Marek Vrabec: Struny podzimu 2021 vyplují znovu na Vltavu
Open air projekt plovoucí scény na Vltavě, který loni tak uchvátil umělce i publikum, se vrací na celý týden. Vystoupí hvězdy hudebního nebe: Yo-Yo Ma, Brad Mehldau a Ian Bostridge, Lizz Wright. Jubileum motivuje organizátory i k ohlédnutí zpět. K produkcím, umělcům a hodnotám. „Rádi bychom připomněli milníky minulých let a umělce, kteří jsou s festivalem spjati,“ říká zakladatel festivalu Marek Vrabec. Když s bezprostředností, zápalem a nakažlivým nadšením vypráví o umělcích, kteří na Strunách vystupovali a kteří přijedou, jste doslova vtaženi do děje. Neváhá se zasmát nad okamžiky, kdy všechno neklapalo přesně podle plánu, nelamentuje nad překážkami, které přišly a které možná přijdou. Vypráví s nadhledem a humorem a výlety do minulých ročníků jsou v jeho podání jedním velkým živým svědectvím o neobvyklém setkávání s hudbou. A takové setkávání připravil i pro publikum roku 2021.
Jak obtížné bylo plánování letošních Strun podzimu a jak lze vůbec v současné době plánovat příští ročníky?
Struny podzimu jsou festival multižánrový a dlouhodobé plánování je specifické pro klasickou hudbu. Velká hudební tělesa zveřejňují koncerty s velkým předstihem. Musejí mít postavenou sezónu, na niž prodávají abonmá, do systému abonmá musí organizačně začlenit zájezdy a takový kolos musíte mít promyšlený a naplánovaný s poměrně dlouhým časovým výhledem. To vše samozřejmě ovlivňuje sólisty, kteří si z tohoto důvodu bookují termíny také hodně dopředu. Takový princip ale už neplatí v oblasti jazzu a už vůbec ne v oblasti jiných, méně sofistikovaných žánrů. Tam je naopak bookování s velkým předstihem z hlediska obchodní strategie často i nevýhodou. Na letošní rok plánujeme jen několik měsíců dopředu. Paradoxně jsme dál v plánech na příští rok, než na ten letošní. Příští rok už jsou umělci schopni něco předvídat, organizovat. Přiznám se však, že v situaci, která nastala a v níž je nutné improvizovat, jsem našel nějaké zvláštní zalíbení…
Vážně?
Vlastně mě to hrozně baví, je to bohaté na adrenalin…
Baví vás překonávat překážky?
Možná. Ale baví mě, že je to každý den jiné, věci se pořád mění. Do jisté míry je to únavné, respektive bylo by to únavné a frustrující, kdyby na konci nemohl být festival. Ale on tam je, bude, tomu pevně věřím. Navíc je možné reagovat a stále věci tvůrčím způsobem měnit, i ty zajeté, uzpůsobovat možnostem. Různé verze podoby programu si, přiznám se, už ani nepamatuji. Měnily se tolikrát, že žiju vždy už jen tou aktuální a věřím, že to bude ta pravá. Ale je fakt, že je to situace, co se plánování týká, velmi nestandardní. Vše, co se plánovalo v klasické hudbě hodně dopředu, najednou neplatí. V tom je to ale úžasné! Najednou můžete zavolat umělci, který volné termíny nemívá, a on má čas! Tak se mi to loni povedlo s Danielem Hopem. Čas přípravy se hrozně zrychlil, chování zákazníků, návštěvníků koncertů se také změnilo. Končí systémy dlouhodobého předprodeje, systémy abonmá odcházejí do minulosti a lidé se nechtějí zavázat dopředu, když nevědí, jaká bude situace.
Znamená to, že dnešní situace může zcela změnit provozní systém kultury?
