Marco da Silva Ferreira: Tanec je o hledání radosti, setkání a sdílení

Začnu trochu zeširoka, ale odpovězte, jakým způsobem chcete. Co pro vás znamená tanec?
Možná mohu odpovědět tím, že vám povím, proč jsem začal tančit. Bylo to v době, kdy jsem přecházel z dospívání do dospělého života, soustředil jsem se tehdy hodně na soutěžení a sport. Po tomhle období do mého života vstoupil tanec jako způsob uvolnění, hledání potěšení a jako možnost setkání s druhými lidmi. Měl obrovský vliv na to, že jsem se začal spojovat s lidmi způsobem, který už není o soutěžení, ale spíše o sdílení. Takže tanec má pro mě stále tento význam: hledání radosti, setkání a sdílení.
Skrze tanec se nakonec dostávám do nových míst a měst, více se propojuji sám se sebou ve svém sebevyjádření, ve zkoumání své vlastní identity, tanec mi pomáhá ve větším spojení s hudbou, s uměním, s rozmanitostí. Takže tanec pro mě znamená hodně. Myslím, že je pro mě stále výzvou k pochopení světa. Je to pro mě také způsob, jak zpracovat to, co vidím, i čím chci přispět.

Jaká byla vaše cesta k choreografii? Začínal jste jako tanečník…
Začínal jsem se street dance. Trénoval jsem většinou sám, s lidmi, s přáteli, dělal jsem freestyle. Souběžně s tím jsem začal vyučovat dětské třídy. Předtím jsem se zúčastnil televizní soutěže v Portugalsku. Vyhrál jsem ji a rozhodl jsem se, že nechci jít do komerční taneční sféry. Proto jsem začal hledat současnější přístupy, chodit na konkurzy a přijímal jsem pozvání k vystupování pro jiné lidi. To trvalo tak tři roky. Až jednou jsem dostal pozvání na rezidenční pobyt zaměřený na taneční techniku, kde jsem nemusel nic konkrétního vytvořit. Začal jsem a řekl jsem si: „Dobře, teď chci udělat něco víc.“ Vytvořil jsem tedy své první ucelené dílo, které bylo vybráno platformou Aerowaves, a začal s ním cestovat po Evropě. Takže si myslím, že tehdy nastal ten přerod.

Díky tomu jste navštívil spoustu míst. Jaké místo bylo výjimečné?
Korea. Ta byla výjimečná. Vlastně je jich hodně. Některá z nich jsou pro mě ikoničtější, protože to byly okamžiky, kdy jsem se posunul výš. Například to, když jsme poprvé jeli do Paříže a když jsme tam dostali první připomínky a první kritiky. Najednou jsme díky tomu měli i francouzskou podporu. Bylo například skvělé přijít do ateliéru tance v Paříži (rezidenční centra se nazývají ve Francii atelier nebo centre de la danse, pozn. red.), v L’Achard-Coutry.

Když jsme poprvé vyjeli mimo Portugalsko, bylo to do Barcelony, což bylo velmi zvláštní. A samozřejmě když jsme měli jedno představení v Macau, které je součástí Číny. Jet tam bylo opravdu vzrušující, protože to také bývala jedna z kolonií Portugalska, jsou tam stále portugalské stopy.

Teď k vašim dvěma inscenacím, které v ČR uvádíte. V Carcassu jste nejen vytvořil choreografii, ale také vystupujete. Jak probíhal proces zkoušení, když jste v něm měl tyto řekněme dvě role.
Často jsem součástí týmu a tančím v choreografiích, které vytvářím. Takže si vždycky najdu způsob, jak to udělat. Na začátku tvorby pracuji ze 70 % pracuji sám mimo tým. Nejprve si udělám spoustu zkoušek sám ve studiu, tak rok dopředu, a začnu sbírat nápady, obrázky, zkoumat taneční pohyby, nahrávat a postupně hledat a sestavovat tým lidí, s nimiž vím, že chci pracovat. Tento proces trvá minimálně rok, ale mnohdy i víc. Tak připravuji dramaturgii díla a mám tedy definovanou celou strukturu ještě předtím, než mám tanečníky. Potom najdu tanečníky a sdílím s nimi všechny materiály, které jsem nashromáždil. Takže všichni víme, o čem dílo je a známe jeho hranice, limity. A pak začne proces s interprety, s tělem, fáze intenzivnější, která trvá víceméně tři až čtyři měsíce. V této fázi procesu jsem z 60 % času spíše režisér. Připravuji tréninky, vytvářím taneční materiál, ale když se má choreografie skládat, dívám se zvenku. Všechno si určuji sám, a když máme celou strukturu, vstoupím do choreografie spolu s tanečníky a zkouším ji jako jeden z nich.

