoncellový koncert č. 1 a moll, op. 33

www.festival.cz

Foto Pražské jaro-Ivan Malý