Marek Švejkar: Zaměřuji se na kompletní klarinetové dílo Pierra Bouleze

Letos vyšlo tvé první sólové album nazvané Connection – Années de pèlerinage, na kterém zaznívají díla českých a francouzských skladatelů. Jak jsi repertoár dával dohromady?
Ano, letos v dubnu vyšlo mé debutové album ve spolupráci s klavíristkou Lenkou Koreckou. Program odráží mé dlouholeté působení v Paříži, kde jsem osm let studoval a čerpal „know-how“ francouzské klarinetové školy, a zároveň zrcadlí mé české kořeny. Program obsahuje celkem tři české premiéry a čtyři díla francouzských romantiků. Několik let jsem se soustředil na zapomenuté skladby české literatury a přál si jim tímto vzdát hold. Za zmínku stojí především má spolupráce se současným skladatelem a klavíristou Adamem Skoumalem, na mém albu zaznívá jeho skladba Variace na cikánskou melodii. Zbylou část alba jsem poskládal ze skladeb, které mě provázely v Paříži a staly se mými chef-d’œuvre. Nutno dodat, že jsou všechny české premiéry dedikovány Roku české hudby 2024.

Byly v původních plánech i nějaké další skladby, které se na albu nakonec neobjevily?
Původně jsem přemýšlel nad jinou kratší skladbou místo Après un rêve Gabriela Faurého, ale nakonec jsem se pro ni nerozhodl. Tento výběr perfektně zapadá svou intimní stránkou do koncepce celého alba.

Dlouhá léta jsi působil ve Francii. Před pár lety ses vrátil do Čech. Plánuješ tu zůstat, nebo tě to táhne zpátky někam do zahraničí?
Neplánuji nic, nechávám se, ač to bude znít jako cliché, vézt po své vlastní cestě. Často nás život zavede nečekaně do situací a míst, o kterých nás ani nenapadlo přemýšlet nebo o kterých jsme pochybovali. V současné době se věnuji sólovému vystupování, učení a hudebnímu výzkumu. Mé cesty osudu mě nepřestávají překvapovat, což svědčí o tom, že ač můžeme chtít cokoliv, vždy záleží na našem mentálním nastavení a externích vlivech. Dle mého názoru je nejdůležitější kráčet svou vlastní cestou a neustále si plnit své sny.

V současnosti si doděláváš doktorské studium v Ostravě u klarinetisty Karla Dohnala. Čemu se ve své práci věnuješ?
Ano, nyní studuji doktorské studium u Karla Dohnala. Zaměřuji se na kompletní klarinetové dílo Pierra Bouleze, který příští rok oslaví 100. výročí narození. Celá rešerše je zaměřena na multiseriální kompozice, jimiž se zabývám několik let. Tím, že jsem strávil v Mekce klarinetu (v Paříži) skoro jednu dekádu, mám možnost čerpat přímo od zdroje a konzultovat celou problematiku s lidmi, kteří se skladatelem sami spolupracovali (jako např. Jérôme Comte nebo Alain Damiens, který dokonce premiéroval Boulezovo nejvýznamnější klarientové dílo Dialogue de l’ombre double). Mým hlavním cílem je propojit teoretická tvrzení s mojí hlavní náplní, kterou je aktivní koncertní činnost, a vytvořit tak ucelenou kompletní studii zabývající se boulezovským jazykem.

Proč právě Boulez?
Proslavil se především jako dirigent a skladatel, ovšem vedle toho působil i jako klavírista, matematik a pedagog. Všechny tyto vrstvy se v jeho tvorbě projevují. Komplikovanost seriální a punktualistické struktury spočívá primárně v jejím pochopení a následném „předání“ publiku stravitelnou a jasnou formou. To souvisí s hlubším porozuměním boulezovské estetiky, o které si nestačí načíst pár stránek moderních dějin hudby. Pokud je posluchač seznámen s filozofií a nevyhnutelnou nutností, proč to či ono Boulez nemohl nenapsat, pak mají interpret i obecenstvo vyhráno. V našich zeměpisných šířkách se tomuto tématu prakticky nikdo nevěnuje, a proto využívám svých „francouzských kompetencí“ k prezentování této hudby. Jeho hudební řeč je mi oproti jazyku jiných soudobých autorů velmi blízká, neboť nabízí více než pouhé aleatorní shluky tónů. Jeho hudba má přesah, vtahuje nás do multidimenzionálního světa integrálních sérií. Navíc, není to každý rok, kdy skladatel slaví 100 let od narození (smích)!

Na jakou hudbu se posluchači mohou těšit na tvém dalším albu?
Nerad bych prozrazoval další plány, jehož přípravy jsou nyní v plném proudu. Nastínil jsem, čemu se dlouhodobě věnuji, posluchači se tedy mohou těšit na hudbu druhé poloviny minulého století, na tvorbu Bouleze a další díla. Vedle čistě sólových projektů pracuji i na komorní tvorbě. V současné době se také obohacuji o nové zkušenosti v jiných doménách. Rozhodně nijak neplánuji přestat se věnovat svým dosavadním aktivitám, nicméně rád vstupuji do nekomfortní zóny a učím se nové věci.