Jak si vybíráte tanečníky?
Konkurzy nedělám příliš často. Obvykle vím, jaké tanečníky pro daný kus chci. A některé vždycky přímo přizvu ke spolupráci, řekl bych, že polovinu, ne-li všechny. Ale pro tuto inscenaci jsem udělal dva konkurzy, v Lisabonu a Portu. Nakonec jsem stejně vybral, které jsem už znal.

Jak velký vliv mají účinkující na výsledný obsah inscenace?
Mám jasnou představu o tom, jak by podle mě měla ta která scéna vypadat. Ale když zkoušíme s tanečníky, chci, aby se cítili pohodlně. A nemám jen jeden způsob, jak věc udělat. Když tvořím, je v materiálu kus mne, moje myšlenky, moje tělo. Ale když mám před sebou tanečníka, je to více o nabízení, mám vymyšlený pohyb, ale to, co jím chci vyjádřit, jeho obsah, je silnější než pohyb sám o sobě. Ten se samozřejmě musí zdokonalit, aby vyjadřoval záměr, který za ním stojí. Pokud se pohyb trochu změní, je to v pořádku.

Jaký byl prvotní nápad, který stojí za inscenací Carcass?
Měl jsem touhu konfrontovat některé myšlenky související s kulturou. A kolektivní identitou. Jak budujeme kulturu? Jak vytváříme paměť našeho dědictví pro další generace? Jak ji můžeme změnit? Co to o nás vypovídá? Ve kterém historickém okamžiku se rozhodneme, že toto ne, že tato paměťová tradice, kroj se k nám jako kolektivu už nehodí? Rozhodneme se ji ponechat, nebo vyškrtnout z naší kultury? Kdy se to stalo?  Proč se to stalo? Jak vnímám současnou kulturu v Portugalsku? A jak ji dávám do souvislosti s kulturním dědictvím našeho území? Snažím se propojit minulost se současností. Je to opravdová reflexe.

Po nashromáždění veškerého materiálu se věnujete choreografii? Jaký je to proces?
Vše probíhá současně. Začínám od pohybů. Obvykle jedním jednoduchým nápadem. Řeknu si třeba: Jaký řešíme problém? A pak začnu hledat pohyby související s problémem. Začnu přemýšlet: Co mu předcházelo? Jak to podat tak, aby lidé pochopili, proč říkám to, co říkám. Pak pochopím problém a přijdu na něco dalšího. Nebo se snažím vytvořit nějaké řešení poté, co ukážu problematiku, kterou se zabývám, nebo kombinaci prvků, které se najednou vytvoří, v určitém konfliktu.

Když sbíráte informace, pracujete s dalšími lidmi?
Obvykle se rád o nápady s někým podělím a diskutujeme. Jsou to blízcí lidé – něco jako asistent a dramaturg. Hodně spolu mluvíme. Stačí mi, že můžu slyšet své myšlenky vyslovené nahlas. A pak začneme definovat některé body díla, o kterých si myslíme, že budou důležité. Druhý člověk mi pomůže pochopit, které to jsou a jak je uspořádat na časové ose.