Přesně tak. Říkám, že se karty rozdávají úplně znovu. A vidím v tom obrovskou šanci pro mladší generaci umělců, kteří jsou dynamičtější nebo schopní větší míry improvizace, kteří jsou schopni zareagovat a přijít s novými formáty koncertů a akcí. A najednou ta velká hudební tělesa se slavnými velkými dirigenty, která tahala za nitky celosvětového kulturního byznysu, jsou doma a nemohou hrát. Situace se mění a celkový byznys to nepochybně poznamená. Samozřejmě, že ty ‚velké zaoceánské parníky‘ v podobě velkých institucí zůstanou i po krizi a budou hrát dál, stejně jako zůstanou velcí dirigenti. Ale otevřel se prostor pro snovou generaci umělců, kteří mají nápady, chuť, energii, ale nemohli se dostat do popředí kvůli onomu systému – dlouhodobě plánovanému kulturnímu byznysu. Velký parník jen pomalu mění směr. Menší plavidla jsou rychlejší.
Promítá se tento trend v letošním programu?
Určitě. Každý náš koncert je letos last minute šancí a příležitostí a doufám, že nakonec proměněnou. Každý den se může stát cokoliv. Dám vám příklad největšího současného violoncellisty – Yo-Yo My. Když jsem ho poprvé získával pro Struny podzimu, pracoval jsem na tom osm let od roku 2002. Když jsme plánovali letošní ročník, jubilejní pětadvacátý, vraceli jsme se nazpět. Struny podzimu vznikly díky Václavu Havlovi, díky všem politickým změnám po roce 1989, díky svobodné atmosféře, která tehdy na Hradě panovala. A my jsme si řekli, že by bylo skvělé oslavit to s někým, kdo má vazbu na Václava Havla. Samozřejmě mě napadl Yo-Yo Ma, který hrál pro osm amerických prezidentů a který hrál i pro Václava Havla na památném koncertě ve Smetanově síni s Bostonským symfonickým orchestrem v roce 1993 s dirigentem Seidži Ozawou, vystoupili tam i takové hvězdy jako Rudolf Firkušný, Jicchak Perlman, Frederica von Stade. Yo-Yo Ma skvěle ztělesňuje historii našeho festivalu. Přátelil se se Zdeňkem Urbánkem, Havlovým přítelem, a když byl Yo-Yo Ma v Praze, navštěvovali se a pro Václava Havla hrál. A tak jsem zkusil před měsícem Yo-Yo oslovit, jestli v září nemá náhodou čas. A on má čas! Jeho management mi řekl, že vzhledem ke koronakrizi přerušil Yo-Yo Ma svůj The Bach Project – další verzi jeho interpretací šesti suit pro sólové violoncello J. S. Bacha, které chtěl uvést postupně na vybraných místech celého světa. Celkem plánoval 36 koncertů na šesti kontinentech ve vybraných místech. Yo-Yo Ma toto dílo hraje od svých pěti let, s tímto pro něj zcela symbolických životním opusem žije už šest dekád, nyní ho znovu nahrává. Když se podíváte na místa, kde ho v rámci tohoto turné hrál a měl by ještě hrát, vidíte, že je tam z Evropy zastoupeno jen několik míst a že mezi nimi chybí Česká republika. A nám se podařilo dohodnout, že těchto šest suit zahraje Yo-Yo Ma v Praze 4. září. Praha se tedy stane fakticky součástí tohoto velkolepého projektu! Původně jsme plánovali pro tento koncert naši plovoucí scénu, ale nakonec jsme si řekli, že vzhledem k nepředvídatelnosti počasí uskutečníme koncert v Rudolfinu. Ale protože Yo-Yo Ma si velmi přál, aby koncert mohlo vidět co nejvíce diváků, budeme jej streamovat i na jiná místa venku v Praze. Koncert tak uslyší nejen ti, kteří si koupí lístky do Rudolfina, ale i další lidé na naší plovoucí scéně, na střeše Lucerny – na místech, která jsme objevili a rádi používáme. Tohle je jeden příklad za všechny, jaké možnosti přinesla koronakrize.
