Mařatkovo vábení do pravěku

Po dvou večerech s Mou vlastí věnoval Francouzský rozhlasový orchestr s dirigentem  Peterem Oundjianem svůj třetí a poslední večer francouzské hudbě. Z Obecního domu, kde zahajovali Pražské jaro, se 14. května přesunul do Rudolfina. Celou první polovinu koncertu vyplnila poněkud kuriózní kompozice Vábení pro smíšený sbor s orchestrem Kryštofa Mařatky, českého skladatele žijícího v Paříži. Autor v šestidílné skladbě s podtitulem Rituál pravěkých zkamenělin Člověka nabízí posluchači „cestu do hudebního pravěku“, možnost zúčastnit se divošského rituálu s neumělými výrazovými prostředky pračlověka. Sbor předvádí kromě zpěvu snad vše, jak lze zapojit lidské tělo do hudby: výkřiky, tleskání, podupávání, syčení, plácání po tvářích, pískání, indiánské pokřiky, opičí vřískot, drmolení, kašlání atd., atd. Obdivovala jsem profesionalitu zpěváků (sbormistr Michel Tranchant), kteří tím vším byli ochotni projít, nasadit do toho své hlasivky a ještě ze sebe udělat se smrtelně vážným výrazem tlupu hýkajících paviánů. Klobouk dolů. Škoda, že sbor a jeho „zvláštní efekty“ zde hrají naprosto hegemonní roli, orchestr se omezuje jen na podbarvování, na táhlé témbry, volně plynoucí a proměňující se. Není nositelem jakékoli pevnější struktury a nemá ani ambici sdělit nějaký hudební či významový obsah. Před sto lety by taková skladba vyvolala skandál, dnešní publikum ji přijalo vlídně a s pobavením. Vábení zaznělo v české premiéře, loni se hrálo v Lodži, Torontu a Paříži.Po přestávce potěšil publikum vynikající výkon mladého francouzského cellisty Victora Julien-Laferriéra v Saint- Saënsově cellovém Koncertu č. 1 a moll. Čtyřiadvacetiletý cellista je vítěz loňského ročníku pražskojarní soutěže, spojit jej s hostujícím francouzským orchestrem byl dobrý dramaturgický tah. Laferriér hraje s lehkostí a jistotou, má dokonalou techniku (čisťounké flažolety a oktávové dvojhmaty v poslední větě), kterou ale nevystavuje s heroickou pózou všem na oči. Je skromný a sází spíše na půvab hudby samé i jemnou krásu tónu – jeho violoncello má nádhernou barvu tónu, doslova zpívá.O triumfální závěr večera se postaralo vděčné a vždy obecenstvem vítané Boléro Maurice Ravela. Hraje-li je francouzský orchestr, tím lépe. Dirigent Peter Oundjian zpočátku nemusel ani zvedat ruce, orchestr hrál sám. Jak se nástroje přidávaly, mohli jsme s jednotlivými sóly, zvláště u dechových nástrojů, obdivovat jejich fantastickou barvu a kvalitu. Také se mi hodně líbil měkký sametový zvuk smyčců, hlavně houslí, které jsem obdivovala už ve Smetanovi (bohužel jen přes TV přenos).Teprve v průběhu skladby, s jejím mohutnějícím proudem se dirigentovo gesto radikalizovalo a stávalo stále temperamentnějším. Orchestr si ovšem udržel i při velké gradaci až do konce zvukovou kvalitu a kultivovanost (žestě), neobětoval ji kvůli závěrečnému fortissimu (u mnohých těles vidíme, jak nástroje v ohlušujícím finále doslova barbarsky vřeští). I když si publikum hodně žádalo přídavek, po takové tečce to lze jen stěží. Orchestr se rozloučil bez přídavku, ale po třetím pražském večeru v řadě jim to nemějme za zlé.

Hodnocení autorky recenze:
75 %

Pražské jaro 2013
Orchestre Philharmonique de Radio France
Dirigent: Peter Oundjian
Choeur de Radio France
Sbormistr: Michel Tranchant
Victor Julien-Laferrière (violoncello)

program:
Maurice Ravel: Bolero
Kryštof Mařatka: Vábení – Rituál pravěkých zkamenělin Člověka
Camille Saint-Saëns: Violoncellový koncert č. 1 a moll, op. 33

www.festival.cz

Foto Pražské jaro-Ivan Malý

Hodnocení

Vaše hodnocení - Orchestre Philharmonique de Radio France & Peter Oundjian, Victor Julien-Laferrière (Pražské jaro 2013-14.5.2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anna1

Ke své nelibosti jsem byla přítomna této hudební nesvéprávnosti!! Koho chce autor tímto paskvilem přivábit?! Ani nemohu říci hudebním, protože TO nemá s hudbou absolutně nic společného! Hodina neskutečného hluku, skřeku, řevu, proloženého krátkým skvíkáním sopránů, altů, tenorů totální chaos a disharmonie celého orchestru! Pokud by si kdokoli vzal dvě poklice a mlátil by s nimi, k tomu přivýval (od slova výt) ani by nemusel do rytmu (ten také chyběl), nikdo by nepoznal, že do hudebního tělesa nepatří! Pevně DOUFÁM, že česká premiéra byla i DERNIÉROU! Tohle se snad může hrát jen v sebeobraně! Pražské jaro jsem vždy považovala za… Číst vice »