Když se přesuneme k inscenaci Fantasie minor, což je název skladby od Franze Schuberta, kterou po celou dobu v performanci slyšíme… Jak jste ji vybrali?
Byl jsem přizván, abych vytvořil choreografii pro dva tanečníky ze severní Francie. Anka Postic a Chloé Robidoux jsou přáteli od mládí, od dětství. Jejich identita a tanec jsou velmi spřízněné. Mají za sebou společnou cestu dospívání, kdy se z dětí stávají teenagery a poté dospělými. Tanec byl většinu času jejich komunikačním kanálem. A na základě tohoto spojení tancem definují sami sebe a svůj vztah ke všemu ostatnímu. Ta radost z tance, z hudby, z toho, že se navzájem vyzývají, že spolu soutěží, že se většinou společně promítají do společné budoucnosti. A ne jako pár, ale jako přátelé. A to je na tom opravdu krásné, protože to není romantický vztah. Je to sourozenecký vztah. Takže to jsem začal vnímat už na první rezidenci, kde jsme se setkali. Pozoroval jsem je, později jsem se vracel k materiálu, který jsme během této první rezidence vytvořili, a říkal jsem si, že možná chci vytvořit prostor, kde bych mohl vidět jejich tanec, jako by to bylo jedno tělo, jako by bylo součástí té samé bubliny. Napadlo mě pracovat s čtyřruční hrou na klavír, protože jsem si říkal, že když máme klavír a 4 ruce hrající vedle, sebe, slyšíme jen jednu skladbu, ale zároveň nevíme, kolik je tam rukou, klavír ale sdílejí jako jeden. Chtěl jsem, aby tanečníci, jejich nohy sdílely prostor, také jako by byly jedním. Takže jsem začal hledat partitury klasické hudby, protože jsem chtěl něco spojeného s minulostí, co by mělo atmosféru historie. Protože čas hraje v této choreografii důležitou roli.

A také proto, že je to vztah, který může být univerzální. V životě je potřeba mít někoho, kdo je vám velmi blízký jako bratr nebo sestra. Stává se to i v dnešní době. Spojení, které se děje někdy v době dospívání a my nevíme, jestli vydržíme spolu, i když zestárneme. To je krásné, a tak jsem se rozhodl vytvořit tento příběh a našel jsem tuhle Schubertovu partituru. Je to poslední skladba, kterou napsal, ve svých 86 letech. Líbí se mi kombinace, že starý člověk reflektuje přátelství, které měl na začátku svého života. Ta skladba je fantazie.

Jak moc ovlivnilo charisma tanečníků konečnou podobu performance? Bylo to něco, s čím jste od začátku cíleně pracoval?
Ano. To byla jedna z věcí, kterou jsem na nich viděl a chtěl ji využít. Oni se nerozcvičují jako tanečníci protahováním na podlaze. Pustí hudbu a začnou tančit. A to je jejich rozcvička. Navzájem se u toho hecují. Hodně spolu během toho mluví. Jsou celou dobu v herní situaci. Když jsem to viděl, říkal jsem si, dobře tohle jsou oni – neztraťme to. A pak, když jsem přidal hudbu, tak to začalo být smutné a melancholické a já říkal: „Ne, nenechte se do toho zatáhnout. Vytvořte té hudbě kontrast!“ Tanec musí být nezávislý na emocionálním stavu, který hudba přináší. Takže proto je tam možná ten pocit jako ve starém kině nebo v muzeu nebo u Charlieho Chaplina, atmosféra, kdy jakoby máš rychlé tělo, které komunikuje, a potom máš ten soundtrack, který nastavuje nebo utváří jinou náladu.

Poslední otázka. Kdy jste měl ve své kariéře pocit, že jste „to“ dokázal? Že jste úspěšný?
Cítím, že očekávání jsou čím dál větší, a to mě trochu děsí. A tak mám sice pocit, že už jsem něčeho dosáhl, ale zároveň cítím tlak, že musím stoupat dál. Proto nevím, jestli se někdy vůbec cítím naplněný. Vždycky se tlačím do toho, abych viděl svou práci a její smysl v širších souvislostech. Občas přemýšlím, jaký je smysl úspěchu. Chci pojem úspěchu pojmout jinak, trochu ho rozčlenit a také postavit nohama na zem. I sebe.

Marco da Silva Ferreira pochází z města Santa Maria da Feira, vystudoval fyzioterapii na Instituto Piaget v Gaie (2010), ale nikdy se fyzioterapeutem nestal. Od roku 1996 závodně plaval, v roce 2002 opustil oblast sportu a začal se věnovat tanci. Nejprve se věnoval oblasti urban dances a čerpal zkušenosti od tanečníků s africkými kořeny, v letech 2002 a 2010 se postupně věnoval různým stylům a začal se přibližovat současnému tanci, improvizaci i choreografii. Přečtěte si více zde…