Jak byste charakterizoval celý letošní program Strun podzimu?
Přicházíme v tomto roce s jednou významnou novinkou – festivaly budou dva. Na základě loňského úspěchu s plovoucí scénou a open air koncerty jsme se rozhodli, že to, co bylo sloganem loňského roku (Prague Sounds), je letos open air festival Strun podzimu, který se bude konat celý týden na plovoucí scéně na Vltavě. K narozeninám nám přijedou pogratulovat umělci, kteří se významně zapsali do naší historie. K nim patří již jmenovaný Yo-Yo Ma, jehož koncert bude na plovoucí scéně prostřednictvím streamu, dále přijede vynikající lyrický jazzový pianista, fenomenální Brad Mehldau spolu s anglickým tenoristou Ianem Bostridgem. Jejich koncert je pro nás velmi symbolický. Oba umělce jsme my představili v České republice vůbec poprvé, bylo to v roce 2006 (Mehldau) a 2007 (Bostridge). Dalším takovým koncertem bude vystoupení Lizz Wright, která v Praze debutovala koncertem v Rudolfinu v roce 2018 a která se na Vltavě představí s gospelovým projektem, který jsme iniciovali. A s Jiřím Slavíkem a folklórním souborem Ondráš se na plovoucí scéně uskuteční projekt Krok za krokem. Yo-Yo Ma nejen, že odehraje koncert v Rudolfinu, ale proběhne i jeho Day of Action, tedy jeho Den setkávání. Principem této aktivity je setkávání se s mladými hudebníky, nebo hraje v parku, potkává se s lidmi. Prostřednictvím této komunitní akce podporuje různé bohulibé záměry a aktivity.
Jak bude vypadat Day of Action pro Prahu?
To je ještě v jednání a ještě brzy na to, abych to mohl prozradit. Je tu ovšem samozřejmě ta krásná návaznost na Václava Havla, jeho ideály a ideály, na nichž vznikal náš festival. Rádi bychom se vrátili k těmto kořenům a upozornili na ně. Umění, krása, pravda, láska…
A odvaha.
Ano – odvaha. Je toho hodně, co se může v Day of Action v Praze odrazit.
Budou Prague Sounds letošním rokem počínaje už vždy součástí festivalu?
Ano, stanou se na začátku září trvalou součástí našeho festivalu na plovoucí scéně na Vltavě. Naším partnerem se tak už i pro příští roky stalo Povodí Vltavy a Státní plavební správa. Po tomto plenérovém – outdoorovém festivalu Prague Sounds proběhne festival indoorový, tradiční a letos jubilejní Struny podzimu. Od poloviny října do konce listopadu.
Vrátí se některé z koncertů, které jste museli v loňském roce zrušit? A na jaké koncerty ze Strun podzimu byste rád upozornil?
Vrátí se recitál Jiřího Suchého, který jsme chtěli loni reprízovat, nyní je naplánován na 31. října letošního roku v Rudolfinu. Přijede také Vinicius Canturia s brazilskou bossa novou, písněmi Antonia Carlose Jobima, jehož recitál jsme museli v loňském roce zrušit. Letos je naplánován do Anežského kláštera. Celý program Strun podzimu zatím zveřejňovat nebudeme, ale na závěrečném koncertě 22. listopadu vystoupí Gidon Kremer a Kremerata Baltica. A nesmírně se na to těším. Zahrají program, který hráli před 26 lety na Hradě ve Španělském sále. To byl nádherný koncert a z hlediska vývoje festivalu zlomový – ukázal nám cestu. Gidon Kremer tehdy hrál Astora Piazzolu a pamatuji si, že jsem to nechtěl. U nás to byl autor neznámý, nehrál se. A Kremer s ním přišel. Bylo to fantastické a můžeme říct, že právě jeho vystoupení způsobilo boom v zájmu o Piazzolovu tvorbu. Letos Gidon Kremer přijede uzavřít 25. ročník Strun podzimu, Kremerata Baltica slaví také pětadvacáté výročí, jemu samotnému je sedmdesát, tak se nám ta výročí pěkně sešla.
