V příloze Orientace Lidových novin z 28. března 2020 se na straně 23 dole pod čarou, kde bývají otiskovány převážně informace o událostech či novinkách v oblasti obecné kultury, se objevil sloupek paní redaktorky Švagrové pod názvem České violové koncerty v provedení Jitky Hosprové. Jde o CD vydavatelství Supraphon a jsou na něm více méně starší nahrávky tří skladatelů: Violový koncert Jindřicha Felda, skladba Oldřicha Flosmana Michelangelův kámen a Sylvie Bodorové Plankty. Autorka, podle paní Švagrové, „zpracovala napětí a bezvýchodnost života v komunistickém Československu“ a „odkazuje posluchače na středověkou formu Nářků Panny Marie“.
Uvedený sloupek by se dal přehlédnout. Ale zaujala mě na jednom CD sešlost dvou generačně různých protagonistů komunistického režimu v oblasti hudby i režimního mastodonta Svazu skladatelů. Po přečtení sloupku, a potom, co jsem byl nečekaně nucen spolykat ten neuvěřitelný komentář S. Bodorové ke skladbě Plankty, jsem upadl do stavu deprese z ošklivosti a nekonečné drzosti autorky. Tato pravděpodobně členka KSČ, v roce 1988 zvolená do vedení Komise mladých SČS jako perspektivní kádr, nejspíš někde v koutku chaloupky prožívala tak útrpně poslední fázi režimu, zatím co navenek šla šťastným zítřkům vstříc (i když tomu asi nevěřila). Po Listopadu 1989 stačila přehodit znaménko „plus“ a „mínus“, v chaloupce tesknit po minulých časech, navenek však prostřednictvím nikoliv už Panny Marie, ale už postav Starého zákona, ovládnout katedrálu sv. Víta a etablovat se v USA a ve světě jako naše nejúspěšnější skladatelka. (Pan Bálek v Lidových novinách z 30. března 2020 v nekrologu k úmrtí K. Pendereckého napsal mimo jiné: „ale jako bychom v Česku nedokázali naplno připustit, že v hudbě 2. poloviny 20. století takto významné osobnosti prostě nemáme,“ se nevyjádřil přesně: máme přece světoznámou skladatelku Sylvii Bodorovou!) Se zatajovanou minulostí pracuje i HIS v autorčině biografii jakož i v biografii Oldřicha Flosmana.
Flosman byl znám jako bezohledný reprezentant tvrdé linie KSČ v různých funkcích především v čase tzv. normalizace, kdy spolu například s příslušníky STB ovlivňoval osudy muzikantů ve státní koncertní agentuře Pragokoncert, ale i později jako ředitel OSA. Tento post ovšem ukončil téměř v kriminále, protože organizoval ve své funkci (!) okrádání skladatelů populární hudby na jejich tantiémách. Soudu unikl, paradoxně v rozjitřeném revolučním čase 1989.
Těžko říct, co je odpornější: kriminální skutky O. Flosmana nebo hbité převleky kabátu S. Bodorové.
Vyjeví se náhle, jak celé to soukolí Svazu skladatelů a okolních institucí bylo zřejmě v tichu oprašováno a promazáno a pod jinými značkami pracuje dál. Supraphon vydává bez zábran, HIS otiskuje životopisy bez jediné zmínky o angažovanosti příslušných autorů ve prospěch režimu v nejtěžších časech a podobně. Opět lze jen konstatovat, že celá hudební scéna zůstala netknutá potřebou hlubší reflexí totality.
Závěrem se omlouvám Jindřichu Feldovi za jeho absenci v této mé reakci na zmíněné CD, ale on mezi ty dva opravdu nepatřil.