Klarinet není tvým jediným nástrojem – jsi také zkušený klavírista. Klavír jsi dokonce studoval jako druhý obor na konzervatoři. Jak se tyto nástroje ve tvém životě doplňují?
Ještě na studiích na konzervatoři jsem studoval klavír u úžasné pedagožky Věry Vlkové, na kterou dodnes velmi rád vzpomínám! Klavír vždy byl a předpokládám, že i bude, nástrojem, který v mnoha ohledech předčí všechny melodické i harmonické instrumenty. Jednu dobu jsem se věnoval korepetování, díky čemuž jsem objevil velké množství repertoáru pro smyčcové a dechové nástroje. Výhodou je, že mohu nyní doprovázet žáky v hodinách, což mě značně zvýhodňuje oproti kolegům, kteří během svých studií z hodin klavíru šíleli (smích). Pro rozvoj harmonické představivosti je klavír klíčový, proto je na školách povinný jako vedlejší nástroj. Když studuji novou skladbu, pracuji nejdříve s klavírním doprovodem (případně s dirigentskou partiturou) a teprve pak studuji klarinetový part. Dnes už moc času na hraní na klavír nemám, nicméně je pro mě bezednou studnicí inspirace, především klavíristé Nikolai Lugansky, Yulianna Avdeeva, Itamar Golan, Maria João Pires, Daniil Trifonov a další.

Kromě hry na nástroje se věnuješ i pedagogice. Jak k učení a ke svým žákům přistupuješ? Pokud to nejde říct obecně, můžeš uvést nějaký příklad?
Velmi často se vracím do doby svých studií a snažím se reflektovat, jak jsem hudebně vyrůstal – co mi vadilo, co mě těšilo, jak ke mně přistupovali mí pedagogové, jaký jsem k nim měl vztah apod. Snažím se, abych své studenty vyvaroval nešvarům v základních návycích, jako je práce s dechem, nátiskem a v neposlední řadě, a to je to nejdůležitější, abych je naučil získat ten správný „mind-set“. Na většinu věcí jsem si kvůli nesčetným pádům musel přijít sám, což mi pomohlo v pochopení problémů a následném ukotvení správných návyků. Dále se snažím těm, kteří berou hudbu vážně a chtějí se jí živit, ukázat opravdový svět hudebníků v dnešní době bez jakýchkoliv utopických představ. Mnoho muzikantů starší generace, kteří mají „své“ jisté, zdaleka neví, jak náročné to je, uživit se v dnešní době klasickou hudbou. Není to jen o hudebních kvalitách, ale především o dobré reklamě, příběhu, kvalitním managementu a sociálních sítích. Hraní je někdy až na posledním místě. Novodobý svět klasické hudby se snažím ve své ryzí podobě studentům ukazovat. Je dobré na něj být připraven co nejdříve.

Hudebníci mají výhodu v tom, že se díky svým nástrojům mohou podívat na nejrůznější místa. Kde v zahraničí jsi měl možnost koncertovat?
Měl jsem tu čest několikrát vycestovat do zahraničí a reprezentovat Českou republiku. Jedním z nejvýznamnějších vystoupení pro mě byl recitál v USA ve Washingtonu D. C. v rámci 30. výročí Sametové revoluce. Byl to jeden z nejhezčích a zároveň nejnáročnějších cestovatelských zážitků. Dalším, na který rád vzpomínám, byl recitál v Káhirské Opeře při Předsednictví ČR v EU. Dále jsem vystupoval s komorními soubory v Německu, Francii, Itálii, Holandsku, Norsku, Finsku, Polsku, Švýcarsku atd., měl jsem příležitost vystupovat i s celosvětově uznávanými orchestry jako např. Orchestre de Paris, Ensemble Intercontemporain nebo se sólisty Karajan Akademie Berlínských filharmoniků. Cestování za hudbou zbožňuji a už teď se těším na další zahraniční aktivity.

Je něco, do čeho by ses rád pustil, ale ještě jsi neměl příležitost?
Popravdě mě toho moc nenapadá. Velmi rád bych na pravidelné bázi pracoval v komorním uskupení, nehledě na obsazení a rozměr ansámblu. Pokud by mi to někdy vyšlo, byl bych rád, ale v podstatě se nebráním ničemu. 

Kdyby ses nevěnoval hudbě, co jiného by ti profesně přinášelo pocit naplnění?
Obávám se, že by mě nic nenaplňovalo tolik jako hudba! Cítím, že jsem se pro ni narodil, a proto ji beru jako své poslání. Jsem ovšem také velký fanda do jazyků, dlouhé roky se jim věnuji a baví mě čím dál tím více. Propojení jazyků a hudby je pro mě naprosto přirozené a jde ruku v ruce. Profesně bych se jazykům sice věnovat nechtěl, ale v kombinaci s hudbou je to skvělé. V zahraničí si člověk jednoznačně vystačí s angličtinou, ale mluvit rodnou řečí v cizí zemi je vždy výhoda. Člověk se tím okamžitě přiblíží dané mentalitě.
Díky za inspirativní rozhovor, ať se ti i nadále daří!