Hovořil jste o tom, že v letošním ročníku chcete připomenout i jeho začátky. Jaké byly?
Příběh Strun podzimu je příběhem velmi úzce souvisejícím se společenským vývojem a je přímo spjat se změnami po roce 1989. Vzniknout mohl jen díky nim. Mohl vzniknout jen díky tomu zázraku, že byl Václav Havel zvolen prezidentem. Václav Havel se ocitl na Hradě a začal dělat pravý opak toho, co se děje dnes. Otevíral zahrady, zbavoval se plotů, rekonstruovalo se, Hrad se oživoval uměním, velkými výstavními projekty. Tehdy jsem studoval hudební management na AMU a se svým spolužákem Martinem Pechancem jsme se náhodným typem od našeho tehdejšího profesora na AMU, dramaturga Pražského jara Petra Daňka, dostali k možnosti dělat koncerty na Hradě. Byla to nádherná příležitost – s Martinem Pechancem jsme se dělili o půl úvazku a nastoupili ještě jako nezkušení začátečníci. Nastoupili jsme na Hradě, dostali jsme zaměstnaneckou průkazku, měli jsme určitý rozpočet, ale hlavně k dispozici všechny ty fantastické prostory Pražského hradu. Od baziliky sv. Jiří přes Španělský sál, Rothmayerův sál, Míčovnu, Jízdárnu, katedrálu sv. Víta. V té jsme dokonce hráli Zelenkovu operu – oratorium Sub olea pacis et palma virtutis, týden jsme tam to dílo zkoušeli. Představte si to dnes – týden zkoušet ve Vladislavském sále, nebo kdekoliv na Hradě. Byla to úžasná doba otevřenosti a tvůrčí atmosféry.
Nastiňme vývoj festivalu. Které z vystoupení vnímáte dnes s odstupem jako festivalové milníky, které napomáhaly specifikaci charakteru Strun podzimu?
V začátcích měl festival poměrně klasický střih. Dělali jsme cyklus komorní hudby a nebyl mezižánrový. Až pozdějších několik koncertů nám ukázalo, že není jedna cesta, ale že záměr Hradu, který se hodně otevíral světu a veřejnosti, není jen v tom, že se tu budou konat jen klasické komorní koncerty, ale že bychom mohli využít i další možnosti. Významným milníkem byl koncert Hilliard Ensemble a jazzového saxofonisty Jana Garbareka, kteří přijeli v roce 1997, brzy poté, co vyšla jejich nahrávka Officium. Významným milníkem byl z tohoto úhlu pohledu například koncert minimalisty Michaela Nymana, byl hodně známý díky hudbě k filmu Piano, který přijel se svým Nyman Bandem a vystoupil ve Španělském sále v prosinci 1999. Hodně se o tomto koncertě mluvilo a my jsme si uvědomili plně potenciál právě tohoto přístupu – přivézt někoho, kdo tu ještě nebyl, představit ho veřejnosti. Jiný z takových milníků byl například koncert s Danem Bártou, který byl v dané době vnímán jako rockový zpěvák. V jeden den měl on koncert v Románském sklepení Starého královského paláce a ve Španělském sále Eva Urbanová. Takže koncerty z jiných žánrů přicházely jednotlivě, až se festival postupně vydal cestou multižánrovou, takže jednou zahrál na klavír ve Španělském sále freejazzový Cecil Taylor, jindy zahrál ryzí klasický klavírní recitál Ivan Moravec, jako ten v roce 2002. A v roce 2003 zazpívala ve Španělském sále Magdalena Kožená, vzpomínám si, že na tento koncert přišel tehdy už jako exprezident Václav Havel – konečně na to měl trochu času. Ale to už byla na Hradě naše labutí píseň…
Jak opouštěly Struny podzimu v roce 2004 Pražský hrad?
