Marcela Martiníková oslavila 80. narozeniny

„Jsou v životě diváka vzácné okamžiky, kdy při sledování nějakého výkonu náhle cítí, že tohle je to pravé! Teď, v tuto chvíli jsem přítomen něčemu velikému, překrásnému, pravdivému. Naposled – a myslím, že mluvím mnohým z duše – jsme měli tento pocit při Šmokově choreografii Listů důvěrných, ztělesněných na Janáčkovu hudbu dvěma tanečníky Baletu Praha Marcelou Martiníkovou a Petrem Koželuhem. Pocit byl tak intenzivní a nakažlivý, že zachvátil i účinkující: tanečnice, které v intervalech mezi jednotlivými oddíly Listů důvěrných Marcelu Martiníkovou na jevišti oblékají, měly náhle v očích slzy. Pravdivost umění!“

Takto popsala například kritička Věra Petříková výkon Marcely Martiníkové v jedné z nejslavnějších Šmokových choreografií éry Baletu Praha a šedesátých let. Narodila se Ostravě a od dětství tíhla k pohybu. Nejprve se dostala do baletní školy Borise Slováka v Ostravě, pak přišla čtyři léta studií na tanečním oddělení pražské konzervatoře a pak angažmá v Ostravě, pod vedením choreografa Emericha Gabzdyla, kde ztvárnila mnoho lyrických rolí: Kateřinu v Kamenném kvítku, Mášenku v Louskáčkovi nebo Desdemonu v Othellovi. Když přišel v roce 1960 Pavel Šmok do Ostravy jako druhý choreograf, začala jejich umělecká spolupráce. První opravdu výraznou roli získala ve Šmokově verzi Hirošimy Viliama Bukového. Obsadil ji do Čarodějné lásky, do humorné Rossiniány.

„Ale poprvé jsem Pavla Šmoka zaznamenala na Festivalu současného baletu Brno v roce 1960, tehdy se tam sešly soubory se svou nejnovější tvorbou, já jsem tančila v představení ostravského baletu Kateřinu v Kamenném kvítku, Luboš Ogoun uváděl úžasnou Popelku s Martou Synáčkovou, a Pavel Šmok přivezl z Ústí Novou Odysseu, s Hanou Šarounová a Rudou Bromem v hlavních rolích. Tam jsem se také dozvěděla, že se bude ucházet o místo druhého choreografa v Ostravě,“ vzpomíná Marcela Martiníková. „V Ostravě se nic zvlášť moderního nedělo. A Pavel Šmok přinesl do souboru světlo, všichni mladí prostě nabrali chuť a dech. Bylo to štěstí pro tanečníky.“

Po založení Baletu Praha, do kterého Luboš Ogoun a Pavel Šmok pozvali některé tanečníky ze svých předchozích angažmá, uchvátila hned Marcela Martiníková diváky i kritiky ve Šmokových Freskách a Sněti, nebo v Klasické symfonii a Podivuhodném mandarínu Luboše Ogouna, o kterém světově uznávaný baletní pedagog Robert Strajner prohlašuje, že dodnes nemá choreograficky, a především interpretačně obdoby. Stala se oporou souboru i Pavla Šmoka jako choreografa. Z lyrické tanečnice se vyloupla tanečnice dramatická, plastická a v technice nebojácná.

„Pavel Šmok rád experimentoval a vymýšlel všelijaký novotvary. Neměl sice zkušenosti se západem, protože jsme tady byli zavření, ale byl velice tvůrčí, používal do pohybu i akrobacii, vlastně na nás dělal pokusy. A my jsme to dělali rádi, od rána do večera na sále,“ říká dnes. Neodmítla žádný ze Šmokových choreografických experimentů a sama je naopak ještě podněcovala. Její dramatický potenciál však zřejmě odhalil již Gabzdyl, když jí už v Ostravě dal hlavní roli ve své verzi Podivuhodného mandarína. Jeho choreografický rukopis byl však ustálený a předvídatelný, proto také Marcela Martiníková neváhala jít za Pavlem Šmokem do nejistoty nového komorního souboru, kde byl daleko větší potenciál tvorby.

„Naprosté ztotožnění s myšlenkou choreografie, síla koncentrace a vášnivé sebeodevzdání úloze činily její výkony nezapomenutelnými,“ píše kritika o Martiníkové v jednom z pozdějších medailonů. Na Pavla Šmoka vzpomíná Marcela s hlubokou úctou jako na umělce i člověka: „Šmok, to byl rozlet a lehkost. I když jsme třeba byli na jevišti jen dva, bylo plné. Extáze. Hodně od tanečníků bral, když přišel někdo s nápadem, využíval jak talentu, tak typu člověka. Proto bylo obtížné jeho choreografie alternovat, protože byly dělány na míru. Byl to člověk tak muzikální, tak hudebně vnímavý, že si myslím, že i ten který skladatel by byl někdy překvapen, kdyby viděl výsledek, co všechno se dá jeho hudbou vyjádřit.“ Jednou z nejpůsobivějších byla choreografie ztělesňující Janáčkův smyčcový kvartet Listy důvěrné, kde se Pavel Šmok doslova vtělil ve skladatele. Tvorba byla sice přerušena nemocí a operací Marcely, ale výsledek neuvěřitelně působivý.

S částí tanečníků Baletu Praha odešla i Marcela Martiníková v roce 1970 do angažmá v divadle v Basileji, kde byl Pavel Šmok jmenován uměleckým šéfem baletního souboru. Tam vznikla další nezapomenutelná choreografie, Opilý koráb spojující tanec a poezii. Když Šmok choreografoval v Basileji Šeherezádu, trval na obsazení Marcely Martiníkové v hlavní roli. Byla to jejich poslední společná práce. „Pavel Šmok se sám dovedl dojmout k pláči, ale uměl se taky shodit, udělat si ze sebe legraci. Především to byl básník pohybu a měl veliké režijní schopnosti. Zažili jsme hodně všelijakých umělců, choreografů a baletních mistrů, ale Pavel Šmok je pro mě jednička,“ vzpomíná Marcela dnes.

Po dvou letech se Marcela vrátila do Prahy, když spolu s manželem Ivanem Krobem oba uspěli v konkurzu do Národního divadla, kde našli trvalé zázemí. V Národním divadle však nedostávala tolik sólových příležitostí, kolik by při svém talentu zasluhovala. Z významnějších úloh to byla žena ve Svěcení jara, Dorotka v Ondrášovi, Carabosse v Šípkové Růžence, Carmen ve Vášni G. Bizeta/R. Ščedrina, Vévodkyně v Doktoru Faustovi ad. Ve vzpomínkách diváků a v taneční historii zachycené pro budoucí generace zůstává především múzou a spolupracovnicí, spolutvůrkyní Pavla Šmoka v jeho rozhodujícím období obrodu baletu v Československu.

Citace:
Petříková, V.: Marcela Martiníková (portrét tanečnice), Taneční listy 1969, č. 1, str. 12
Petříková, V.: Marcela Martiníková, Taneční listy 1979, č. 6/příloha
Rozhovor s Marcelou Martiníkovou – archiv Pražského komorního baletu