Rychle. Prezidentem byl zvolen Václav Klaus a bylo nám doslova řečeno, že “tyto partyzánské akce skončily” a všechno skončilo prakticky ze dne na den. Ze závěrečného happeningu ročníku se stal závěrečný happening festivalu na Pražském hradě. Spolu s námi musely skončit i festival Respect a galerie Leica, které ale byly přece jen v jiné situaci z hlediska organizačního i kvůli celkové koncepci a zázemí. Smyslem Strun podzimu tak, jak vznikly za Václava Havla, bylo oživení Pražského hradu. A na jaře 2004 se tento festival ocitl doslova na ulici. Ocitli jsme se náhle bez prostor, bez peněz a bez sponzorů, protože sponzoři byli samozřejmě navázáni na prostředí Pražského hradu. Museli jsme improvizovat a počítat s tím, že teď už to děláme všechno na “svoje triko”. Uspořádali jsme nakonec jen tři koncerty, ale vybrali jsme ty nejambicióznější, mezi nimi americký Kronos Quartet, co se programu týká velmi nekompromisní, hráli mj. Devítiocasou kočku Johna Zorna a přidávali poněkud kontroverzní Hendrixovu verzi americké hymny, žádná selanka v podvečer. Náročný, neobvyklý program a teď z něj byl zahajovací koncert! Ale celá tahle krizová zkušenost z roku 2004 pro nás byla vzhledem k dnešku prospěšná. Když přišel covid, měli jsme už zkušenost s tím, že se ze dne na den může změnit situace razantně a zcela zásadně ve váš neprospěch. Vyzkoušeli jsme si už tehdy, jak přežít, a ověřili, že to umožňuje jen inovace a operativnost, a taky nekompromisní lpění na tom nejhodnotnějším hudebním obsahu.
Prostředí Pražského hradu bylo velkým lákadlem. Jeho ztráta mohla být fatální.
Genius loci Hradu měl pro nás samozřejmě velký význam, a to po všech stránkách. Motivoval nás k tomu, že jsme chtěli být podobně exkluzivní, jako prostředí, které jsme našimi koncerty naplňovali. To nám snad zůstalo i po tom, co jsme o Hrad přišli. Stále si hledáme nová zajímavá a neokoukaná místa. Rádi objevujeme hudbu, umělce a prostředí.
Třeba zrovna Hilliard Ensemble vystoupil znovu na Strunách podzimu v září 2010 v tehdy nově zrekonstruovaném Národním památníku na Vítkově. Hrajete na střeše Lucerny, loni jste vybudovali plovoucí scénu. Jsou Struny podzimu ukázkou toho, jak prostředí ovlivňuje umělce a naopak?
Určitě – inspiruje umělce i nás jako dramaturgy.
Když jste přišli o tradiční prostředí Pražského hradu, museli jste se velmi rychle znovu najít. Jak se to dařilo?
Velmi dobrou roli sehrála moje tehdejší kolegyně Dana Syrová, se kterou jsme stavěli festival znovu na nohy v podhradí. Kladla mi tehdy nepříjemné otázky týkající se naší identity, v čem jsme jiní, jak se chceme odlišovat a podobně. Začal jsem jasněji definovat festival, promýšlet si souvislosti a myslím, že jsme nakonec dokázali definovat co jsme, kým jsme, co děláme a také – co neděláme.
A co jste a co nejste?
Jsme unikátní festival, který dává vedle sebe věci nikoliv nahodile, ale s pečlivě vybraným obsahem. Neřadíme k sobě programy, které jsou tak zvaně “na skladě”, ale snažíme se vytvářet nové, originální. Iniciujeme nové projekty. Je jedno, jestli je to jazz, klasická hudba, scénický projekt, nově hip hop. Jednotlivé koncerty a produkce spojuje právě tato originalita. Každý koncert je solitér. Věnujeme mu zvláštní péči jednotlivě i v rámci celku. Řešíme také návaznost jednotlivých koncertů, jejich vnitřní logiku. Dramaturgie festivalu je tedy o jednotlivých koncertech, ale i o tom, aby měli své logické místo v celkové programové skládačce.
Jinými slovy – nesbíráte už několikrát obehrané programy.
S umělci, kteří k nám přijedou, chceme také pracovat, chystat s nimi další a další projekty. Aby věděli kde jsou, aby u nás měli rozpracované zajímavé věci. A snažíme se také propojovat, spojovat. Iniciujeme i spolupráce umělců, kteří spolu nikdy nespolupracovali. Souvisí s tím další z důležitých milníků vývoje festivalu. Začali jsme vozit jazzové hvězdy, např. Garyho Burtona, Charlese Lloyda, Sonnyho Rollinse, Ahmada Jamala, Hugha Masekelu, Wayna Shortera, Brada Mehldaua, kterého jsme českému publiku představili. Vrátil se na festival v roce 2010 se sopranistkou Anne Sofie von Otter. Měl jsem tu čest přivézt do Čech poprvé houslového virtuóza Gila Shahama. Významné bylo hostování v New Yorku s adaptací Mozartova Dona Giovanniho, v němž se jako Dona Elvíra představila Iva Bittová. A v roce 2011 došlo na společný česko-americký projekt Don Juan in Prague, experimentální adaptaci Dona Giovanniho Wolfganga Amadea Mozarta, opět s Ivou Bittovou. Nebo rok 2013 a hudebně divadelní projekt Schubertovy Zimní cesty v barrandovském ateliéru. Významná byla spolupráce s Bobbym McFerrinem, který nám otevřel cestu ke spolupráci s dalšími jazzovými zpěváky a zpěvačkami: Dianne Reeves, Cassandra Wilson. Gregoryho Portera jsme přivezli, když ho tady ještě skoro nikdo neznal. Jeho koncerty měly velký úspěch a tehdy jsem si řekl, že bych mohl zprostředkovat setkání Gregoryho Portera s naším špičkovým hráčem na Hammondovy varhany, Ondřejem Pivcem, kterého jsme podporovali a na festivalu mu dávali příležitosti. Z improvizovaného setkání v zákulisí klubu v New Yorku, které nejdříve vypadalo jako trochu trapná chvilka, vznikl úspěšný koncert pro Struny podzimu. Pak se nedělo půl roku nic a poté dostal Ondřej Pivec pozvání z Ameriky od Gregoryho Portera ke společnému nahrávání desky. A nahráli album Liquid Spirit, které získalo cenu Grammy v kategorii Nejlepší vokální jazzové album. Ondřej Pivec je dnes pevnou součástí Gregoryho kapely, odehrává s ním několik desítek koncertů ročně. Obrovská kariéra a úspěch vznikl, při troše skromnosti, i díky Strunám podzimu. Pak vidíte, že úsilí a chvíle trapného ticha stojí za to a mohou vést k úžasnému finále.
Ale ani po definování sebe sama nešel festival přímou cestou…
Velkým milníkem byl také můj roční pobyt v Kennedyho centru, kde jsem se setkal s dlouholetým šéfem opery Covent Garden a především Kennedyho centra ve Washingtonu D.C., Michaelem Kaiserem, který mi velmi pomohl a hodně motivoval. Díky tomu jsem ještě současně se Strunami vedl šest let Dvořákovu Prahu, ale pak jsem se naplno vrátil ke Strunám. Překonávali jsme různé krize, dokonce se v roce 2016 v důsledku vnitřního přerodu festival nekonal vůbec. Přeskupil jsem realizační tým, přivezli jsme další umělecké osobnosti, a postupně začali přimíchávat do programového mixu hip hop, ale i bluegrass. Festival dostal novou dynamiku. Ale to jsme ještě nevěděli, co přinese rok 2020!
To tedy ano! Střecha Lucerny a Avishai Cohen s Danielem Hopem na plovoucí scéně. Jak jste vůbec přišli na nápad plovoucí scény?
Vznikl vlastně z nejistoty a z toho, že jsme nechtěli ustrnout v nečinnosti. Díval jsem se na ty podivné koncerty a streamy z domácích studií, zvuk nekvalitní, to mě opravdu frustrovalo. Říkal jsem si, že snad takhle neskončíme, že přece koncert je o živé hudbě, o rituálu, který k tomu patří, o setkávání se. Pak jsem si pustil Arte a zjistil jsem, že houslista Daniel Hope to chytil za správný konec a vysílá na Arte skvělou sérii Hope at Home z domova, skvělý zvuk, prvotřídní hosté… Současně s tím už jsem přemýšlel jiným směrem. Začal jsem v té době znovu běhat a znovu jsem se zamiloval do Prahy. Do Prahy bez non stop turismu, bez davů, které se hrnou ulicemi a stejně nic nevidí, bez balastu a levných cetek. A říkal jsem si, že by bylo báječné vytvořit znovu atmosféru někdejších výletních restaurací u vody, pohodu a klid, přinést nějaký povznášející zážitek. Obešel jsem všechna místa kolem vody, a nakonec zvítězilo to fantastické místo na vodě mezi mostem Legií a Slovanským ostrovem, kde jsme chtěli vybudovat scénu na vodní hladině. A zavolal jsem Danielu Hopovi, jestli by do takového koncertu šel. Během dvou dnů jsme se domluvili. Povedlo se to a nám to otevřelo úplně novou úžasnou příležitost udělat takový festival na Vltavě. Nevím, jestli může být něco krásnějšího – most, jeho oblouky, za ním úžasné panorama Hradčan, lidé na plovoucí scéně, další stojící na mostě, tma, světla, poezie… Bylo to krásné. A všimla si toho světová média, agentura Reuters i AP vyslala svého fotografa a obrázky obletěly celý svět. A Deutsche Grammophone odvysílal televizní záznam koncertu na své prestižní digitální platformě DG Stage.
Když festival začínal, napadlo by vás, jakou cestu za tu dobu ujde?
Vůbec ne! Abych však řekl pravdu, neplánoval jsem nikdy linii striktně. Neřekl jsem si, že za pět, deset let chci mít festival takový a takový. Všechno to přišlo až s dobrodružstvím po cestě. Až na ní se festival rozvíjel, košatil, profiloval. Jedna věc vycházela z druhé. Něco se vám povede, tak si řeknete – zkusíme ještě to a ono a přicházejí nové nápady, nové souvislosti. A noví umělci. Když se podívám nazpět, opravdu si říkám, že jsme dokázali přivést výborné hudebníky, stáli jsme u zrodu nových projektů. Tehdy na začátku na Hradě se mi o takových věcech ani nesnilo.
Nevzniknou někdy nejlepší věci tím, že je naplánujete, ale ony se zrodí spontánně jako výslednice předchozích činů?
To víte, že ano. To je jako s party – neplánovaná je nejlepší! Ale musíte na to být připravená, musíte mít “nakoupeno”, z čiré improvizace málokdy v tomhle ohledu něco vzniká. Musí existovat základ, na němž a díky němuž se výjimečné věci mohou zrodit.
Dnes plujete na vodě, jste nad vodou, ale jste také za vodou?
Za vodou nejste nikdy. Umění, a to hudební najmě, je drahé. A když jsme u těch příměrů – nikdy nevíte, co je pod vodou, na vodě máte pořád v bodu nějakou tu díru, kterou vám začne do lodi téct. Vy to vyrovnáte, ale objeví se znovu někde jinde… Je to prostě dobrodružná, vzrušující plavba, která trvá už čtvrtstoletí. Prvních dvacet pět let, to byl jen začátek…!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
